Lukáš Beer
Paragraf 405 českého Trestního zákoníku praví: „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické nebo komunistické genocidium nebo jiné zločiny nacistů nebo komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta." Co nám tento paragraf zároveň sděluje? V podstatě jsou dvě možnosti výkladu. Ta první: Neexistují jiné než „komunistické“ nebo „nacistické“ zločiny proti lidskosti. Tedy kupříkladu bombardování Drážďan či vyvraždění civilního obyvatelstva Hirošimy a Nagasaki zločinem proti lidskosti nebylo. Ta druhá možnost výkladu je: Jiné než „nacistické“ či „komunistické“ zločiny proti lidskosti, tedy zločiny páchané v minulosti a dnes „demokratickými režimy“, lze vesele beztrestně zpochybňovat, ospravedlňovat a zamlčovat.
Publicista, bývalý protikomunistický disident a novinář tehdy ještě nelegálních Lidových novin, Jan Urban, nedávno přišel s návrhem trestat „popírače násilností při divokém odsunu Němců“. Konstatuje ve svém článku: „Je ostudou české politiky a justice, že ještě ani po téměř sedmdesáti letech nezačaly používat zákon č.405/2000 proti popíračům masových vražd německého civilního obyvatelstva v poválečném Československu. Jestliže je trestné popírání holocaustu a schvalování nacistických a komunistických zločinů proti lidskosti, jak to, že se netýká komunisty na sovětský rozkaz organizovaného vraždění Němců?“
Možná by tento návrh chtělo domyslet až do konkrétních důsledků.
Za každým „bagatelizováním“ a „schvalováním“ stojí vždy konkrétní jedinec, autor článků, textů či jiných sdělení, prezentovaných různou mediální formou, tiskem, internetem, sociálními sítěmi apod. Kolik takovýchto „popíračů násilností při divokém odsunu Němců“ můžeme – jak se říká – vyhmátnout? Nebo jednoduše identifikovat a jmenovat? Koho bychom odhalili jako typického „popírače“, kterého bychom mohli okamžitě podle stanoveného paragrafu zažalovat?
Jako pravidelného čtenáře Českých národních listů či pseudohistorických výplodů publicisty Václava Vlka staršího mne několik jmen a několik obzvláště nenávistně a lživě formulovaných textů samozřejmě okamžitě napadá. Ale hrozit těmto autorům za jejich projevy trestním stíháním?
Jistěže si není nutné dělat iluze, že pisatelům nejrůznějších pamfletů a štvavých textů jde o hledání pravdy a o dosáhnutí objektivního poznání a že někdy budou ochotni svůj přístup nějakým způsobem korigovat, protože je přesvědčí ptotiřečící protiargumenty. Ale stále tu je ještě možnost s jejich výplody polemizovat, vyvracet je dejme tomu větu po větě – i když je to cesta mnohdy úmorná a nevděčná. Koneckonců i tento web kdysi vznikl právě z podnětu polemizovat s touto „sortou“ autorů, politiků, historiků a novinářů. Nebo jednoduše s názory uveřejněnými v diskusích pod online novinovými články.
Není třeba bát se takovýchto projevů a textů, není třeba z nich mít strach, naopak, může být i osobním potěšením se s nimi konfrontovat a pro mne osobně byly vskutku vždy určitým „motorem“ a popudem k další práci. A v neposlední řadě bych se v případě umlčení názorového kontrahenta pomocí trestního zákona osobně nikdy nemohl zbavit pocitu, že si „svou pravdou“ v jádru nejsem jistý, že o ní pochybuji, že není prokazatelná nebo že stojí na nejistých základech, pokud by Václavu Vlkovi st., Jiřímu Krutinovi nebo Miloši Zemanovi hrozilo za jejich výroky trestní stíhání.
