Převrat v Prusku 20. července 1932 a rozpuštění Pruska

Prusko a celoněmecký nástup moci nacionálních socialistů. "Krvavá neděle v Altoně" a její dopad. 
Franz Chocholatý Gröger

Ve Výmaru byla vyhlášena 11. srpna 1919 nová republikánská říšská ústava (Die Verfassung des Deutschen Reichs vom 11. August 1919), v jejímž prvním článku se píše: “Německá říše je republikou. Státní moc vychází z lidu.“ (1) Nový státní útvar Německá říše (zvaný také Výmarská republika), byl spolkovým státem, složeným z počátku ze všech původních spolkových zemí předchozího císařství, které se staly republikami s německým označením Freistaat (Svobodný stát), případně Volksstaat (Lidový stát) či Freier Volksstaat (Svobodný lidový stát). Později došlo ke zmenšení počtu spolkových zemí. Nová ústava Svobodného státu Prusko (Freistaat Preußen) se stala zákonem až 30. listopadu 1920, do té doby se čekalo na podobu říšské ústavy, aby bylo jasné, že nepůjde o pokus jednotného německého státu. (2)

Do té doby v Prusku platila nouzová ústava – zákon o organizaci státní moci schválený ústavodárným zemským shromážděním 20. března 1919. Jak řekl ministerský předseda pruské prozatímní vlády Paul Hirsch (SPD) 13. 3. 1919: „Úkoly Pruska nejsou splněny. Opíraje se o ducha svobody, pořádku a práce musí Prusko sloužit německému národu a jeho budoucí mírové velikosti. Nová německá říše potřebuje k obnově nejlepší pruské vlastnosti, pracovitost a svědomitost. Staré Prusko zemřelo, ať žije nové Prusko“. (Paul Hirsch nebyl německého, ale židovského původu - pozn. redakce NS). Ministr vnitra v jeho vládě Wolfgang Heine (SPD) prohlásil v Reichstagu: „Říše, vybudovaná na rozkouskovaném, roztrhaném a oslabeném Prusku, by sama byla oslabena, nejen o materiální, nýbrž i morální síly“, a toto znovu zdůraznil předseda vlády Paul Hirsch (SPD) při nástupu své vlády před pruským zemským shromážděním 25. 3. 1919: „Svoboda a pořádek, to jsou základní pilíře, na nichž musí nové Prusko stavět. Za starého Pruska, které je nenávratně pryč, chceme převzít jeho dobré stránky; jednoduchého ducha svědomitosti a střízlivé věcnosti. Naši zemi čeká složitá doba. Nové Prusko se bude muset stejně jako staré zase protlouci.“

Nový Freistaat Preußen zaplatil ve Versailles nejvyšší ztrátu, musel odstoupit všechna území, které po něm Dohoda požadovala. Proti přijetí této smlouvy vydala pruská vláda Paula Hirsche (SPD) 12 .5. 1919 prohlášení, na jehož konci čteme: „Mírová smlouva je nepřijatelná, její podmínky by nemohl přijmout ani národ, ochotný k největším obětem. Prohlašujeme před světem: Raději smrt, než otroctví.“ (3) Od Pruska bylo postoupeno Belgii území Morestetu a po plebiscitu Eupen- Malmedy (1032 km², 60.000 ob., 81,7 % Němců). Danzig s okolím (1914 km², 331.000 ob., 95,2 % Němců) byl přeměněn v nezávislé Freie Stadt Danzig pod patronací Společnosti národů, Memelland (2657 km² 141.000 ob., 51,1 % Němců) se stal autonomní součástí Litvy, Hultschiner Ländchen (Hlučínsko 316 km² 48.000 ob., 14,6 % Němců) bylo připojeno k ČSR. Větší část provincie Posen (Poznaňsko 26.042 km² 1,946.000 ob., 34,4 % Němců) a Westpreußen (15.865 km² 965.000 ob., 42,7% Němců), část Schlesien (512 km² 26.000 ob., 34,6% Němců) a nepatrná část Südostpreußen (501 km², 25.000 ob., 36% Němců) se staly součástí Polska a po plebiscitu také Ostoberschlesien (3213 km², 893.000 ob., 29,6 % Němců). Později také došlo, po plebiscitu z 10. 2. 1920 k připojení části Nordschleswig (3992 km²166 000 ob., 24,1% Němců) k Dánsku.

