Rooseveltova válka

Související článek: Sven Hedin a jeho kniha "Bez pověření v Berlíně"
Sven Hedin o úloze prezidenta Roosevelta při zapojení Spojených států do 2. světové války
Lukáš Beer

V letech 1923, 1929 a 1932 pobýval známý švédský badatel Sven Hedin celé měsíce ve Spojených státech a s tehdejším americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem se během jeho návštěvy Stockholmu v květnu 1910 setkával každodenně. „Za tu dobu jsem se naučil milovat a obdivovat tento kontinent s jeho zdatnými, inteligentními a v každém směru průkopnickými lidmi“, napsal o tom tento Švéd čtyři roky po skončení poslední světové války. Hedinův vztah k této zemi byl od srdce vřelý a přátelský, přesto – anebo právě proto – vydává v Německu v roce 1942 knihu „Amerika im Kampf der Kontinente“ (Amerika v boji kontinentů), která nešetřila kritikou aktuálního zahraničněpolitického kursu Washingtonu. „Tuto knihu jsem nepsal jako nepřítel Ameriky. Dva roky pobytu ve Spojených státech patří k nejšťastnějším v mém životě. S bolestí a smutkem jsem sledoval politiku Ameriky v této válce a vyslovil své myšlenky o ní jasně a zcela otevřeně“, píše ve svém díle Hedin, jenž výtisk knihy zaslal i Adolfu Hitlerovi. Vůdce si knihu s nadšením a v rekordním čase se zájmem přečetl a odpověděl Hedinovi dlouhým, jistě nejen formálním děkovným dopisem, ve kterém konstatoval, že americký prezident F. D. Roosevelt je vinný na této válce. O týden později Hitler o Hedinově knize pochvalně hovořil dokonce ve svém projevu v Mnichově (8. listopadu 1942).

Oficiální historiografie poznamenává, že poté, co se Sven Hedin zdráhal odstranit své kritické poznámky o nacionálním socialismu ve své knize „Německo a světový mír“, která měla původně v Říši vyjít ještě před začátkem války a sudetskou krizí, měli nacionální socialisté Hedinově židovskému příteli Alfredu Philippsonovi a jeho rodině v roce 1938 zabavit cestovní pasy a tím mu znemožnili zažádané vycestování do amerického exilu. Ponechali je jako „zástavu“ v Německu, aby tak mohli vystavit Hedina určitému tlaku. Philippson se však na druhé straně díky přátelství s Hedinem mohl těšit výhodnému zacházení ze strany nacionálněsocialistických úřadů. V červenci 1941 však Gestapo zabavilo Philippsonův dům v Bonnu a byl mu a jeho manželce byl přidělen byt. V červnu 1942 byl Philippson se svou manželkou a dcerou deportován do koncentračního tábora Terezín. Sven Hedin se na vlivných místech o svého bývalého studijního kolegu zasazoval a díky tomu byl Philippson označen za „A prominenta“, což mělo za následek ulehčení podmínek pro jeho rodinu. Historikové tvrdí, že Hedin tohoto úspěchu mohl dosáhnout zejména díky své kooperaci s říšským ministerstvem pro národní osvětu a propagandu a jinými vládními místy právě při vytváření knižního díla „Amerika v boji kontinentů“. To je jedna stránka pohledu na pozadí vzniku této knihy.

Na druhou stranu se Hedin ani po válce od obsahu knihy „Amerika v boji kontinentů“ z roku 1942 nikterak nedistancoval a nic z ní neodvolal, ač by mu právě uvedení předcházejících skutečností, tj. nátlak nacionálních socialistů přes osobu židovského přítele ze studií Philippsona, určitě „přišlo právě vhod“. Zcela naopak, ve své knize z roku 1949, jež vyšla pod názvem "Bez pověření v Berlíně", Hedin nejenže své myšlenky z roku 1942 podtrhl, ale navíc – v té době něco zcela nemyslitelného a odvážného – zveřejnil v tomto poválečném díle i celé znění Hitlerova děkovného dopisu z října 1942, ve kterém Vůdce na jeho knihu, zabývající se rolí Ameriky ve 2. světové válce, podrobně a příznivě reaguje.

Po válce Hedin vysvětloval, že jeho prvotním zájmem bylo vydání této varovné knihy přímo v zemi, která si vysloužila jeho náklonnost – ve Spojených státech. „V době, kdy bylo stále zřejmější, že se Amerika dostane do války s Německem, znovu ožila myšlenka na knihu o zemi … , která by mohla sloužit jako podnět k zamyšlení i varování před dalším rozšiřováním války.“ V polovině června 1941 začal shromažďovat materiál, tištěné prameny a texty projevů amerických politiků, a doufal, že se kniha dostane v Americe na trh dříve, než vypukne válka. Zdlouhavá vyjednávání na poslední chvíli nevyšla a nakonec vypukla válka s USA. Tím byla Hedinova kniha v Americe nemyslitelná a během roku 1942 byla rozšířena a přeložena do němčiny. V Německu se prodalo více než 100.000 výtisků a později vyšla také ve Švédsku.

