Lukáš Beer
 | |||||
| Nový titul vyšel v edici Retro nakladatelství guidemedia etc. |
Vycházeje z tradic, sahajících až do středověku, vydávaly vlády různých evropských zemí již po staletí sbírky dokumentů, jež měly poskytovat orientaci v politických otázkách, zejména v zahraničněpolitické problematice. Vlády států touto formou většinou sledovaly ospravedlňování či odůvodnění svého jednání před zraky veřejnosti, včetně té zahraniční. V každé zemi měly tyto sbírky dokumentů odlišnou barvu obálky: ve Spojeném království jsou modré, v Itálii zelené, ve Francii žluté, v USA a v Rakousku červené, v Japonsku šedé, v Nizozemí a (do roku 1917 také v Rusku) oranžové a v Německu bílé.
V letech 1939 až 1943 vydává německé ministerstvo zahraničních věcí celkem 8 svazků „Bílé knihy“, týkajících se událostí, které předcházely vzniku 2. světové války a také samotného vývoje válečného konfliktu a jeho postupného rozrůstání. Snaží se na základě úředních a diplomatických dokumentů demonstrovat, které strany jevily zájem o dohodu a porozumění, a které nikoli. Vše je dokládáno formou přetištění doslovných textů návrhů, diplomatických jednání a záměrů německého ministerstva zahraničí. Každý svazek nesl určitý podtitul, který prozrazoval, dle jakých tematických kritérií byly dokumenty ve sbírce nashromážděny.
Vůbec první tři vydané svazky se soustředily především na otázku vývoje německo-polských vztahů, které vyústily až v ničivý válečný konflikt - „Dokumenty o polských ukrutnostech“, „Dokumenty k historii, která předcházela válce“ a „Polské dokumenty k historii, která předcházela válce“. Čtvrtý a pátý svazek se zaměřil na „anglicko-francouzskou politiku rozšíření války“, šestý svazek nesl název „Tajná akta francouzského generálního štábu“, následující svazek se věnoval konfliktu s Jugoslávií a Řeckem a poslední svazek z roku 1943 nesl příznačný titul „Dokumenty o výhradní vině Anglie na bombové válce proti civilnímu obyvatelstvu“.
Brněnské nakladatelství guidemedia etc přišlo již koncem minulého roku na knižní trh s titulem, který se událostmi, bezprostředně předcházejícími vypuknutí 2. světové války do značné míry již zabýval. Byl to výběr doslovných projevů Adolfa Hitlera z let 1939-1942. Dva z vybraných historických projevů německého Vůdce z roku 1939 se právě také vysloveně vztahovaly na německo-polské vztahy a doprovodný komentář v knize se pokoušel stručně popsat, co představovalo úhlavní překážky k urovnání vztahů mezi oběma státy mezi světovými válkami a jakou roli v této otázce hrály Francie a Anglie. O nedořešených problémech s Polskem hovořil Hitler 24. dubna 1939 a ještě obsáhleji byla o roli Polska ve strategických zájmech Anglie řeč v jeho projevu několik dní po vypuknutí války v září 1939.
Už zde se čtenář mohl seznámit se šestnáctibodovým Hitlerovým návrhem Polsku, na který však Varšava odmítala přistoupit. Londýn se přitom zdráhal vlastní veřejnosti znění tohoto německého návrhu vůbec předložit, protože jej sám považoval za příliš rozumný na to, aby mohl být Polskem odmítnut. Co by pak na reakci Varšavy, očividně se hrnoucí do války s Německem, řekla asi světová veřejnost? Tragické následky, které odmítnutí těchto návrhů sebou přineslo, dobře známe. Nakladatelstvím guidemedia etc aktuálně vydaný titul "100 dokumentů o vzniku války" tyto události nyní ilustruje a historicky dokládá překvapivě jasnou řečí dobových úředních záznamů, vybraných z německé Bílé knihy. Tento historický materiál si podle slov předmluvy, jež k původnímu vydání napsal sám říšský ministr zahraničí von Ribbentrop, "nevyžaduje dalšího komentáře". A je pravdou, že ze samotných úředních záznamů polských, britských, německých a francouzských diplomatů vyčte i naprostý laik překvapivě hodně.
