Největší ničení knih v Německu se nekonalo v roce 1933, nýbrž až po konci 2. světové války

Seznam zakázané německé literatury, dle kterého se po roce 1946 řídili Spojenci, byl několikanásobně rozsáhlejší než ten „nacistický“
Lukáš Beer

Slavnostní průvod studentů 19. května 1933. Chystají se
na hranici spálit knihy považované za "odporující němec-
kému duchu". Veřejné pálení knih v roce 1933 bylo sice
působivé, nicméně svým rozsahem jej ničení knih Spojenci
v Německu po roce 1946 několikanásobně překonalo.

Před dvěma měsíci si svět připomínal jednu z důvěrně známých kapitol novodobých německých dějin, kterou internetový portál Holocaust.cz charakterizuje takto: „V noci 10. května 1933 došlo ve většině univerzitních měst po celém Německu k největšímu veřejnému pálení knih, jejichž autory vinili nacisté z šíření "protiněmeckého ducha". V plamenech se ocitla díla Einsteina, Freuda, Manna, Remarqua, Feuchtwangera, Brechta a dalších intelektuálů, vědců a osobností ze světa kultury, z nichž mnozí byli židovského původu. Pálení děl evropské vzdělanosti přihlížely kromě univerzitních studentů, kteří spolu s nacistickými funkcionáři akci iniciovali, také tisícové davy nadšenců.“

Slůvko „veřejné“ v předchozím textu hraje významnou roli. Ve skutečnosti se totiž nejrozsáhlejší ničení knih všech dob na německé půdě uskutečnilo nikoliv po nástupu nacionálního socialismu k moci v roce 1933, ale až počínaje rokem 1946 díky zásahu Spojenců.

Vraťme se nejprve krátce k událostem před 80 lety. Mezi 10. květnem a 21. červnem 1933 probíhalo na různých místech Německa veřejné pálení knih, organizované nacionálněsocialistickým Německým studentstvem v rámci „Akce proti neněmeckému duchu“. Výchozím materiálem, určujícím, která díla budou pálena, byly tzv. „černé seznamy“ knihovníka Wolfganga Herrmanna. Studenti podle nich vytřídili literaturu hodnou spálení, nacházející se doposud v knihovnách a knihkupectvích. Dnešní stav historického bádání mimochodem jasně potvrzuje, že říšské ministerstvo pro národní osvětu a propagandu tuto akci neřídilo a ani neiniciovalo. Organizace pálení knih vycházela od „Německého studentstva“, které bylo szmíněným ministerstvem předtím již jen všeobecně podporováno. Stejně tak Herrmannův „černý seznam“ byl jeho vlastní iniciativou a Goebbels se svým ministerstvem převzal řízení "politiky správy literární tvorby" až v letech následujících. Byl to tedy Herrmann sám, kdo seznam studentům poskytl a navrhl jej použít při „vyčišťovací akci“. Tyto „černé seznamy“ se průběžně doplňovaly o další knižní tituly a v roce 1934, tedy jeden rok po událostech, které jsou běžně zachyceny v dokumentárních filmech o Hitlerově předválečném Německu, obsahovaly celkem něco přes 3000 titulů zakázaných knih a písemností. Na „Seznamu škodlivé a nežádoucí literatury“, který byl od roku 1935 vydáván pravidelně, se octlo nakonec 12.400 titulů pocházejících od 149 autorů.

Spojenci však nacionálními socialisty vytvořený seznam zakázané literatury svým rozsahem po válce značně překonali, i když se samozřejmě neorganizovalo žádné pálení knih za účasti veřejnosti. Dne 13. května 1946 bylo zvláštním spojeneckým rozkazem číslo 4 nařízeno Spojeneckou kontrolní radou vytříbení a zničení literatury a děl nacionálněsocialistického charakteru. Nejprve po válce vydává „Německá správa pro vzdělávání lidu v sovětské okupační zóně“, respektive po roce 1953 „ministerstvo pro národní vzdělávání Německé demokratické republiky“ celkem čtyři svazky, obsahující „Seznam literatury určené k vytříbení“. Na rozdíl od seznamu zakázaných autorů a děl vydaného v období nacionálního socialismu byl tento poválečný „Seznam literatury určené k vytříbení“ vydáván i pro veřejnost, přičemž – a to je podstatné – se tímto seznamem řídili i v západních okupačních zónách, ačkoliv v této oblasti sovětské, britské, americké a francouzské úřady oficiálně nekooperovaly.

