Thermopyly u Pardubic

Posedlost pěstitelů „kultu atentátníků na Heydricha“ boří hranice představivosti a nafukuje jednu patetickou bublinu za druhou
Lukáš Beer

Každoročně mnoho českých zdrojů sebejistě uvádí jako holý fakt, že 11 dětí z obce Ležáky, které byly vypáleny 24. června 1942, „našlo smrt v plynovém voze v polském Chelmnu“, ačkoliv se jedná pouze o historiky nepotvrzenou spekulaci. Jak daleko může dojít „dějepisectví“, pokud je zbožné přání otcem myšlenky, předvedla na pietním aktu k 71. výročí popravení 33 občanů v areálu Zámeček v Pardubicích prozaička a novinářka Lenka Procházková, známá především díky svým aktivitám zaměřeným proti tzv. církevním restitucím. Publicista Jan Čulík, který o této akci ProAlt informoval na Britských listech, tomu ještě dodal korunku, když smyšleně uvedl, že popraveno bylo v Zámečku nacisty 194 mužů a žen (ve skutečnosti šlo o popravu 33 dospělých a odvlečení 13 dětí, jejichž osud není jistě probádán, a 2. července 1942 bylo popravno dalších 40 dospělých lidí).

Procházková dokázala do svého 8 minut krátkého projevu namačkat požehnaně lží, ahistorických přání (nikoliv skutečností) a patosu. Její řeč je exemplárním příkladem patetického zveličování významu a přínosu atentátu spáchaného na Heydricha. Autorka, signatářka Charty 77, srovnala spolupráci obyvatel Ležáků s tzv. odbojem svým významem s bitvou u Thermopyl 480 př. n. l., ačkoliv čeští historikové velmi důsledně zdůrazňují, že většina obyvatel Ležáků o spojení s atentátníky ve skutečnosti nic nevěděla. Procházková prohlásila: „Kdyby Sparťané vzdali u Thermopyl boj proti stonásobné perské přesile, vyvíjely by se dějiny Evropy zcela jinak. Kdyby obyvatelé Ležáků nespolupracovali s odbojem, tak, jak jim mravní zákon kázal, asi by válku přežili. Možná by přežil i Heydrich. Ale my bychom se třeba nenarodili.“ Křečovitý výlev další pěstitelky kultu Heydrichových atentátníků je absurdní nejen svým srovnáním s tak významnou historickou událostí, jakou tato jedna z nejrozsáhlejších vojenských operací starověku představovala, tak i naprosto nesmyslný z toho důvodu, že atentát na Heydricha, ani vypálení obce Ležáky neměly vůbec žádný vliv na to, zda se po válce mohly rodit české děti či nikoliv. Ty by se mohly rodit mimochodem, i kdyby Adolf Hitler díky nějaké své zázračné zbrani třebas 2. světovou válku definitivně vyhrál...

Procházková dále recykluje tento nesmysl, který si oficiální česká historiografie oblíbila zejména v posledním čtvrtstoletí: „Atentát na Reinharda Heydricha byl světlicí, daleko viditelným signálem, že obětovaná země uprostřed Evropy se nenechala zdecimovat ani tak velkou zradou, že má pořád svou čest a že si své právo na obranu uchovala. Atentát však nebyl jen symbolickým, hrdým činem, ale především vojensko-politickou akcí, která přiměla i Velkou Británii k závazku, že Mnichovská dohoda bude anulována.“

Není to pravda – Mnichovská dohoda nebyla Velkou Británii anulována (zde bližší vysvětlení autora Tomáše Krystlíka) – a čeští historikové by měli vážný problém, hovořit v souvislosti s atentátem na Heydricha o „významné vojensko-politické akci“, pokud by bývaly nenásledovaly známé represálie na českém obyvatelstvu. Zde vyznavači kultu atentátníků naprosto mlží.

Ostatně i Procházková prozrazuje, o co ve skutečnosti šlo: „Pomsta za atentát byla strašlivá i na válečná měřítka, ale tím se jeho význam nesnížil, troufnu si říct, že naopak, ze světlice se stalo věčné světlo, každý z nás jej vidí, i když jsme se narodili třeba až po válce. Každý z nás v sobě nese odlesk toho světla.“

Kdysi jsem v této souvislosti utrousil kacířskou myšlenku: „Význam atentátu na Heydricha bez následných represálií na českém obyvatelstvu (Lidice, Ležáky) je jako dostat od hospodyně k obědu guláš s knedlíkem bez omáčky a masa“.