(Předmluva: Lukáš Beer, podklady: Karel Veliký)
Známý kontroverzní český publicista Emanuel Vajtauer ve své knize z roku 1941 (Vzpoura Evropy a základy nového evropského pořádku) zavrhuje tuto vizi jakýchsi „Spojených států evropských“ jako výplod liberalistického řádu. Příliš okatě se však snaží zároveň odůvodňovat údajnou nezbytnost osudu „dvojjazyčnosti“, které se dle něj v „nové Evropě“ nevyhnou „malé národy“, jakoby situace svébytnosti českého národa po zřízení Protektorátu byla například srovnatelná se situací Slováků nebo jiných národů, nespadajících pod sféru - nazveme to tak - životního zájmu německého národa. Nicméně, ačkoliv je článek v určité míře poplatný době a obsahuje i prvky antisemitismu, čtenář v tomto textu zajisté objeví několik myšlenek, majících nadčasovou platnost (globalizace, amerikanizace, pojem nacionalismu atd.) – vedle takových myšlenek, které dnes mohou spíš vzbudit rozpaky či mírné pousmání.
Briandova Evropa měla být jakousi obdobou amerických Spojených států, ve kterých by hospodářství vedly a ovládaly celoevropské trusty (není pochyby, že by byly hlavně v rukou Židů a anglosaských finančníků), ve kterých by byla ustanovena jednotná federální vláda, jíž by se každý stát podrobil, kde by byla mezinárodní armáda a mezinárodní zákonodárství, celní hranice by se ponenáhlu odbouraly a zavedl by se jakýsi evropský „Zollverein“, umožnilo by se volné proudění obyvatel a ponenáhlu by vznikla potřeba jedné evropské státní řeči místo dosavadních státních řečí šestadvaceti. Ovšem úmyslně se ponechávala mlhovina nad mnohými z těchto záměrů, mlhovina vyplývající někde z nezralého stavu věcí a někde úmyslně.
A přesto si mnozí uvědomovali, že i takovéto liberalistické a demokratické Spojené státy evropské znamenají vlastně hluboký odklon od dosavadních zvyklostí. A především malé státy dostávaly předtuchu, že to znamená zánik malých států nejen jako útvarů hospodářských a politických, ale snad i kulturních. Nejvýrazněji přednesla své obavy rumunská básnířka Helena Vacaresco: „V této chvíli“, pravila mluvíc o kulturním nebezpečí, „vládne jakýsi umělecký a zejména literární protekcionismus, který sice není zpečetěn zákonem, ve skutečnosti však nicméně existuje. Dnes se literární konkurence omezuje téměř jen na národní hranice. Přece však už některé malé národy pociťují ostře krizi národní knihy. Překládá se mnoho a prestiž velkých literatur vadí lokální produkci. Co se stane, až se skutečně i spirituální hranice sníží tak, že nebudou klást odpor nabídkám z ciziny? V tu chvíli to už nebude konkurence národní, nýbrž evropská a světová. Bude se zápasit – zápasit s nestejnými zbraněmi – neboť i když směřuje k originalitě a nezávislosti a slibuje šťastné výsledky, literatura čerstvého data se těžko brání proti tradicionálnímu imperialismu některých velikých literatur. Osud malých mocností způsobuje už několik let starost prozíravým duchům, a to v lůně samotného shromáždění. Politikové a národohospodáři chápou tento zájem a zaručují jim status quo. Může se učinit totéž pro malé literatury? Nebo je nutno rezignovat a dívat se, jak za režimu hypotetických Spojených států evropských mizí literatury málo známé a nedávno vytvořené? V tomto případě bychom byli svědky ne duševního pronikání národů, nýbrž pronikání a rdoušení slabšího silnějším. To je pravděpodobný výsledek volné evropské konkurence v literárním oboru.“
Vacaresco radí ke zvýšené ochraně malých literatur a jazyků málo rozšířených a končí novou předzvěstí pohromy. „Jinak – nebude-li dbáno této ochrany – budou se čím dál tím více opakovat případy jazykové či literární emigrace a jednoho dne shledáme, že k veliké škole duševního rozpětí je na světě jen jediná literatura, psaná jediným jazykem, jemuž se podařilo dobýt světa. Uvedou-li v soulad zájmy národů a rozřeší-li problém mnohosti v jednotě, uspíší Spojené státy evropské onen tragický konec, jehož se všichni dobří duchové musí obávat.“
Národ je víc než jazyk