Diktát z Versailles – hrobník míru v Evropě
Poversailleské Polsko se svou geograficko-národnostní konstrukcí a svou politikou stalo jedním z největších ohnisek napětí v Evropě, protože polský stát žil v nepřátelských vztazích nejen se všemi svými sousedy, ale také se svými vlastními menšinami. S Litvou došlo v roce 1938 málem k válečnému konfliktu. Předválečné Polsko mělo ale i tradiční chronické spory s Ruskem a Ukrajinou, na jihu s Československem a v neposlední řadě z historicky opodstatněných důvodů i se svým německým sousedem. Polsko bylo v roce 1919 „bohatě odměněno“ německým územím Západního Pruska, Poznaňska a Horního Slezska. Nová polská republika anektovala velká území, kde žili Němci, Litevci, Bělorusi a Ukrajinci. Podporovány byly polské záměry především Francií a Anglií, jelikož tyto velmoci potřebovaly mít na východní straně Německa spojenecký stát. Čistě německy osídlené město Danzig (Gdaňsk) muselo na základě diktátu opustit říšský svazek a vytvořit vlastní svobodný stát. Díky podpoře především ze strany Francie si polský imperialismus mohl ještě o něco později přisvojit některá průmyslová území Horního Slezska. Ale i expanze směrem na východ slavila své úspěchy. Ve válce proti komunistickému Rusku vedené s francouzskou pomocí v letech 1919–1921 získalo Polsko i teritoria, ve kterých činil podíl nepolského obyvatelstva až 90%. Devatenáct milionů „polských Poláků” se od roku 1919 pokoušelo svých cca 11 milionů nepolských menšin jazykově polonizovat a konfesně katolizovat.
V nově vzniklém polském státě se octla náhle velmi početná německá menšina. V této souvislosti varoval britský státník Lloyd George už v roce 1919 před Radou Velké čtyřky: „Návrh polské komise, abychom podřídili 2,100.000 Němců autoritě národa, který v průběhu svých dějin nikdy neukázal, že si umí vládnout, tento návrh by dříve nebo později vedl k nové válce na východě Evropy.“ A právě hned prvním dokumentem, který čtenář nalezne v aktuálně vydávané knize "100 dokumentů o vzniku války", jsou memoáry britského ministerského předsedy z roku 1919, ve kterých onen citát nalezneme.
V rozmezí let 1920–1939, tedy v meziválečné době, se ke Společnosti národů v Ženevě dostává z Polska přes 15.000 stížností různých národnostních menšin, kterým Společnost národů nepomáhá. Říšské ministerstvo zahraničí ještě půl roku před vypuknutím války registruje na 1500 případů svévolných aktů porušování práva a terorizování německé menšiny v Polsku. Polsko bylo vedle Československa považováno všude na světě za nejhorlivějšího následovníka všech mocenských zájmů francouzské politiky. Vytvoření polského koridoru bylo Německem chápáno od počátku jako nespravedlivé a jako porušení zásady sebeurčení národů. Revize vedení hranic, které dělilo Východní Prusko od Říše, byla jedním z předních cílů každé vlády Výmarské republiky. V Polsku se na druhé straně v poválečných letech neustále propagovala myšlenka vpadnutí do obrany neschopné Německé říše a posunutí polské hranice dále na západ.
Teprve po převzetí moci v Německu nacionálními socialisty se situace jakoby uklidnila uzavřením německo-polského paktu o neútočení z roku 1934. Tato německo-polská smlouva si netroufala a ani nechtěla řešit potenciálně hrozící velké problémy budoucnosti, ale vytvořila určitě novou atmosféru vztahů. Reakce z Paříže však byla mimořádně nevlídná, ačkoliv tato německo-polská smlouva nikterak nezasahovala do francouzsko-polského smluvního vztahu a ve svém textu to také explicitně uváděla. Adolf Hitler se až do období konce roku 1938 snažil dodržovat politicko-vojenskou koncepci, ve které by se Polsko v případné konfrontaci se Sovětským svazem uplatnilo jako juniorský partner Německa. V důsledku těchto záměrů podnikala nacionálněsocialistická propaganda od počátku roku 1934 až do začátku roku 1939 pokusy vytvořit u německé veřejnosti pozitivní obrázek o sousedním státě.