Nový Svobodný stát Prusko (o rozloze 291.700 km² s 38,206.000 ob.) se skládal z provincií Brandenburg, Hannover, Hessen-Nassau, Ostpreußen, Pommern, Grenzmark Posen-Westpreußen, Rheinprovinz (Hohenzollernschen Lande a Wetzlar), Provinz Sachsen, Niederschlesien, Oberschlesien, Schleswig-Holstein, Westfalen a Landespolizeibezirk Berlin. V roce 1922 byl k pruskému státu připojen Pyrmont a v roce 1928 Waldeck. (4) Svobodný stát Prusko tak představoval v Německu největší mocenský potenciál zahrnující tři pětiny říšského území s více než šedesáti procenty obyvatel.

Otto Braun (1872-1955) na snímku z
července 1930. (Foto: Wikipedia)

Po volbách do pruského Zemského sněmu se stal 29. 3. 1920 ministerským předsedou Otto Braun, rodák z Königsbergu a člen východopruské SPD. Vlády se ujímá generace sociálních demokratů vycházející ze školy Augusta Bebela – Paul Hirsch, Otto Braun, Carl Severing navazující na pruskou tradici a projevující se jako spolehlivá záruka pruského sebeprosazení a odporu. Dvojice Otto Braun jako ministerský předseda a Carl Severing jako ministr vnitra stála v čele tří vlád Pruska od 29. 3. 1920 do 20. července 1932. (5) Zájmem pruské vlády bylo dosáhnout nejen zachování Pruska, ale také celistvého, jednotného Německa. Na druhé straně se centrální vláda Německa snažila omezit ústavní autonomii a zúžení zákonodárných práv nejen Pruska, ale také ostatních zemí. Pruská vláda se snažila zavést stát na cestu demokraticko-republikánskou, říšská vláda směřovala stát opačným směrem. Jak řekl ministr vnitra Carl Severing, pruskou čestnou povinností je zpopularizovat republikánský charakter Německa mezi masami, ale říše Prusko nechala na holičkách. Jižní německé státy se snažily o federalizaci Německa, Říše měla být federalizací států. Prusko naopak mělo na mysli silné centralizované Prusko, které by bylo jádrem německého jednotného státu.

V Zemském sněmu po celé období vládla většinová republikánská koalice v čele s SPD, složená z SPD, z republikánské katolické strany Zentrum, levicových liberálů DDP (Deutsche Demokratische Partei) a později pravicových liberálů DVP (Deutsche Volkspartei) a vláda, na čele s Ottou Braunem zvaným Roter Zar von Preußen (Rudý car z Pruska), složená z SPD, Zentrum a DDP byla stabilní demokratickou vládou. Naopak v Říši se vládlo často měnicími koaličními vládami. A povětšinou se vládlo systémem prezidentských kabinetů bez parlamentu nebo proti němu. Prusko bylo pevnou baštou demokratické republiky a oporou Říše. Republikánské vědomí na počátku třicátých let a po čtrnácti letech existence republiky přežilo jen ve Svobodném státě Prusko. Prusko mohlo být hrdo na svůj úřednický aparát, komunální samosprávu a schopnou policii.