Tento hlas je velmi závažný a měli by jej slyšet všichni, kdo dnes jako hlavní argument proti vůdčí roli Německa v Evropě uvádějí jakési tajné spiknutí Německa proti kulturám malých národů. Německo nás všechny pogermanizuje – to je hlavní námitka. Ale už i dřívější debaty o Spojených státech evropských ukazují, že základní problém je někde jinde. Jde o to, zda vůbec není tendencí vývoje potlačit malé národy. Slečna Vacaresco se právem obává, že takový bude výsledek volné evropské konkurence. Důraz je na slově volné. Tedy i tam, kde není nejmenšího vědomého mocenského nátlaku, je nebezpečí, že malé národy zaniknou ve větším evropském celku. Pro malé národy z toho vyplývá dvojí možnost: Buďto se snažit oddálit dobu evropské jednoty – postavit se proti řítícímu se rychlíku – prodlužovat nešťastný stav nejednotné evropské pevniny a platit za to každých dvacet let daň několika milionů mladých životů, anebo se smířit s osudem a připravit se na určité nezbytné oběti na poli národním a jazykovém. Každá doba vyžaduje oběti. Průmyslové a knižní době obětoval národ své nádherné kroje, své rozkošné lidové písně, tvůrčí lidovou fantazii rodící se o přástkách a dračkách ve vytopených selských světnicích za dlouhých zimních večerů, lidové malířské talenty. „Ze zármutku nad něčím zašlým nebo zacházejícím vzniklo hlavně mé umění“ – praví dojemně a výstižně Mikoláš Aleš. Náhradou se ovšem otevřely jiné oblasti umění. A tak tomu bude i v nadcházející době velkých mocenských celků a socialismu. Budou oběti, ale bude i za ně náhrada. Rozhodnou-li se malé národy pro tyto oběti, pak jim budiž útěchou, že národ je něco víc než jazyk. Národ je duch. Duch anglické literatury je docela jiný než literatury americké, třebaže jsou obě psané stejným jazykem. Mezi argentinskou a mexickou nebo španělskou literaturou je duchovní propast, ačkoliv všechny tři jsou psány stejnou řečí. Výtvarné umění má řeč jednu, a přece si v něm každý národ zachovává svéráznou barvu a tvar svého ducha. Také hudba je mezinárodní a přitom melodie zůstávají národní. A od vynálezu filmového umění má i epika a lyrika mezinárodní řeč, která však nestírá pečeť ducha různých národních výrobců, pokud jde ovšem o umění a nikoliv o brak.
Zůstanou ze šestadvaceti evropských jazyků v nové jednotné Evropě jen jazyky čtyři nebo jeden? Zaniknou národní jazyky malých států, jako kdysi zanikla nářečí každého města a kraje? Každý evropský inteligent, pokud tvoří, potřebuje znát všechny čtyři jazyky evropských mocností. Půjde vývoj po této zkušenosti evropských inteligentů nebo po zkušenosti Spojených států amerických, kde jsou všechny jazyky obětovány jazyku jedinému? To lze dnes ještě těžko říci. Ale jedno je jisté. V praktickém životě příslušníci malých národů budou nuceni vývojem věcí se stát dvojjazyčnými. Jednou řečí bude sladká mateřština, řeč, ve které jsou zpívány ukolébavky našich matek, a druhou bude řeč onoho kulturního národa, v jehož životním prostoru se malý národ nalézá. Ovládat dvě řeči nemůže být pro malý národ neštěstím. Naopak, zbystří to jeho inteligenci a jeho životní možnosti. Tolikrát si člověkem, kolik řečí znáš – praví lidové přísloví. Toto zdvojení intelektuálních sil bude prémií příslušníkům malého národa za oběť, které přinášejí velkému životnímu prostoru.
Rozdílný pohled na míšení národů
Německá národní filosofie skýtá mnohem větší záruky, že si malé národy zachovají mateřský jazyk a národní svéráz, než by tomu bylo za systému liberalistického. Podle německé filosofie stojí německý národ na dvou základnách: Blut und Boden – na krvi a na půdě. Zemědělský stav usedlý na půdě nerozptýleně je jedním ze základů národního života. Stav řemeslný, obchodní a správní naproti tomu sledují často linii hospodářského rozpětí a přesahují hranice národní usedlosti rozplývajíce se. Udržovat soudržnost půdy a krve znamená bránit se tomu, aby se národ nerozpadl v nějakém mezinárodním prostředí. Liberalistický řád je to, který chce strhnout národní stavidla a způsobit míšení národů. Německý názor směřuje k tomu, aby každý národ tvořil zvláštní záhon v evropském celku, aspoň pokud jde o zemědělské osídlení. A pokud jde o soudržnost krve, tu příklad Židů, kteří se udrželi pouze krevní soudržností, a to bez pospolitosti územní, ukazuje, jak dovede národ čelit cizí záplavě, když o to skutečně pečuje. My jsme až dosud neměli žádné cílevědomé národní filosofie. Důsledek toho byl přímo katastrofální. Celá jedna třetina národa pod tlakem liberalistického systému byla nucena opustit národní území a zapadla skoro beze stopy uprostřed jiných národů, pozbyvší řeči i národního vědomí. Téměř čtyři milióny příslušníků se nám ztratilo takto za hranicemi. Při cílevědomé národní politice jsme mohli mít někde za mořem druhou zdravou a ve smyslu češství kulturně plodnou větev národa.