Pilsudského následovník Edward Rydz-Śmigły se stal v listopadu 1935 polským maršálem a určoval politickou linii své země. Rád se sám srovnával s Napoleonem a už od počátku 30. let byl znám svými antiněmeckými výpady. Polsko si po Mnichovské dohodě díky příznivému postoji a „porozumění“ Německa mohlo ukořistit část československého území, bylo to také z německé strany chápáno jako signál polské vládě. Varšava se ale „odměnila“ útlakem národnostních menšin hned na druhý den po obsazení, takže tisíce zde žijících Němců musely uprchnout. To byl zároveň tedy i signál německým kruhům k ukončení éry pokusů o vzájemné porozumění.
Příčiny nové války stvořili sami vítězové ve Versailles a neodstranili je, ani když k tomu byl zralý čas. Hitler doufal, že Polsko tak bude souhlasit s opětovným sjednocením města Danzig s Německou říší. Teprve po uzavření Mnichovské dohody podnikl německý Vůdce koncem roku 1938 nový pokus o řešení otázky polského koridoru v německém smyslu. Požadoval lidové hlasování o státní příslušnosti území a navrhl zajistit tomu státu, který by v lidovém hlasování podlehl, vybudování exteritoriální dálnice koridorem. Svobodné město Danzig by se navrátilo na základě svého čistě německého charakteru stejně jako na základě svorné vůle jeho obyvatelstva ihned do Německé říše. Oblast tzv. koridoru by sama rozhodla o své příslušnosti k Německu nebo k Polsku. Aby mohla být po provedení hlasování zaručena bezpečnost volné přepravy Německa se svou provincií Danzig-Východní Prusko a Polsku jeho spojení s mořem, byla by Německu v případě, že území, o kterém se bude hlasovat, připadne Polsku, poskytnuta jeho exteritoriální dopravní zóna ke zřízení říšské dálnice a čtyřkolejné železniční linie. Šíře této zóny by se stanovila na jeden kilometr a stal se tak německým výsostným územím. Pokud by hlasování dopadlo ve prospěch Německa, obdrželo by Polsko stejná práva exteritoriálního silničního popř. železničního spojení, jako by to bylo v případě Německa.
Adolf Hitler požadoval po Varšavě navrácení města Danzig Německu a vytvořit tak možnost úzkého koridoru mezi Východním Pruskem a jádrem země. Jako protinabídku navrhl uzavření smlouvy o neměnnosti hranic na 25 let. Hitlerova vláda nabízela tedy něco, co nepodnikla žádná z dvaceti předchozích německých demokratických vlád: Uznání neměnnosti říšských hranic na východě, tj. definitivní ponechání německých území Polsku. Varšava však odmítla.
K přiostření vztahů pak přispěly další polské kroky. Ačkoli ještě stále probíhala německo-polská vyjednávání, polský ministr zahraničí odjel do Londýna, kde byla uzavřena anglicko-polská záruční smlouva. Hitler proto ve svém projevu v Říšském sněmu 28. dubna 1939 oznámil světové veřejnosti zrušení dohody z roku 1934 na základě porušení smlouvy ze strany Polska. Poláci nabyli dojmu, že pomocí svých vojenských spojenců, Anglie a Francie, lehce srazí Německo na kolena, a nařídili 23. března 1939 částečnou mobilizaci svých branných sil, kdy velitelé dostali podrobné plány pro vpád do Německa. Německá branná moc vzala polskou mobilizaci na vědomí, ale kromě preventivních opatření na hranici nic nepodnikla, Berlín nechtěl ohrozit svá diplomatická vyjednávání s Varšavou. I tyto skutečnosti barvitě ilustrují záznamy z tehdejších úředních listin, zveřejněných právě v knize "100 dokumentů o vzniku války".