Pruskému duchu byly proti vůli ideje nacionálního socialismu zrozeného v katolickém Bavorsku, Württembersku, v Rakousku a zemích Koruny české. NSDAP byla sice založena 4. 5. 1926 v Mnichově Hitlerem odtržením se od DAP (Deutsche Arbeiterpartei), založené 5. 1. 1919 v Mnichově. V té době již existovaly nacionálně socialistické strany v Rakousko-Uhersku, a to Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei, vznikla z Deutsche Arbeiterpartei (Österreich-Ungarn), založené 14. 11. 1903, a 14. - 15. 8. 1904 bylo na říšském sjezdu V Trutnově vydáno programové prohlášení. Deutsche Arbeiterpartei (Österreich-Ungarn) se 5. 5. 1918 mění v Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei a pak 16. 11. 1919 došlo k rozdělení na DNSAP na území ČSR a DNSAP na území Rakouska. Představitel DNSAP Rudolf Jung vydává v Opavě v roce 1919 knihu Der nationale Sozialismus. Seine Grundlagen, sein Werdegang und seine Ziele, další vydání v Opavě a v Mnichově v letech 1919 a 1922 -1923, tedy dlouho před Hitlerovou knihou Mein Kampf, což Hitler velmi nerad slyšel a odrazilo se to v jeho vztahu k členům DNSAP, zvláště kdy členové NSDAP uváděli, jako Essel, jakou důležitou roli hrála právě Jungova kniha při jejich rozhodování pro myšlenky nacionálního socialismu a jejich vstupu do NSDAP. (6) Posvátná místa nacionálního socialismu nejsou v Prusku, ale v Bavorsku – München, Nürnberg a v Rakousku Linz. Ve volbách do Landtagu (3. Perioda) 20. 5. 1928 získala NSDAP 346.771 hlasů tj. 1,84 % (v Říši bylo 2,6%) a 6 míst (dle současné ústavy SRN by jim to nestačilo ke vstupu do Landtagu ani parlamentu). (7) V roce 1933 bylo v řídících strukturách NSDAP mezi 500 nejvyšších nacionálněsocialistických kádrů jen 17 Prusů.

Hlavní stranou pravicové politiky v Prusku byla před rokem 1930 Deutschnationale Volkspartei DNVP, která byla novou silou politiky. Živnou půdou této strany byl východolabský konzervatismus. Tato strana měla pestrou paletu přívrženců: umírněné pragmatické konzervatisty, zastánce obnovy monarchie, ultranacionalisty, konzervativní revolucionáře a zastance ryze rasistického radikalismu. Stála uprostřed mezi starým pruským konzervatismem a německou „novou pravici“. Třetina jejich voličů z roku 1928 přešla v letech 1930 -1932 k NSDAP.

Carl Severing (1875-1952), na snímku
z roku 1928. (Foto: Wikipedia)

Volby do říšského sněmu v září 1930 přinesly nacionálním socialistům 18,3 % hlasů a v Říšském sněmu zasedlo nyní 107 nacionálních socialistů. Prusko zatím bylo před touto změnou chráněno, neboť pruský Landtag z roku 1928 dále fungoval po celé čtyřleté období. Po říšských volbách nemohla pruská vláda spolupracovat s říšskou vládou, jako před tím spolupracovala s říšskou vládou Hermanna Müllera (1928-1930), se kterou se dohodla na spolupráci před hrozbou nacionálněsocialistického hnutí. Již 25. 5. 1930 vydala pruská vláda výnos, že je nezákonné, aby pruští státní úředníci byli členy NSDAP a KPD. Ministr vnitra Carl Severing zahájil práce na přípravě zákona o zákazu NSDAP jakožto protiústavní organizace, kdyby se to podařilo, bylo by zabráněno pronikání NSDAP do státních složek a armády. Nový říšský kancléř Heinrich Brüning tyto snahy brzdil, sledujíc cíl vystřídat současný systém systémem podobný císařskému, a toho by mohl dosáhnout sloučením úřadu pruského ministerského předsedy s úřadem říšského kancléře. Albert Grzesinski (pruský minstr vnitra 6. 10. 1926 - 28. 2. 1930) přesvědčil v prosinci 1931 Brauna, aby dal zatknout Adolfa Hitlera při vstupu na území Svobodného státu Prusko a pracoval na výnosu o vykázání Hitlera z Pruska. Brüning to nepřipustil a mimo to president von Hindenburg oznámil, že v případě deportace Hitlera výnos Brauna zmaří vydáním výjimečného dekretu. Braun pak 2. 3. 1932 poslal Brüningovi spis o 200 stranách, v němž rozebírá činnost NSDAP jako strany usilující o podkopání ústavy a svržení republiky a zároveň ho informuje, že v zápětí bude vydán zákaz SA v celém Prusku. Výsledkem je výjimečný výnos z 13. 4. 1932 zakazující nacionálněsocialistické polovojenské formace v celé říši. Grzesinski pak v projevu v Lipsku z počátku roku 1932 prohlásil, že je „politování hodné“, že se „cizinci Hitlerovi“ dovoluje jednat s říšskou vládou, „místo aby byl zahnán bičem jako pes.“