Kniha pojednávala zejména o politice prezidenta F. D. Roosevelta a zevrubně se zabývala historií německo-amerických vztahů počínaje založením Německé říše v roce 1871, kdy byly „vzájemné vztahy tak nezkalené jako zřídkakdy mezi dvěma zeměmi“, jak píše Hedin. Toto klima se však postupně začalo zhoršovat a vyvrcholilo v První světové válce.

Tzv. mírové smlouvy uzavřené po ukončení světové války položily dle Hedina základy pro vypuknutí následujícího světového konfliktu. Existenční podmínky Německa po roce 1918 byly katastrofální: „Teritoriální ustanovení mírové smlouvy měla za účel obklopit v těsných hranicích Německo téměř ze všech stran nepřáteli, ještě posílenými vzájemnými dohodami, a vzít mu tak prostor k dýchání. A přesto vládly obavy z Německa? Proč? Tušilo se snad v hloubi duše, že právě z pokoření musí vzejít vůle k odporu proti utlačování, jakmile pomine stav ochromení? Hnulo se svědomí, že přísností ustanovení byl luk přepjatý, a vynoří se v nebezpečí, které mělo být zažehnáno? Nebo snad mezi domýšlivými vítězi, kteří se projevili a zapsali do dějin jako krátkozrací státníci, byl ten či onen, který viděl, že se takovou mírovou politikou vyvolá právě to, čemu se chtělo předejít?“

Po podrobném vylíčení konkrétních kroků Hitlera při snaze dorozumět se se zahraničím po roce 1933 Sven Hedin v knize „Amerika v boji kontinentů“ uzavírá: „Všechny nabídky Adolfa Hitlera byly domýšlivě odmítnuty a od počátku považovány za nepoctivé. Pohlíželi na ně jako na vlastní ohrožení a ne jako na pokus dlouho ponižovaného velkého lidu znovu vstoupit do společnosti ostatních významných národů. Pohoršovali se nad mnohými opatřeními německé vlády a záměrně přehlíželi všechno velké a dobré v novém Německu. Místo neplodné kritiky měli raději usilovat o usmíření, o nějž se snažilo i samotné Německo, protože tím by se v jeho vnitřním životě mnohé vyřešilo.“ V knize nalezneme i celý opis velkorysého šestnáctibodového Hitlerova návrhu z 29. srpna 1939 na mírové řešení sporných německo-polských otázek. „V dějinách diplomacie moderní doby by se asi jen těžko našel dokument, který by se tomuto návrhu vyrovnal umírněností, vstřícností a pochopením pro potřeby jiné země“, hodnotí Hitlerovy návrhy Polsku Hedin. Mohlo prý tak být zabráněno vypuknutí války, kdyby polská vláda na tento návrh přistoupila.

David Lloyd George, britský premiér během
I. světové války, při návštěvě Adolfa
Hitlera na Obersalzbergu, s nímž měl dobré
vztahy. (Repro z knihy)

Autor následně zároveň vyvracel, že by německý návrh byl odeslán tak pozdě, že na něj varšavská vláda nemohla odpovědět. Později se totiž na Západě tvrdilo, že německý vpád do Polska byl prý tak rychlý, že celý tento velkorysý německý návrh nejspíš nebyl myšlen vážně. Hedin ovšem uvádí případ londýnského listu „Daily Telegraph“, blízkého britskému ministerstvu zahraničí, který ve svém večerním vydání z 31. srpna 1939 zveřejnil zprávu o poradě anglického kabinetu. Během ní se mluvilo o tom, že říšský ministr zahraničí předal německý návrh na mírové řešení německo-polského konfliktu britskému velvyslanci v Berlíně siru Nevile Hendersonovi. Velvyslanec návrh okamžitě postoupil do Londýna, protože britská vláda v nótě z 28. srpna 1939 projevila vůči německé vládě ochotu převzít v tomto případě zprostředkování. Londýnský kabinet německé memorandum předal do Varšavy a polská vláda po jeho přijetí nařídila všeobecnou mobilizaci. Zpráva novin „Daily Telegraph“ vyvolala v Londýně silné zděšení, neboť tam – s Rooseveltovým souhlasem – bylo rozhodnuto svalit vinu na vypuknutí války na Německo. „Neúmyslnou pravdomluvnost listu … se pokusili ututlat zabavováním zmíněného večerního vydání a redakci se nařídilo co nejrychleji vytisknout druhé vydání, z jehož zprávy o poradě kabinetu by byla pečlivě odstraněna zmínka o polské všeobecné mobilizaci, tak trapná pro britskou vládu“, líčí celou nepříjemnou nehodu Hedin. Jak by asi britská veřejnost reagovala, kdyby se dozvěděla o Hitlerových rozumných mírových návrzích Polsku, které na ně odpovědělo všeobecnou mobilizací? Německé vině na rozpoutání války by pak veřejnost sotva uvěřila a o to méně by byla ochotna přistoupit na anglické vyhlášení války Německu, které po rozpoutání německo-polského konfliktu následovalo.