Česká cílevědomá národní politika
Kdyby liberalistický systém působil dále, měl by za následek úplné vyhynutí národa. Světové liberalistické hospodářství směřuje k tomu nechat žít jen ta průmyslová odvětví, která pracují s nejmenšími výrobními náklady. Takových odvětví je u nás nepříliš mnoho. Lidé, kteří by v těchto odvětvích nemohli být zaměstnáni, by si museli hledat živobytí někde v cizině. Naše mládež před nynější novou válkou nemohla už po léta najít zaměstnání a chátrala. Takové poměry mají značný odraz na chování celého národa. Jeho životní energie se ztrácí. Populační statistiky nám ukazují, že nejméně porodů mají státy malé, jako bývalé Rakousko, Belgie, Estonsko, Norsko, Švédsko, Švýcarsko, bývalé Československo, Dánsko, Finsko, Maďarsko, Litva. Jak vysvětlit tento zjev? Malé státy si jsou vědomy, že jejich životní prostor je omezen. Ztrácejí životní optimismus. A to i takové státy, které jsou převážně zemědělské. Rodiče nechtějí rodit děti do poměrů, kdy se neví, co s dětmi: Studovaná mládež nemá míst, do učení na řemesla se nepřijímá, každý sebemenší koutek hospodářské činnosti je obsazen a obklopen řadou konkurentů. Náš národ, který je mladý, byl na tom růstem již tak špatně, že se mu mohlo říkat „slovanští Francouzi“. Ale podívejme se, kde je skutečné nebezpečí pro národ! je jím nikoliv životní prostor německého národa, nýbrž dosavadní liberalistický systém, starající se o prospěch závodů a nikoliv národů. Nebezpečí by zůstávalo nadále v nás, kdybychom si nevytvořili cílevědomou národní politiku a neplánovali svůj národní prostor.
Liberalistický systém nás nenechal myslet na toto plánování. Byli bychom při plánování na to, že v našem národním prostoru více než polovina svobodných zaměstnání je v rukou Židů, že národní majetek je ze dvou třetin židovský a že velký průmysl je vším jiným, jen ne majetkem národním. Mezinárodní kapitál byl rád, že existují malé a hodně malé státy, poněvadž to dopřálo jeho investicím téměř neomezené svobody. V malém státě zástupce velkého mezinárodního koncernu přicházel, jako by byl králem země. Všechny dveře se mu otevíraly a každý ministr věděl, že kdyby se postavil proti jeho vůli, byl by rozdrcen. To byl pro mezinárodního obchodníka a průmyslníka ideální stav. Ale nebyl to ideální stav pro národ. Národ žil jen z drobtů, které padaly ze stolů cizích výrobních trustů.
Nová Evropa snímá korunu z hlavy mezinárodního obchodníka. Hlavní slovo dostává politik, a to politik jakožto mluvčí národní pospolitosti. Je třeba ovšem nemít ruce v klínu. Doba a její nebezpečí nás zavazují skutečně plánovat a tvořit pro národ. Nebýt stále událostmi jako omráčeni. A především se neohlížet nazpět, neboť minulý režim znamenal smrtelné ohrožení národa. Není třeba mít z nových poměrů strach. Nová Evropa se rodí v peci války národů. Létají proto kol dokola jiskry, planou ohně, vášně i nedůvěra jsou rozpáleny do běla. Je už osudem německého národa, že je nejtvořivější, když je nejrozpálenější, jsa podoben v tom svému synu Lutherovi, který doznává: „Mám-li básnit, psát, modlit se nebo kázat, musím být rozhněván.“ Ale nová Evropa bude žít nikoliv ve válce národů, ale v míru národů. Porod je bolestný a křečovitý, život se zdá být nad propastí. Ale když už je děcko vykoupáno a leží v kolébce, zapomíná matka-rodička na všechny bolesti a světnice se jí zdá zalita novými paprsky života.