Vůdce reaguje. Dává v dubnu 1939 Wehrmachtu poprvé rozkaz připravit útok na Polsko a sice tak, aby mohl začít 1. září 1939. Nyní panuje doba ledová mezi Polskem a Německem, přesto činí říšská vláda další pokusy k vyjednávání. Avšak polská vláda, podporovaná Anglií, prohlašuje: „Status Svobodného města Gdaňsk se nezakládá na Versailleské smlouvě, nýbrž na staleté příslušnosti města Gdaňsk k Polsku. A Poznaň a Západní Prusko patří de jure a de facto Polsku již dávno. Nabízená německá uznání nejsou žádným protiplněním”. Hitler poté žádá anglickou vládu, aby pomáhala vyjednávat za Německo s Polskem. Ministr zahraničí Jozef Beck přednesl 5. května 1939 v polském Sejmu provokační projev, který násilnosti rázem vystupňoval, což stálo život tisíce polských Němců. V polských nacionalistických novinách vycházely jako reakce na německé nabídky požadavky na obsazení města Danzig a anexi Východního Pruska. Varšava se obávala německé menšiny, považovala ji za 5. kolonu v případě, že by měla vypuknout válka. V rámci polských opatření na jaře a létě roku 1939 bylo zatčeno kolem 50.000 Němců. Polské ozbrojené svazy, ve spojení s vojskem a úřady, přešly v druhé půlce srpna k otevřenému teroru vůči německé menšině, vyskytly se pumové atentáty na německé objekty v Bielitz, Kattowitz a jinde, byly zapalovány německé venkovské usedlosti, byly případy mrtvých na Poznaňsku a v Horním Slezsku.
Dne 13. srpna 1939 předkládá Adolf Hitler onen šestnáctibodový návrh, kdy jako podstatné body navrhuje, aby obyvatelstvo v koridoru rozhodlo samo v referendu pod mezinárodním dohledem, zda chce patřit k Polsku či k Německu. Strana, která v referendu prohraje, dostane exteritoriální dopravní cesty skrze koridor. Když zůstane koridor Polsku, dostane Německo exteritoriální cesty do Východního Pruska, připadne-li koridor Německu, dostanou Poláci exteritoriální cesty z Polska do Gdingen (Gdyně) u Baltského moře. Francouzský historik Rassinier napsal po válce o tomto německém návrhu toto: „Kdyby 30. srpna 1939 britská a francouzská veřejnost věděla o německém návrhu, pak by Paříž a Londýn nebyli sto vyhlásit válku, aniž by tím vyvolali vlnu nevole, která by prosadila mír”.
Na rozdíl od dosud publikovaných projevů Adolfa Hitlera, které se týkaly konfliktu s Polskem a snahám o to, aby se jim předešlo, se v případě nové atraktivní knihy, vydávané nyní nakladatelstvím guidemedia etc, jedná o reprodukci interních autentických dokumentů pocházejících z diplomatických kruhů a nikoliv o pouhé „propagandistické projevy“ německého Vůdce, určené německé veřejnosti. Druhá „Bílá kniha“ vydaná německým ministerstvem zahraničí v roce 1939 nazvaná „Dokumenty o vzniku války“ (Dokumente zur Vorgeschichte des Krieges) obsahovala celkem 482 autentických dokumentů, které představují záznamy z jednání mezi velvyslanci, ministry zahraničí, prohlášení diplomatů všech stran, dále různá zahraničněpolitická memoranda, znění předkládaných návrhů apod. Brněnské nakladatelství se rozhodlo vydat český překlad vybraných sta dokumentů z této obsáhlé sbírky, a to tou formou, že čtenář díky vhodně zařazeného výběru jednotlivých dokumentů získává dobrý časový přehled a neztrácí historickou posloupnost v nabízeném studijním materiálu. Spojujícím textem mezi doslovnými citáty dokumentů je pak podán obsah historických podkladů neotištěných v tomto vydání tak, aby jasně vystoupil celkový obraz předválečného dění, včetně dění v „diplomatickém zákulisí“.