V srpnu 1931 se konalo lidové hlasování o rozpuštění pruského Landtagu, pro bylo 9,8 milionů obyvatel Pruska, sice to nebylo dostačující pro rozpuštění, ale výsledek byl znepokojivý. Pruské volby 24. dubna 1932 potvrdily ty nejhorší obavy, když při volbách s nejvyšší účastí (81%) dostala NSDAP 36,3% hlasů, především z řad DNVP (teď měla jen 6,9% DDP a DVP jen 1,5%). Vedle NSDAP získala 12,89 % hlasů KPD. (8) Menšinová vláda Otto Brauna zůstala, NSDAP nemohla sestavit většinu, protože koalice s KPD nepřicházela v úvahu. Bohužel demokratické Prusko ztratilo mandát.

Také v říši se mění situace. Brüning podává 30. 5. 1932 demisi a president von Hindenburg jmenuje Franze von Papen 1. 6. 1932 kancléřem. Nejvlivnějšími osobami jeho vlády byli Kurt von Schleicher, ministr obrany, a Wilhelm von Gayl, ministr vnitra. Dne 4. 6. 1932 vydává president výnos o rozpuštění Říšského sněmu a 12. 6. 1932 je pak zrušen zákaz SA a SS. Teď bude na řadě Prusko a 11. července 1932 se na schůzi vlády vyslovil ministr vnitra svobodný pán Wilhelm von Gayl pro to, co nazval konečným řešením pruského problému: „Mají-li se uvedené síly národa zapřáhnout do rekonstrukce země, musejí být mladé, stále širší a vlivnější kruhy hnutí Adolfa Hitlera zbaveny okovů, jež jim nasadil Brüning a Severing, a musejí být podpořeny ve vítězném boji proti mezinárodnímu komunismu. […] Aby byla uvolněna cesta k [tomuto] úkolu a aby byla zasazena rána socialisticko-křesťanské koalici v Prusku, nutné nadobro zlikvidovat dualismus mezi říší a Pruskem odstraněním pruské vlády." (9)

Příležitost pro provedení tohoto úkonu se naskytla brzy. Po zrušení zákazu SA a SS se jejich příslušníci vyrojili do ulic, aby zúčtovali s komunisty. Pouliční násilí vyvrcholilo v neděli 17. července 1932, kdy tyto formace uspořádaly průvod dělnickou čtvrtí v přístavním městě Altona ležící uvnitř pruské provincie Schleswig-Holstein. Došlo k potyčkám, při kterých bylo zabito osmnáct osob většinou policejní střelbou a bylo také zraněno přes sto osob. Do historie vstoupila tato událost jako Altonaer Blutsonntag (Altonská krvavá neděle). Von Papen toho využil a pod tvrzením, že pruská vláda nesplnila svou povinnost zajistit v zemi pořádek, si zajistil u von Hinderburga vydání nouzového výnosu. Nouzový výnos Verordnung des Reichspräsidenten, betreffend die Wiederherstellung der öffentlichen Sicherheit und Ordnung im Gebiet des Landes Preußen byl vydán 20. července. (10) Ministerský předseda byl zbaven úřadu a jeho místo převzal jako říšský komisař pro Prusko Franz von Papen (20. 7. 1932 - 3. 12. 1932) a ministři byli vystřídání „říšskými komisaři“. V Berlíně byl vyhlášen výjimečný stav. Vedení SPD propadlo pasivitě, nevyužilo ani své obranné složky Eiserne Front, vytvořené v prosinci 1931 z SPD a z Reichsbanner Schwarz-Rot-Gold, Allgem. Deutscher Gewerkschaftsbund (ADGB), Allgemeiner freier Angestelltenbund (Afa-Bund) a Arbeiter Turn- und Sportbund (ATSB). Tento postoj byl důsledkem demoralizace SPD a jejich koaličních partnerů po jejich nezdařené snaze sestavit v Landtagu většinu po volbách. Koalice se obrátila na německý ústavní soud, slibujíc si, že tento převrat bude prohlášen za neústavní.

