Edvard Beneš v Londýně lživě vyfabuloval počty "obětí nacismu" a "deportovaných Čechoslováků" v koncentračních táborech
Tomáš Krystlík
Hubert Ripka v záznamu svého rozhovoru se sovětským vyslancem ve Velké Británii Alexandrem J. Bogomolovem dne 4. 6. 1942 píše: „Vykládal jsem pak Bogomolovi... že se chceme zbavit, a to jednou pro vždy, těch sociálních vrstev českých Němců, které vždy byly nositelem pangermanismu od minulého století až po Hitlera, to znamená celá německá buržoasie, německá inteligence, značná část nacionalistických německých sedláků, ale i jistá část nacismu propadlých dělníků musí ven. Překvapilo mě, že Bogomolov s tím velmi živě souhlasil. Na konec rozpravy o této věci řekl, že i v této věci můžeme si být úplně jisti porozuměním a podporou sovětské vlády, ale že o tom můžeme jednat později, až to bude aktuální.“
Stejný měsíc získává Beneš od Vjačeslava Molotova souhlas sovětské vlády s myšlenkou odsunu.
2. 7. 1942 píše Anthony Eden ve svém memorandu svým kolegům v britské vládě: „Rovněž žádám své protějšky, aby obecně přistoupily na poválečný transfer německých menšin ze střední a jihovýchodní Evropy do Německa v případech, kdy se to bude jevit jako nezbytné a žádoucí.“ Kabinet svůj souhlas udělil.
Podle Jaromíra Smutného považuje Beneš světovou válku za jedinečnou a už nikdy neopakovatelnou příležitost k „vyřešení životní otázky našeho státu“. 18. 9. 1942 mu tlumočí britský vyslanec u čs. vlády Phillip B. Nichols, že britská vláda uznává nutnost transferu, o čemž informovala i Wenzela Jaksche, a že čs. hranice mají být takové, aby Československo bylo vojensky a hospodářsky zajištěné - na tomto základě budou jednat s čs. exilem o hranicích. I nadále se tedy britská vláda nezavázala k obnově ČSR v hranicích z roku 1937. Nichols Benešovi při této příležitosti též sděluje: „Žádný Angličan by však nedovedl pochopit, že Němci mají být z Československa vystěhováni, ale přitom celé území jimi obývané že by mělo býti Československu ponecháno." Beneš se k tomu vyjádřil podle poznámek kancléře Smutného následovně: „Jen bláhovec a naivní člověk se může domnívat, že se svět smíří s tím, abychom vyhodili tři a půl milionu lidí a celé území jimi obývané ve státu zůstalo. Proto chce za (1) vypudit Němce, ne všechny, nýbrž takové množství, které bude možné bez velké újmy státního území; za (2) ponechat republice takové množství, které unese a které se ztratí; za (3) rozmístit Němce pak tak, aby, kdyby zase jednou i ten zbytek se chtěl odtrhnout jako za Henleina, aby nám to neuškodilo – to značí usadit je za linií pevností; za (4) dát za tento transfer území co nejmenší, nejméně užitečné a ještě udělat to ve formě výměny území za něco v Kladsku."
V březnu 1943 si před svou cestou do USA Beneš nechává znovu potvrdit od sovětského vyslance v Londýně stanovisko sovětské vlády k odsunu a v USA dosahuje souhlasu Roosevelta s vyhnáním Němců.
Tedy v polovině roku 1943 sice československá politika dosáhla rámcového souhlasu všech tří velmocí s principem odsunu Němců, ale žádná z nich neměla přesnější představu o způsobu jeho realizace, ani neurčila počet a rozsah osob podléhajících odsunu. U západních panovalo přesvědčení, že odsunuta bude pouze část německého obyvatelstva, především aktivní nacisté, tedy jejich souhlas se týkal jen částečného odsunu. Požadavek vyhánění Maďarů nebyl až do návštěvy Beneše v Moskvě v prosinci 1943 vznesen. Po podepsání československo-sovětské smlouvy to byl z mocností jedině Sovětský svaz, který byl ochoten povolit Československu vyhnat neslovanské menšiny v takovém rozsahu, že by to znamenalo likvidaci oněch menšin v ČSR.