V první kapitole provázejí vybrané dokumenty vývoj německo-polských kontaktů od roku 1919 do doby před uzavřením Mnichovské smlouvy. Ve druhé kapitole se líčí vývoj strategie anglické válečné politiky – obkličování Německa a poštvávání Polska proti západnímu sousedu – a popisuje se pokus říšské vlády dosáhnout řešení otázky města Gdaňsk (Danzig) a koridoru mírovou cestou a kompromisy. Třetí kapitola velmi detailně demonstruje pomocí předkládaných dobových dokumentů, jak se Polsko stává nástrojem britské vojenskopolitické strategie. A nakonec tuto úlohu dokonale naplní…
Dobová Bílá kniha – seriózní zdroj nebo pouze bezcenná německá propaganda?
Tehdejší říšský ministr zahraničí von Ribbentrop v předmluvě k původně vydané knize uzavírá slovy: „Kdyby Anglie nebyla zneužila Polska jako nástroje své válečné vůle, nebyla by touto zločinnou politikou uvrhla Evropu do války.“ Jak se vůbec staví moderní historiografie k tomuto zveřejněnému materiálu? Do jaké míry si jej všímá? Proč tyto dokumenty čeští historikové přehlížejí?
To jsou otázky, na které nenalezneme zcela uspokojivé odpovědi. Může snadno vzniknout podezření, že dogma údajné výhradní viny „nacistického Německa“ na rozpoutání 2. světové války jakoby nechtělo připustit se těmito jasně hovořícími zdroji vůbec zabývat. Jedno je ale jisté – zveřejněných 100 dokumentů je autentických a nefalšovaných. A o objektivitě či tendenčnosti dobového doprovodného textu k jednotlivým dokumentům si může nezávislý úsudek učinit každý odborník či laik, či porovnat a kompletovat je s jinými zdroji.
Poválečná německá historiografie se tématikou autentičnosti dokumentů zveřejněných v jednotlivých svazcích „Bílé knihy“ zabývala pouze podmíněně. Souviselo to také tím, že západní Spojenci se dlouhá léta zdráhali německým odborníkům některé zabavené dobové dokumenty předat. Německá historička Astrid Eckertová ve své publikaci (Der Kampf um die Akten, 2004) pouze nekonkrétně uvádí: „Ministerstvo zahraničí za Druhé světové války silně sázelo na Bílé knihy, které si posloužily plným instrumentáriem od korektní textové reprodukce přes vynechávky až po eklatantní falsifikáty.“ Ale bylo tomu skutečně tak? A pokud ano, do jaké míry? Lze tento svazek z roku 1939 tedy použít jako spolehlivý a objektivní studijní zdroj?
Jak dále uvádí historička Eckertová, zveřejňování těchto dokumentů Němci nenechalo chladné ani britské historiky. Tak například Lewis Namier a E. Llewellyn Woodward se ještě za války dožadovali toho, aby Angličané nezůstávali se zveřejňováním britských a německých akt z roku 1939 nikterak pozadu. Kritikové výběru z německé Bílé knihy argumentují, že z originálních dokumentů, které se nacházely na německém ministerstvu zahraničí, spolupracovníci Werner von Schmieden, Hans Adolf von Moltke a Heinz Trütschler von Falkenstein údajně vybrali a zpracovali pouze to, co hovořilo ku prospěchu nacionálněsocialistické propagandy. Ale kritiky byla publikována doposud jenom jedna námitka, týkající se pouze jednoho konkrétního dokumentu z počtu celkově zveřejněných sto. A sice v dokumentu, zachycujícím záznam z rozmluvy Ribbentropa s polským velvyslancem Lipskim ze dne 26. března 1939, byla prý tvůrci Bílé knihy navíc do originálního textu doplněna jedna věta. Uveďme si zde konkrétní příklad poněkud detailněji, aby si čtenář, který si knihu zakoupí, mohl udělat objektivní úsudek o tom, do jaké míry je tento nedostatek relevantní či nikoliv.
