 |
| Česká televize na svých stránkách propaguje odkaz na webové stránky s tvrdou homosexuální pornografií, zamě- řenou navíc na sex se zvířaty, vzrušování se výkaly a "fetišem". V Rusku naštěstí nemožné. |
Uplynulý týden také proběhla sdělovacími prostředky zpráva o vstupu Chorvatska do EU. Země, kde se aktivistům podařilo mezitím posbírat přes 700.000 podpisů (stav konec května) požadujících konání referenda proti plánovanému zavedení registrovaného partnerství homosexuálů. Za vzor si tito aktivisté vzali aktuální protesty francouzské veřejnosti proti zákonnému zavedení homosexuálních sňatků v zemi.
Sporné a kontroverzní mohou být však nanejvýš motivy a někdy i metody, uváděné nejrůzněji zabarvenými aktivisty či hnutími, která si zvolila za úkol potírat homosexualistickou propagandu. V nedávno publikovaném článku na Délském potápěči zastává jeho autor názor, že tematizace homosexuálních sňatků jejich odpůrci je v podstatě zavádějící látkou „špatné pravice“, která prý – shodně s homosexualistickou lobby - sugeruje mylný dojem, že legalizace homosexuálních sňatků podkopává „heteronormativitu” (termín vyjadřující názor, že jen heterosexualita je normální sexuální orientace a že každé pohlaví má v životě své přirozené role). Greg Johnson v onom článku spíše spatřuje nebezpečí „vymírání lidské rasy“ (?) v nereproduktivním sexu a konstatuje, že „většina viny padá na sobecké, hedonistické heterosexuály“.
(Nejen) z předchozího je patrné, že – bohužel také zejména díky kontraproduktivně vedené, vskutku často velmi hloupé „antipropagandě“ proti homosexuálním sňatkům – většina z nás podléhá mylnému přesvědčení, že nebezpečí homosexualistické propagandy a jejich požadavků spočívá jednoduše v propagaci homosexuality jako takové, tedy v propagaci homosexuálních praktik. Nikoliv, o homosexuály zde v první řadě nejde. Početně bezvýznamná homosexuální menšina je pouze zdánlivým krycím prostředkem, takřka využitou částí populace, jejíž část se v „duhovém hnutí“ z praktických (mnozí si udělali z boje "proti homofobii" lukrativní kšeft) a částečně i z naivních důvodů skutečně angažuje ve zdánlivém „hnutí za rovnoprávnost homosexuálů“ proti údajné diskriminaci apod. V první řadě totiž nejde o propagaci homosexuality jako takové, ale o přímý útok na hodnotový žebříček a hodnotové vnímání společností, prezentující heterosexualitu pouze jako možnou alternativu k projevované homosexualitě a stavějící sexualitu jako takovou vůbec pouze do roviny nevázaného neomezeného hedonismu a konzumu, a tudíž rozbíjející představy mladé heterosexuální generace o rodinném životě a smyslu reproduktivní sexuality. Jinými slovy: homosexualistická propaganda je nebezpečná primárně z důvodu psychologického účinku na život „hédonistických heterosexuálů“ a vnímání tradičních hodnot rodiny. „Zrovnoprávnění“ homosexuality v hlavách dětí a mládeže formuje pohled na vlastní heterosexualitu jedince, propagovaná „pestrost“ ve skutečnosti zintenzivňuje všeobecný pocit nejistoty a nestability, způsobený hospodářsko-sociálními výkyvy společnosti liberálního kapitalismu. K pocitu nejistoty materiálního a sociálního zajištění, odrazujícího od motivace zakládat rodinný život, se přidává propagace deformovaného životního stylu, právě za spoluúčasti propagace homosexuality, nebo lépe řečeno homosexuálního životního stylu.
V německé veřejnoprávní televizi před čtvrt rokem proběhla zajímavá debata, ve které proti snahám „zrovnoprávnění homosexuálního manželství“ odvážně vystoupil redaktor deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Varoval před tím, že toto „zrovnoprávnění“, nebo lépe řečeno „postavení na stejnou roveň“ k tradičnímu heterosexuálnímu manželství teoreticky může vyvolat zajímavý dominový efekt. Co totiž bude v případě takového uzákonění následovat dále?
Homosexualistická lobby a její přívrženci se budou tomu odpovídajícím způsobem dožadovat konsekventního „očištění“ učebních osnov na školách (víme, jak taková čistka v rámci „political correctness“ již dnes vypadá v praxi, pokud jde o údajné náznaky xenofobie a rasismu apod., není tedy obtížné si domyslet, jak si takovou čistku představují homosexualisté). Pokud by tedy v hodinách (dejme tomu) českého jazyka (literatury) mohlo z nějakých textů vyplývat, že tradiční rodina a tradiční manželství je považováno za žádoucí a ideální hodnotu, mohl by nastat problém – není tím snad diskriminována rodina homosexuálních rodičů? Lze žáky takovéto diskriminační doktríně tedy vystavovat? Je přípustné, aby žáci byli v čítankách konfrontováni pouze s heterosexuálními modely, ale aby homosexuální vzory směly být zcela ignorovány?