Velká Británie a USA se k čs. projektům vyhánění obyvatelstva vyslovovaly neurčitě. V březnu 1944 se vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí, že je třeba, aby „čs. vláda nehnala transfer do krajnosti“. V druhé polovině roku 1944 zpracovala čs. vláda memorandum s požadavky vůči Německu adresované všem třem mocnostem. Požadovala vystěhování vinných čs. Němců v počtu asi 1,25 milionu a nevinných v počtu kolem 2 milionů, zbytek měl být přenárodněn. S tímto záměrem však tvrdě narazila u britských vládních míst, která veřejnou proklamaci o takovém potrestání nevinných považovala za nepřijatelnou. Proto v konečném znění memoranda z 23. 11. 1944 byla tato formulace vypuštěna, byť základní princip si čs. vláda zachovala: Po útěku Němců zbyde cca 2,5 milionu Němců, z nichž 1,5 milionu se odsune a zbytek se přenárodní (dobový termín: odnárodní). Memorandum obsahovalo následující ustanovení. „Pouhá skutečnost, že menšinové obyvatelstvo má v určitém okrsku početní většinu, neopravňuje k nárokům na národní suverenitu… Národ, který vlastnil tuto hranici od počátku svých dějin, se jí nemůže zříci... Není úmyslem konfiskovat soukromý majetek transferovaných osob; pokud se tak stane, propadne státu na základě trestu podle zákona. To budiž provedeno na základě zákonného potrestání. Zpravidla bude dovoleno vzít sebou movitý majetek s výjimkou zboží, jehož vývoz je všeobecně zakázán (např. dobytek, stroje, různé měny, zlato, atd.)... Vyrovnání za zanechaný majetek, cena kterého bude určena podle stanoveného standardu, odsunutí obdrží z československých pohledávek vůči německému státu, Říšské bance nebo německým státním příslušníkům, nebo se zaplatí z německých peněz, které se najdou na československém území.“
Dne 31. 1. 1945 na toto memorandum odpověděly Spojené státy s tím, že odsun čs. Němců je vázán na dohodu vítězných mocností. Stejným způsobem odpověděla 8. 3. 1945 i britská vláda. Beneš naléhal již v lednu 1945 na britskou odpověď, neboť chtěl vydat zákon o zbavení všech čs. Němců československého občanství a zákon o zřízení úřadu pro odsun. Britské ministerstvo zahraničí jej ale vyzvalo, aby takové zákony nevydával. K otázce transferu mu sdělilo, aby jej „prezentoval jako svůj program, který předložil velmocem, od kterých dosud neobdržel souhlas“.
Před svým odjezdem z Londýna prohovořil Beneš otázku transferu obyvatelstva s Winstonem Churchillem a Anthony Edenem, aniž kdokoliv z nich přes výslovný požadavek Beneše vyslovil s odsunem souhlas. Na poslední schůzce, 22. 2. 1945, doporučil Churchill Benešovi, aby ČSR nerozhodla o transferu německého obyvatelstva bez souhlasu velmocí, tedy nejdříve získat souhlas Velké Británie, USA a SSSR a pak teprve odsun provést. Což přeloženo do běžné, nediplomatické řeči se rovnalo zákazu. Beneš hodlal získat oficiální schválení odsunu v Moskvě, což oznámil britskému ministerstvu zahraničí. Molotov 21. 3. 1945 Benešovi znovu potvrdil souhlas SSSR s vyhnáním, požadoval však, aby čs. vláda o tom s Brity jednala. Do konce války Velká Británie a USA vyhánění Němců z ČSR neschválily. Ani na konferenci v Postupimi, kde nutnost odsunu jen uznaly, tedy neschválily.
K překonání námitek anglo-americké veřejnosti proti vyhánění používal Beneš přemrštěné počty českých obětí nacismu. V roce 1944 při příležitosti svých 60. narozenin tvrdil, že bylo zabito, uvězněno nebo deportováno půl milionu Čechů. Po roce, o svých 61. narozeninách, tvrdil zpravodaji Sunday Times, že „zacházení, které museli od Němců vytrpět Češi a Slováci – více než milion (!) jich bylo deportováno (do koncentračních táborů) – činí smíření nemožným“. Beneš lhal stejně jako za první světové války. Podle oficiálních údajů bylo bezprostředně po uzavření příměří v německých koncentrácích celkem 135 tisíc československých občanů, tedy nejen Čechů. Pro srovnání: milion a půl Francouzů a 816 tisíc Poláků.