Von Ribbentrop v onom reprodukovaném dokumentu dle „Bílé knihy“ napsal:
„...Přijal jsem dnes ve 12.30 polského velvyslance Lipského. Velvyslanec Lipski mi odevzdal memorandum polské vlády připojené v příloze, jež jsem v jeho přítomnosti pročetl. Když jsem vzal obsah na vědomí, odpověděl jsem velvyslanci Lipskému, že podle mého názoru polské stanovisko nemůže být základnou pro německo-polské řešení. Jediné možné řešení je opětné připojení Gdaňsku k Německé říši a vytvoření exteritoriálního dálnicového a železničního spojení mezi Říší a Východním Pruskem. Pan Lipski odvětil, že má nepříjemnou povinnost poukázat na to, že jakékoli další sledování těchto německých plánů, zvláště pokud jde o návrat Gdaňsku k Říši, značí válku s Polskem. Upozornil jsem poté velvyslance Lipského na zprávy o soustřeďování polského vojska a varoval jsem ho před možnými následky. Polské chování se mi zdá podivnou odpovědí na mou nedávnou nabídku konečného uklidnění německo-polského poměru. Budou-li se věci vyvíjet dále tímto směrem, může v krátké době nastat vážná situace. Mohu velvyslanci Lipskému sdělit, že by např. na porušení gdaňského výsostného území polským vojskem Německo pohlíželo stejně jako na porušení říšských hranic. Velvyslanec Lipski energicky popíral jakékoli vojenské úmysly Polska vzhledem ke Gdaňsku. Dislokace vojska podniknutá Polskem je pouze opatřením z opatrnosti...“Označená věta („Pan Lipski odvětil…“) se prý v originálním dokumentu nenachází a byla do něj tvůrci Bílé knihy záměrně doplněna, aby podtrhla záměr Polska vstoupit do války s Německem. Zbývajících 99 dokumentů v Bílé knize badateli nebylo konkrétně „reklamováno“…
Z předchozího vyplývá, že zájemce, který si knihu pořídil, má tedy v ruce spolehlivý autentický materiál, který může porovnat a doplnit jemu doposud známými a potvrzenými skutečnostmi. A co je na knize snad nejpoutavější – právě ona detailní dokumentace posledních dnů před vypuknutím 2. světové války, totiž diplomatická hra mezi Německem, Anglií a Polskem. A také bezprostřední reakce Varšavy na poslední mírové návrhy Hitlera a způsob, jakým s těmito informacemi zacházel „zprostředkující“ Londýn.
Úřední německé prohlášení ze dne 31. srpna 1939 v 21 hodin muselo konstatovat, že Německo, když již 30. srpna marně čekalo na příchod polského zmocněnce, obeznámeno s mírovými návrhy Hitlera, doufalo v jeho příchod ještě dalších 24 hodin zbytečně, poněvadž polský velvyslanec, který se 31. srpna v 18.30 hodin objevil na německém ministerstvu zahraničí, nebyl zplnomocněn k vyjednávání, nýbrž pouze prohlásil, že Polsko „uvažuje o britských podnětech v příznivém smyslu“. Lhůta vypršela. A tím byly vyčerpány všechny možnosti pro smírné řešení německo-polské krize.
Pokud měly být Hitlerovy kompromisní návrhy pouze šikovnou hrou, tak jak si lze vysvětlit historicky doložené záhadné kroky britských diplomatů a odhodlanost Poláků vstoupit do války?
Tuto otázku si zřejmě bude klást každý po obeznámení se s předloženým historickým materiálem v nově vycházející knize. Velmi ocenitelné jsou i detailní podklady o národnostních a politických poměrech v předválečném Polsku, kterými se česká historiografie zabývá pouze velmi okrajově a povrchně. Dosavadní rozšířená, naprosto zkreslená představa o polském státě jako o „obětním beránkovi“ západních Spojenců, vhozeném do chřtánu Hitlerovi, je pod tlakem četných historických faktů neudržitelná.
Tento nový knižní titul lze objednat ZDE
100 dokumentů o vzniku války. Výbor z úřední německé Bílé knihy. Nakladatelství guidemedia etc Brno. Rok vydání: 2013 ISBN: 978-80-905310-4-8 Vazba: brožovaná Počet stran: 248