Právní zastupování von Papena měli na starosti Carl Schmitt, Erwin Jacobi a Carl Bilfinger, SPD zastupoval Hermann Heller, zástupcem vlády byl státní tajemník na ministerstvu Arnold Brecht. Franz Bracht byl říššký komisař pro Prusko. Po jednáních konaných 10. 14. a 17. 10. 1932 vydává Ústavní soud dne 25. října své rozhodnutí (RGZ 138, příloha, s. 1-43). Bylo odmítnuto obvinění, že pruské státní orgány plnily nedbale své povinnosti při zajištění veřejné bezpečnosti a pořádku. Nevynesl však odsouzení převratu. O tomto rozsudku koloval vtip "Brecht má pravdu, Bracht moc". „Onoho 20. července 1932“, řekl Otto Braun, dospělo „poslání nového Pruska o zajištění a prohloubení demokracie v Německu“ ke konci a Prusko přestalo de facto existovat. (11)

Dne 30. 1. 1933 vyšel výnos presidenta o říšském komisaři pro Prusko. Prusko je nyní jen „Land“ zbavená jakékoliv autonomie. Zákon o reorganizaci říše (Gesetz über den Neuaufbau des Reichs) z 30. 1. 1934 a zákon o říšských místodržitelích z 7. 4. 1933 odstranil jednotlivým zemím jejich autonomii a jejich výsostná práva přešla tím na Říši, která se tím stala jednotným státem. To znamenalo konec Pruska de iure, i když existovaly zbytky úřednického aparátu jako ministerstvo financí či archivní správa. (12)  V Prusku pak při volbách do Landtagu 5. 3. 1933 získala NSDAP 43,22 % hlasů a 211 křesel, SPD 16,61 % a 80 křesel, Zentrum 14,12 % a 68 křesel a KPD 13,15 % a 63 křesel. Byly to poslední volby.

Mnozí z Prusů se účastnili také na zločinech v letech 1939-1945, to však neznamená, že Prusové byli předurčení k horlivé službě režimu. Se stejnou horlivostí sloužili režimu Bavoři, Sasové a Württemberčané, policejní oddíl, který měl na svědomí masové postřílení židovských mužů, žen a děti se skládal z rodáků anglofilního a liberálního Hamburgu. Nadprůměrný podíl v nejvyšších složkách nacistické mašinerie připadl na Rakušany, jsoucí jiného kulturního a náboženského založení než Prusové. (13)