„Německá knihovna“ v Lipsku byla vytvářením seznamů pověřena z toho důvodu, že byla válkou postižena v malém měřítku - poměrně velmi málo toho bylo zničeno. Za nacionálního socialismu byla tato knihovna paradoxně ze zakázky „Stranické úřední zkušební komise pro ochranu nacionálněsocialistické literatury“ pověřena vytvářením a správou „pozitivních seznamů“ nacionálněsocialistické literatury. Tím mělo být zaručeno, že se za oficiální knižní (například stranické) tituly nemohly vydávat knihy, které na tomto seznamu nestály. Po konci 2. světové války byla knihovna zaúkolována obráceně – musela přezkoumat asi dva miliony knih ohledně politické „závadnosti“. V tomto seznamu se nakonec octlo asi 35.000 ideologicky závadných (nacionálněsocialistických) knih.

Jak je možné, že seznam „závadné nacionálněsocialistické literatury“ sestavený v letech 1946-1953 obsahoval mnohem více knižních titulů, než „pozitivní seznam nacionálněsocialistické literatury“ sestavený toutéž knihovnou v období Třetí říše?

Je to jednoduché: poválečný seznam neobsahoval pouze „stranickou propagandu NSDAP“, ale také publikace, ve kterých byly vyobrazeny například emblémy nacionálněsocialistických organizací (a proto nesměly být k dispozici při vypůjčování ve veřejných knihovnách), nebo i návody na výrobu třaskavin a vytváření polovojenských jednotek apod. Tyto seznamy pak byly uplatňovány zejména v tom smyslu, že z veřejných knihoven se odstraňovala „ideologicky podezřelá literatura“.

V západních okupačních zónách Německa však tyto seznamy nebyly závazné a dodnes není zcela objasněno, do jaké míry se jimi Spojenci řídili. V britské zóně byl v roce 1947 ještě sestaven zvláštní „Seznam nežádoucí literatury“.

Co se dělo se zakázanými tituly? Byly přeřazeny do „makulatury“ – jinými slovy: celá vydání těchto 35.743 titulů byla zničena. Jejich počet několikanásobně převyšuje počet nacionálními socialisty zakázaných (a pálených) titulů. Mezi zakázanou literaturou se nacházely například i knihy pro děti, německé hrdinné eposy apod. A zatímco si „Akce proti neněmeckému duchu“ v roce 1933 kladla za cíl „kulturní očištění Německa po rozkladu během existence Výmarské republiky“ a zahrnovala díla autorů z různých částí světa, byla spojenecká akce zakazování literatury a ničení knih po válce zaměřena vyloženě na německou literaturu. Tato německá literatura akorát nebyla Spojenci veřejně pálena.

Veřejné pálení knih samozřejmě nebylo vynálezem nacionálního socialismu. Už v roce 1520 nechal Martin Luther veřejně pálit náboženské spisy ve Wittenbergu, v roce 1764 byly v Den Haagu veřejně páleny spisy Voltaira, roku 1770 dal papež Klement XIV. pokyn k veřejnému pálení osvíceneckých spisů katem, roku 1817 pálili studenti v německém Wartburgu veřejně knihy ruského státního rady, s vypuknutím války mezi císařským Německem a USA se v Americe masově pálily německé knihy, po přepadení Estonska Sovětským svazem v roce 1940 zakázal bolševický okupační režim 30.000 estonských knižních titulů… A abychom uvedli jeden z novějších příkladů: Dne 23. března 1980 inicioval židovský náboženský spolek Yad Le'akhim (finančně podporovaný tehdejším izraelským ministerstvem pro náboženství) pálení několika set výtisků Nového zákona na náměstí vedle jedné synagogy v Jeruzalémě.