Dále: pokud stát postaví homosexuální manželství na stejnou roveň k tradičnímu manželství, vzniká nám automaticky další „diskriminační“ problém. Jak heterosexuální, tak i homosexuální manželský pár by mohl adoptovat děti. Proč by ale měly být takto privilegovány a daňově zvýhodňovány výlučně a exkluzivně páry, jejich soužití se zakládá na sexualitě? Homosexuální manželský pár přeci není schopen plodit potomky, sexualita zde získává zcela vedlejší funkci, z hlediska založení rodiny prakticky žádnou – jde vlastně již pouze o „společný zájem“, či „společně provozovanou zábavu“ bez nějakého dalšího biologického smyslu. Proč by stejná práva adoptování dětí nemohli mít třeba dva sourozenci nebo jinak na sebe vázané přátelé nebo příbuzní (například dvě sestry nebo bratr se sestrou, matka se synem nebo otec s dcerou, nebo 2 nebo 3 kolegové v práci), kteří by se rozhodli z ekonomických či jiných racionálních důvodů adoptovat dítě? Nebo proč by takováto práva a takováto privilegia nemohla mít i skupina lidí, vyznávající životní styl polygamie apod.? „Pokud se Německo tedy stává pestřejším, liberálnějším a tolerantnějším, tak s jakým odůvodněním může být odstrkováno polygamní manželství?“, provokoval se svojí vizí „dominového efektu“ v případě zrovnoprávnění homosexuálního manželství týdeník Junge Freiheit.
Navzdory tomu, že právě například v Chorvatsku zorganizovaly úspěšnou podpisovou akci právě katolické organizace, je bohužel nutné konstatovat, že jsou to právě „protihomosexuální“ argumenty, motivované křesťanskou popř. katolickou vírou, které svou absurditou a pseudomorálním narcistickým nutkáním taktice homosexualistické lobby nádherně nahrávají, stejně tak, jako vulgární paušalizující výpady proti „sodomitům“ apod. Ačkoliv se homosexualistická lobby snaží budit pravý opak, existuje neviditelná, soudná homosexuálně citově založená část populace, která s terorem homosexualistických aktivistů, prohlašující se za mluvčí jakési „LGBT-komunity“, nechce mít vůbec nic společného, nemá potřebu se „vycomingoutovat“ či „exhibovat“, nebo s aktivitami a tvrzeními „svých vůdců“ absolutně nesouhlasí, poněvadž se za ně jednoduše hluboce stydí. A to je přirozené. Nad druhou stranu je však v podstatě samomluvným faktem, že velká část jedinců hlásící se otevřeně a veřejně ke své odlišné sexuální orientaci, svým chováním a jednáním naprosto odpovídá ne příliš potěšivým „předsudkům většinového okolí“.
V propagaci homosexuality nečíhá tedy primárně vlastní nebezpečí pro společnost. Ale je jím extrémní propagandou zprostředkovávaný životní model „uvědomělých homosexuálů“ a duševně onemocněných či narušených homosexuálních exhibicionistů, který v podvědomí heterosexuální mládeže nabourává („zbarevňuje“) hodnotový pohled na vlastní, ač neměnnou heterosexuální sexualitu, na mezilidské vztahy, na odpovědnost a názor na rodinný život. Samozřejmě v součinnosti se širokou škálou působení mediálního brainwashingu (popkultura apod.).
Která česká politická strana, či které hnutí či která česká iniciativa se odhodlá vepsat si na štít či do vlajek stejné cíle a stejná zákonná opatření, která nyní vstoupila v platnost v Rusku? Skutečně pronárodní politika musí s legálností homosexualistické propagandy v našich zemích definitivně zúčtovat – je to otázka nejvyšší odpovědnosti vůči našim mladým generacím, je to otázka skutečné národní hygieny.
Je tak trochu zahanbující, že tentokráte musí Češi hledět na východ a doufat, že se v české politice konečně jednou prosadí alespoň zčásti vystřízlivělé síly, které více méně dle Putinova vzoru budou usilovat o realizaci podobných opatření v České republice. S primitivními verbálními útoky na "sodomity" však daleko nedojdeme a ultrakatoličtí narcisté svým počínáním celé toto bohulibé úsilí bohužel v očích veřejnosti nenávratně kompromitují.