Jakou roli ale sehrály v rozpoutání druhé světové války USA? „Otázka, proč došlo k nové světové válce, je zodpovězena nejen tím, že její základy byly položeny v mírových smlouvách roku 1919, nebo potlačováním Německa a jho bývalých spojenců po první světové válce, respektive pokračováním prastaré politiky Velké Británie a Francie. Rozhodující podnět k válce přišel z druhé strany Atlantického oceánu“, tvrdí v knize Hedin.

Líčí nejprve velmi podrobně vnitropolitické a hospodářské poměry ve Spojených státech dlouho před zapojením země do největšího válečného konfliktu všech dob, který se měl stát zároveň „lékem“ na některé neduhy na severoamerickém kontinentu. „Cítím se oprávněn zmínit zde tyto vnitřní záležitosti Ameriky“, soudil v knize Hedin, „protože rovněž dokazují, že Roosevelt navzdory všem krásným ujišťováním nebyl schopen v této nesmírně bohaté zemi zajistit osvobození od bídy, které celému světu slíbil jako jeden z válečných cílů. Kdo v Americe správně viděl trpkou pravdu za líbivými hesly, poukazoval na Rooseveltovo selhání ve vnitropolitické oblasti, a mnozí také poznali, že to byl i jeden z hlavních důvodů odvedení pozornosti na zahraničně-politické dobrodružství.“

Hedin – opět velmi rozsáhle – ve svém díle zkoumá vývoj zahraniční politiky USA. Za milník v těchto dějinách označuje 3. říjen 1937, kdy se nově definoval Rooseveltův přístup k ostatnímu světu. V onen den rozdělil americký prezident v projevu v Chicagu svět na „mírumilovné národy“, na jejichž straně stály také USA, a na takové, které podle jeho názoru mír narušují: nejmenoval sice konkrétně země, ale dal zjevně najevo, které tím myslel: Japonsko, Itálii a Německo. „Praporčík demokracie bojoval proti totalitním státům od samého počátku svého prezidentství. Svůj boj zastavil jen v případě jediného totalitního státu, Sovětského svazu, a uvítal jej jako partnera a spojence“, píše Hedin o tomto rozporuplném postoji prezidenta, kterého v zápětí tituluje „diktátorem demokracie“. Roosevelt usiloval o změnu zákona o neutralitě USA v tom smyslu, aby se mohlo Spojencům dodávat víc zbraní.

Sven Hedin si dobře všímá americké kritiky poměrů v tzv. totalitních státech, zároveň je ale pozoruhodné, že poměry v americké demokracii považoval v podstatě, zejména co se týče svobodného projevu názorů, za ideální, ač nepraktikovatelné ve všech zemích evropského kontinentu: „Američané v posledních letech totalitním státům vytýkali, že u nich neexistuje svoboda slova, že odpůrci režimu jsou umlčováni, ba dokonce zavíráni do koncentračních táborů. Jako občan svobodné a nezávislé země znám nesmírnou hodnotu svobodného projevu mínění a lituji jejího potlačování kdekoli. Avšak v evropských státech, které světovou válkou, mírovými smlouvami a jejich důsledky trpěly, byly vnitřně nejednotné a rozdrobené na tucty politických stran, tam mělo státnický smysl, že obyvatelstvo muselo být znovu vychováváno k národní jednotě a dočasně eliminovány rozkladné a podvratné živly. Ve Spojených státech je situace jiná. Je to bohatá a nesmírně veliká země, obdařená přírodními poklady, mladá země bez vad a kazů staré Evropy… Spojené státy mají jen dvě politické strany a několik drobných straniček, které se však v zásadních otázkách vždy shodly. Vždy a za všech okolností zde mohl každý svobodně vyjádřit své mínění a nemusel se obávat, že se mu za to stane něco jiného kromě toho, že se svým názorem podlehne, protože zastánci jiného názoru tvořili většinu a proto měli podle demokratického principu pravdu nebo se s ním alespoň prosadili.“

Se vstupem USA do války a v období, které tomu bezprostředně předcházelo, se však v Americe mnohé změnilo. „A co říkají vystěhovalci a jejich synové dnes? Nepřipadá jim najednou divné, když se už nesmí beztrestně říkat, že Amerika nutí své svobodné syny do války na druhém konci světa?“, kritizuje Hedin obrat v těchto poměrech v jeho oblíbené zemi. Seznamuje čtenáře chronologicky s jednotlivými přiostřujícími kroky politiky Spojených států, které směřovaly k válce, a osvětluje také Rooseveltův vztah k Sovětskému svazu. Je také zcela pochopitelné, že švédskému vlastenci nebyl lhostejný osud Finska a jeho ohrožení bolševismem, proto zaměřil svůj fokus i na americko-finské vztahy.