Prusové figurovali v hojné míře mezi účastníky německého nacionálně konzervativního odboje. Spiklenci z 20. července 1944 pocházeli ze dvou třetin z pruského prostředí. Mezi nimi byl Fritz Dietlof von Schulenburg, Peter Graf Yorck von Wartenburg, Erwin von Witzleben. Žádná jiná vojenská jednotka se tak hluboce podílela na odboji jako postupimský Infanterie Regiment 9, byl to pluk generálmajora Henninga von Tresckow, z téhož pluku byl svobodný pan Axel von dem Bussche, dále svobodný pán Ludwig von Hamerstein-Equord, kap. Hans Fritzsche, por. Georg Sigismund von Oppen., por. Ewald von Kleist-Schmenzin. Mezi popravenými byl Helmuth James von Moltke, Heinrich von Dohna-Schlobitten, Heinrich Graf Lehndorff-Steindorf, Ulrich Wilhelm Graf von Schwerin Schwanenfeld pruských rodů. Posledním byl 9. 4. 1945 Ewald von Klest-Schmenzin, mluvčí Hlavního spolku pruských konzervativců. Historické podvědomí odboje pruské elity je spjato s mystickou vzpomínkou na osvobozovací válku 1813 s neustálým působením postavy Yorcka. Když Carl Goerdeler sestavil v létě 1940 memorandum vyzývající armádu, aby se postavila proti Hitlerovi, citoval na závěr část dopisu barona von Steina z 12. 10. 1808 Friedrichu Wilhelmovi III., vyzývající ho k boji proti Napoleonovi: „Nelze-li očekávat nic lepšího než neštěstí a utrpení, i tehdy je lepší učinit rozhodnutí, které je čestné a vznešené, a v případě, že celá věc dopadne špatně, nabídne útěchu a zmírní bolest“. (14) Mezi Pruskem nacionálněsocialistické propagandy a Pruskem občanského odboje existoval příkrý rozpor. Pro odboj bylo Prusko pravou vlastí, ohnisko vlastenectví, která nemá v třetí Říši obdoby. Pro Goebbelse bylo Prusko cílem zneužití jeho dějin, aby zdůraznil nadřazenost věrnosti, poslušnosti a vůle, a to včetně osvobozovací války 1803 jako nástroje boje nacionálně socialistického Německa proti nepřátelům.

Po 20. červenci 1944 byly téměř vyhlazeny celé pruské šlechtické rody, avšak jejich oběti přišly pozdě. Odpor proti nacionálnímu socialismu, který nezačal 20. července 1932, nedokázal o dvanáct let později odvrátit osud. Nikde nebyl rozchod s dějinami doveden do takové krajnosti jako ve Východním Prusku, jehož severovýchodní část připadla jako válečná kořist Sovětskému svazu. Město Königsberg, v jehož ulicích a na universitě chodili největší světoví filosofové, nese dnes jméno jednoho z nejvěrnějších pochopů Stalina Kaliningrad. Většina historických budov centra je stržená a odklizená, aby byly vyhlazeny památky na jeho dějiny.

Pardubice 5. 5. 2013
Franz Chocholatý Gröger

Poznámky:

(1) Die Verfassung des Deutschen Reichs vom 11. August 1919 http://www.dhm.de/lemo/html/dokumente/verfassung/

(2) Verfassung des Freistaats Preußen.Vom 30. November 1920 http://www.documentarchiv.de/wr/1920/verfassung-preussen.html

(3) Hans-Joachim Schoeps, Dějiny Pruska. Garamond 2004, s. 240-241

(4) http://www.gonschior.de/weimar/Preussen/

(5) Prozatímní vláda 14.11.1918-20. 3. 1919 Paul Hirsch (SPD), koalice SPD a USPD; Hirschova vláda 25.3.1919-26. 3. 1920 koalice SPD, DDP, Zentrum ; první Braunova vláda 29.3.1920-10.3.1921 koalice SPD, DDP, Zentrum; druhá Braunová vláda 7.11.1921-23.1.1925 koalice SPD, DDP, Zentrum; třetí Braunova vláda 4.4.1925 -20.7.1932 koalice SPD, DDP, Zentrum. Mezivlády :Adam Stegerwald (Zentrum) 21.4.1921-1. 11. 1921 –koalice DDP a Zentrum; Wilhelm Marx (Zentrum) 18.2. -20.2.1925 koalice DDP a Zentrum

