2 recenze filmu "Inglourious Basterds" na Našem směru: Hollywoodský sadismus ve jménu Dobra - Pomsta na Německu
Berlínský deník Der Tagesspiegel přinesl ještě před uvedením filmu v televizi překvapivě střízlivý článek Hendrika Feindta, který sice nemoralizuje, ale přiznává, že portrét Chaima Millera u něho zanechal spíše rozpačité pocity. Opravdový „Inglourious Basterd“, Chaim Miller, i dnes pohlíží na tehdejší události se sebejistotou. Filmařům ukázal, jak svým obětem střílel přímo z nejtěsnější blízkosti mezi oči. Původně byl vycvičen v Palestině za účelem provádění sabotážních akcí ještě během války, ale k tomu již nedošlo. Popravy lidí, které jeho „Židovská brigáda“ svými vlastními rozsudky uznala za „nacistické zločince“, probíhaly až v měsících po konci války v rakouských Korutanech a v severní Itálii. Miller ani dnes o správnosti svého jednání nepochybuje: „Dělo se tam to, co se dělo“, odpovídá lapidárně.
Po porážce Rommelovy tankové armády se Chaim Miller s přáteli rozhodl, že sami svými činy přispějí „v boji proti nacistům“. Když jeho jednotka v květnu 1945 dorazí do Itálie, je válka v Evropě právě u konce. Na stranách náklaďáků si „Jewish Brigade“ umístila transparenty s nápisem „Deutschland kaputt! Kein Reich! Kein Führer! Die Juden kommen!“. Britové se však obávali akcí této skupiny Židů a tak ji raději neumístili v Rakousku nebo Německu, ale v italském Furlánsku. Millerova jednotka se usídlila v Camporosso u Tarvisa. Od jugoslávských partyzánů, kteří se často podíleli na krvavých zločinech, obdržela „Židovská brigáda“ seznamy s adresami vysoce postavených příslušníků SS a úředníků Gestapa – jednalo se celkem o zhruba 700 osob. A konečně mohla začít akce „Nakam“ – což je hebrejské slovo pro „pomstu“. V následujících týdnech vyjíždí „Inglourious Basterds“ každý večer přes hranici do Villachu, Klagenfurtu, východotyrolského Lienzu a na jiná místa na jihu Rakouska a vydávali se tam za britské vojáky, kteří chtěli na oko osoby ze seznamu pouze vyslýchat. Jakmile byli tito muži naloženi na náklaďáky, byli svázáni a ukryti pod plachtou. Židé je pak převáželi zpět přes hranice do Itálie. Tam byli odvedeni do lesa poblíž Malborghetta.
"Soudy" probíhaly bez svědků a bez důkazů
Židé se při svých „soudních přelíčeních“ obešli bez svědků, jak říká Miller: „Neměli jsme žádné opravdové svědky, věděli jsme jenom to, co se nám vyprávělo.“ Po výsleších byli „odsouzenci“ odvedeni do boudy a bylo jim rozkázáno, aby si vykopali vlastní hrob. „Když nebyl dostatečně hluboký, řekl jsem – Postav se dovnitř! -, pak jsem vytáhl pistoli, padl výstřel a on zůstal ležet, pak jsme ho zahrabali a jeli jsme zpátky.“ Miller dnes lituje, že možnosti brigády byly tehdy omezené a že nemohl usmrtit více lidí. Počet takto popravených není znám – a Miller jej neudává. Na otázku, kam popravčí přitom mířili, odpovídá Miller: „Na hlavu, to bylo celkem snadné, bylo to zblízka.“ Jediné, čeho dnes Miller lituje, je, že „jsme toho neudělali ještě víc“.
Autor článku v německém deníku píše, že na tomto místě by asi bylo nejvhodnější změnit záběr a přenechat vlastní morální úsudek divákovi, ale režisér Kuba pokračuje v dokumentu kapitolou nazvanou „Morálka“. Vystupuje v ní vedoucí člen jedné židovské školy ve Vídni, který Millerovy činy ospravedlňuje. Podle něj totiž bylo z celkového počtu jednoho milionu lidí, kteří měli podíl na pronásledování a zabíjení 6 milionů Židů, odsouzeno a popraveno „pouze“ 11 osob při Norimberských procesech. Millerova vnučka ve svém dědečkovi dodnes vidí vzor, protože si zachoval ocenitelný postoj vzít věci do svých rukou a nečekat na to, až to za něj udělá někdo jiný. Feindt na konci článku píše o těchto morálních úsudcích vnučky židovského zabijáka: „To, že jsou ozdobně olemovány pojmy jako ,pionýrský duch´nebo ,spravedlivá pomsta´, je nečiní o nic míň pochybnými.“ (-lb-)
Celý film lze shlédnout ZDE