Avšak stěžejním tématem knihy zůstává „americký imperialismus a angloamerické válečné cíle“, jak zní přímo název jedné z kapitol, aby Rooseveltovu politiku vystavil v závěru nemilosrdné kritice: „Roosevelt mluvil o demokracii a ustavičně ji zrazoval. Jako nedemokratické a neamerické urážel a tupil lidi, kteří jej v zájmu míru a zachování americké formy života napomínali, aby obrátil. Udělal z demokracie karikaturu, místo aby ji učinil vzorem. Mluvil o svobodě slova a zakazoval mluvit těm, kdo nebyli jeho smýšlení. Mluvil o svobodě víry a uzavřel spojenectví s bolševismem, poslal svého emisara do Vatikánu, aby nalákal katolické voliče a nepustil do Washingtonu papežského nuncia. Mluvil o svobodě od hmotné nouze a nedokázal deseti milionům lidí opatřit práci, chléb ani přístřeší. Mluvil o svobodě od strachu z budoucích válek a připravoval válku nejen pro vlastní národ, nýbrž pro celý svět tím, že lidi ochotné bez jeho pomoci dohodnout se s mocnostmi Osy štval k odporu proti nim, a tím na smrt. Tato válka vejde do dějin jako válka prezidenta Roosevelta.“

Kniha je doplněna bohatou obrazovou přílohou s obsáhlými komentáři, jejichž autorem však není sám Sven Hedin. V mnoha ohledech zajímavý fotografický materiál, který nebývá obsahem konvenční historiografie přístupné českému čtenáři, a proto zcela vítaný doplněk. Bohužel ne zcela bez kosmetických chyb.

Židovský publicista T. N. Kaufman vydává v roce 1941
v USA knihu, která obsahovala detailní plán na vyhube-
ní německého národa formou sterilizace. Německé území
mělo být podle plánu rozděleno mezi sousední státy.

Obrazová příloha věnuje například celou jednu stránku publikaci židovského autora Theodora N. Kaufmana, kterou ve vlastním nákladu vydal v roce 1941 ve Spojených státech s názvem „Germany must perish!“ (Německo musí zhynout!). Jednalo se o poměrně detailně vypracovaný plán naprostého vyhubení celého německého národa (tedy ne pouze nacionálních socialistů) formou sterilizace, kdy by německé území posléze bylo rozděleno mezi okolní státy. Například „Česku“ podle tohoto plánu mělo připadnout celé území dnešního Rakouska, dále celé Slezsko a část Saska. Objev tohoto tzv. „Kaufmanova plánu“ ve válčícím Německu vyvolal velkou odezvu a velmi intenzivně se jej chopila nacionálněsocialistická propaganda, která tvrdila, že Žid Kaufman je napojen na americké vládní kruhy. Ve skutečnosti však kniha tohoto „podivína“ zdaleka neměla v USA takovou publicitu a už vůbec ne takový kladný ohlas, jak se snažilo ve své vlasti sugerovat Goebbelsovo ministerstvo propagandy. Teprve nedávno zveřejněné rešerše německého historika, který se velmi zevrubně zabýval tím, zda a do jaké míry například dobový americký tisk na toto Kaufmanovo dílo (které mimochodem nikdo v USA nebyl ochoten vydat, a proto jej Kaufman musel vydat na vlastní náklady) vůbec reagoval, pokud vůbec reagoval, dokazují, že nacionálněsocialistická propaganda odezvu Kaufmanova plánu v USA náležitě nafoukla.

Odhlédneme-li od tohoto nedostatku, je ale „Amerika v boji kontinentů“ z mnoha důvodů i dnes cenným zdrojem ponaučení, obsahujícím celou řadu konkrétních historických informací, jež čtenáře nabádají k dalšímu prohloubení a studiu německo-amerických vztahů v první polovině 20. století.

Knihu „Amerika v boji kontinentů“ nyní můžete zakoupit v eshopu nakladatelství guidemedia etc, které svou nabídku rozšířilo o tři poutavé tituly z produkce nakladatelství Reconquista.

Sven Hedin: Amerika v boji kontinentů, nakladatelství Reconquista, 156 str., 2007