(6) Jung Rudolf: Der nationale Sozialismus. Seine Grundlagen, sein Werdegang und seine Ziele", Troppau 1919
Jung Rudolf: Der nationale Sozialismus (Seine Grundlagen , sein Werdegang und seine Ziele ) München 1922
Jung Rudolf: Der nationale Sozialismus Ziel und Sendung in den Sudetenländer, Troppau 1922
Jung Rudolf: Der nationale Sozialismus- Träger der deutschen Zukunft, Troppau 1923
Jung Rudolf, Der Nazionalsozialismus, sein Werdegang in Mitteleuropa, Troppau 1928
Kořený Dušan: Jungův sudetský socialismus (ve světle Zániku Západu), Acta Universitatis Palachiianae Olumucenis, Historica 32-2003 s. 19-27 http://www.upol.cz/fileadmin/user_upload/Veda/AUPO/AUPO_Historica_32_Sbornik_praci_historickych_XX. pdf ,
Kořený Dušan: Dvojdomost národního boje (Rudolf Jung 1882-1945), in. Historie okupovaného pohraničí, 1938- 1945, 10 Universita J.E.Purkyně Ustí n. L. 2005 s.101-186
Kořený Dušan: Opava hlavním městem hnutí? Role slezské DNSAP ve vývoji nacismu, in Vlastivědný věstník moravský, 1/2005 s. 46 57
Whiteside G. Andrew: Nationaler Sozialismus in Österreich vor 1918. (pdf, 5,0 MB) In: Vierteljahrshefte für Zeitgeschichte 9, 1961, S. 333–356
Koop Volker: Nacionální socialismus, Grada Praha 2012

(7) http://www.wahlen-in-deutschland.de/wlPreussen.htm, Übersicht über die Landtagswahlen 1919 – 1933 http://www.gonschior.de/weimar/Preussen/LT3.html

(8) http://www.gonschior.de/weimar/Preussen/LT4.html

(9) Christopher Clark. Prusko. Vzestup a pád železného království BETA Praha 2008 s.531

(10) Verordnung des Reichspräsidenten, betreffend die Wiederherstellung der öffentlichen Sicherheit und Ordnung im Gebiet des Landes Preußen vom 20. Juli 1932. http://www.verfassungen.de/de/de19-33/preussen- notverordnung32.htm
Verordnung des Reichspräsidenten, betreffend die Wiederherstellung der öffentlichen Sicherheit und Ordnung im Gebiet des Landes Preußen sowie Verordnung des Reichspräsidenten, betreffend die Wiederherstellung der öffentlichen Sicherheit und Ordnung in Groß-Berlin und Provinz Brandenburg http://www.1000dokumente.de/index.html?c=dokument_de&dokument=0004_pre&l=de
Franz Bracht (Stellvertretender Reichskommissar für Preußen): Rundfunkansprache zum Preußenschlag am 20. Juli 1932 http://www.dhm.de/medien/lemo/audios/bracht

(11) Hans-Joachim Schoeps, Dějiny Pruska. Garamond 2004, s. 245

(12) Reichsgesetzblatt 1933, S. 33; Verordnung des Reichspräsidenten über den Reichskommissar für das Land Preußen http://alex.onb.ac.at/cgi-content/alex?aid=dra&datum=1933&page=158&size=45
Gesetz über den Neuaufbau des Reichs. http://www.verfassungen.de/de/de33-45/neuaufbau34.htm
Zweites Gesetz zur Gleichschaltung der Länder mit dem Reich http://www.verfassungen.de/de/de33- 45/gleichschaltung33-2.htm Zweites Gesetz zur Gleichschaltung der Länder mit dem Reich ("Reichsstatthaltergesetz"; "Altes Reichsstatthaltergesetz") vom 7. April 1933. http://www.verfassungen.de/de/de33-45/gleichschaltung33-2.htm

(13) Christopher Clark. Prusko. Vzestup a pád železného království BETA Praha 2008 s.547-548

(14) Christopher Clark. Prusko. Vzestup a pád železného království BETA Praha 2008 s.550