Před několika týdny jsem listoval v brožurce „Osvětim – Fakta versus fikce – Nové a utajované poznatky o holocaustu“, kterou se před několika lety zabývala česká policie, poněvadž byla distribuována na některých českých školách a je stále předmětem trestného činu „popírání či zpochybňování holocaustu“. Pokud je mi dobře známo, vlastnictví publikace a čtení v ní trestným činem není. Proto nebudu zapírat, že jsem se se zájmem seznámil s jejím obsahem.
Sešítek malého fromátu na mne svým rozsáhlým obsahem a fotografiemi rozhodně nepůsobil ani zdaleka tak primitivně, nenávistně či štvavě a lživě jako většina textů Václava Vlka staršího, vycházejících na sionistickém internetovém deníku Neviditelný pes a pojednávajících o česko-německých vztazích. Nebo jako texty publikované členy Českého svazu bojovníků za svobodu či „legionářské obce“, texty jistého Ogňana Tuleškova či Jiřího Krutiny, ze kterých srší nenávist k určitému etniku.
Je tak obtížné všechna tvrzení ve zmíněné „pochybovačské“ publikaci uvést na pravou míru, pokud jsou nepravdivá, zavádějící či nepřesná?
Je takovým problémem konfrontovat se dejme tomu s každou větou uveřejněnou v publikaci a v případě nesprávnosti ji věcně vyvrátit?
Je nutné její distribuci mezi mládeží charakterizovat jako trestný čin?
Samozřejmě, že k tomu nepostačí sepsat jakýsi „posudek historiků“ v té podobě, jak jej kupříkladu předvedli před osmi lety pánové prof. PhDr. Petr Vorel, CSc. a prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. z Karlovy univerzity v Praze, kteří se domnívali, že k uvedené publikaci stačí prakticky pouze poznamenat, že se jedná o „pseudovědecký text“ a „otevřeně propagandistický pokus“ vnucovat čtenáři „jednu z nejodpornějších falsifikací dějin“. Ve svém dvoustránkovém „posudku“ vztahujícím se k celkem 54 stran obsáhlé, drobným písmem psané publikaci o tzv. holocaustu se tito dva autoři omezili na konstatování: „Není třeba krok za krokem vyvracet všechna nehorázná tvrzení Seidlova textu – byly ostatně podrobeny historické kritice i soudním přezkoumáním již dříve.“
To je skutečně poněkud málo.
Skutečně ale není třeba všechna tato „nehorázná tvrzení“ vyvracet krok za krokem?
Naopak – domnívám se, že tomu třeba je, protože spoléhat se pouze na obušek trestního zákoníku je žalostně málo. Dle mého názoru není nic jednoduššího, než vydat podrobnou „antibrožuru“ z rozpočtu ministerstva školství, která by se s touto „nehoráznou falsifikací“ přeci mohla náležitě a hravě vypořádat. Proč se tomu tak nestalo?
Tento případ budiž odstrašujícím příkladem, který by se rozhodně nikdy neměl uplatňovat při posuzování textů či projevů, jež jakýmkoliv způsobem zpochybňují či ospravedlňují zločiny proti lidskosti spáchané na sudetských Němcích. Naše svědomí je přeci natolik čisté, že představa uplatňování trestního práva v souvislosti se snahou umlčení názorových kontrahentů, ba dokonce nenávistných štváčů, je pociťováno nejen jako zbytečnost, ale i jako znevážení tehdejšího lidského utrpení.
Na druhou stranu se závěrem nelze než podepsat pod moudrá slova Jana Urbana: „Ve chvíli, kdy namísto nezaujatého posuzování všech historických faktů nastoupí nacionalistická demagogie a omlouvání zločinů, je prvním poraženým sám národ. Brutální lži nebo mlčení totiž ještě žádný národ na světě neučinily lepším.“
(PS.: Jako vysvětlující doplněk speciálně pro Václava Vlka st. by se zde slušelo uvést, že autor této posledně citované myšlenky se při posuzování neomezoval na český národ a nejedná se tedy o „další protičeský výlev“.)