Jen příbuzní mohou občas být nepřáteli na smrt
Osud nás učinil sousedy Němců. Milujeme tento svůj prostor mezi Řípem a Radhoštěm, jako Němci milují své hory a roviny. Nikdy bychom jej nechtěli opustit. Stejný génius místa vytvářel nás i Sasy i Bavory. Máme stejně jako Němci sklon k mysticismu, jehož kolébkou jsou hluboké lesy a široký boží dech v nich (v protikladu k italské krajině, na které je všude vidět lidská ruka). Naše a jejich krajina modravých dálek, zasněných lesních tišin a slunných strání k nám promlouvá stejnou hudbou tónů a lyrikou slov. Jsme stejně jako oni zajatci vnitrozemí a náš Wanderlust – naše touha po dálce – nás oba vede do vesmíru nad námi a do vesmíru v našem nitru. Vytváří z nás i Němců filosofy. A jakožto staří dělníci půdy jsme se naučili nespoléhat jako národy u moře na dary moře a obchodu, nýbrž na dary práce. Jsme jako oni stejně houževnatí sedláci a stejně tvořiví a zruční řemeslníci. V úzkém styku s přírodou jsme se stali předbojovníky oné základní vlastnosti evropské civilizace, že se její členové vždy znovu a znovu zbavovali nánosu zvyklostí, neživotných tradic a žili po zákonu zdravého těla a zdravého rozumu. Naše husitství e německá reformace byly jedním takovým explozivním projevem této základní povahy. A jestliže národní duše je formována zkušeností věků, pak kolik společných osudů tesalo profil naší a německé národní duše? Za stěhování národů jsme bušili společně na bránu římské říše a vynutili si vstup do ní. Společně jsme bojovali proti jhu Avarů a později Tatarů a za Svaté říše římské národa německého jsme společně jezdili do papežské Itálie a zápasili v pádských rovinách a v apeninských horách za politická práva a slávu evropského severu. Společně jsme stáli v řadách za dlouhých válek s Turky a za osvobození Balkánu z jejich vlivu. A v době, kdy západ prodělával průmyslovou revoluci, jsme šli společně ke kořenům svých národů a prožívali obrozeneckou duchovní éru, z níž vyrostla nesmrtelná díla básníků a hudebníků. Vyšli jsme z jednoho dějinného kadlubu. Jsme Slovany s německou – lépe snad řečeno středoevropskou – osudovostí. A přitom jsme vždy dovedli uchovat svou českou odlišnost. Ta nás občas nutila si odpočinout od převládajícího německého vlivu a hledat protiváhu jednou v Byzanci, podruhé v Římě, potřetí na západě. Italský básník Jeronym Balbus z doby krále Vladislava II. karikoval tuto českou lačnost po novotách obrazem, na kterém nakreslil příslušníky národů v jejich krojích, „ale Čecha nahého s balíkem sukna u nohou a pravil prý, že mu ponechá svobodu, aby když co chvíle v jiném a jiném kroji si libuje, sám se ustrojil dle zdání svého a jak by chtěl“ (Pavel Stránský: O státě českém, 1633). Ač naše hledání protiváhy vždy byla jen lázeň, jen sluneční koupel, jen dočasný útěk, pečeť domova zůstala nedotčena, základní rysy se nezměnily. Lačnost po novotách je ostatně opět společný rys s Němci, neboť zatímco Francouzi a Angličané jsou do sebe uzavřeni a nestarají se o ostatní národní kultury, Němci mají pro všechny kultury u sebe dveře otevřeny dokořán. Naše duše je jako duše Prahy, kamenné matky. Ale také Němci v ní cítí tep svých dějin, tep skoro totožný s tepem své duše, ačkoliv žádné německé město nemá v sobě tolik skutečně evropského jako Praha, kde naši měšťané a umělci, filosofové a kněží vstřebávali do sebe dychtivě a po svém zpracovávali vlivy německé, byzantské, španělské, římské i západní.
Chceme být nadále sousedy Němců, a proto musíme dát promlouvat ze sebe tomu společnému a příbuzenskému, kterého je v nás tolik. Jen příbuzní mohou občas být nepřáteli na smrt, ale najdou nakonec k sobě opět cestu. Naše váda s Němci je rodinného rázu. A v rodině láska a děti vždy mraky zaženou. Abychom si uvědomili naplno své základní příbuzenství, chybělo nám dosud jen jedno: žít delší dobu pod vlivem jiného národa. Prodloužené panství Francouzů nebo Angličanů nebo dokonce i Rusů by nás vrátilo jednou provždy do řad těch, s kterými jsme ve střední Evropě vyrostli společně. Každý náš vystěhovalec v cizině prožívá tuto pravdu vždy jako překvapující zjevení. Němec je mu v cizině ze všech národů nejbližší a s ním si nejlépe rozumí. Podobnou zkušenost činí i Němci: také jim jsou v cizině Češi nejbližší. Opírám se o své zkušenosti z Paříže a z Ruska, i z Ameriky. Ale musí se za touto zkušeností jít až za moře? Nemůže se snést v naše nitra jako pravda zjevená tady, v našem domově?
(Nekráceno. Jazykově upraveno dnešnímu standardu českého jazyka.)