Lukáš Beer
 |
| Britský koncentrační tábor v Jižní Africe. Cílenou vyhlazovací politikou přišly o život desetitisíce búrských žen a dětí. Hitler v dubnu 1939 hovořil pochvalně o "kolonizační" a "konsolidační práci anglosaského národa". |
Znamená to tedy, že tohoto přečinu jsem se měl dopustit zhotovením konkrétních komentářů a titulků či mezititulků v knize. Činím proto předběžný rozbor obsahu celé knihy v přímé či nepřímé vztažnosti jednak k obsahu samotných projevů Adolfa Hitlera k otázce genocidia, popisovaného v uvedených paragrafech Trestního zákoníku, jednak k obsahu mých doprovodných komentářů či mezititulků a nadpisů.
Následující text je pokračováním předchozí části:
a) „Konsolidační práce britského impéria“
Historiky je dostatečně doloženo Hitlerovo přání, zachovat na mezistátní úrovni mírové vztahy s Anglií, a jeho naděje, které vkládal do spíše taktického spojenectví s Velkou Británií, přežívaly ještě nějakou dobu poté, co Anglie v září 1939 vyhlásila Německu válku. V projevu z 28. dubna 1939 hovoří Hitler kladně o „konsolidační práci anglosaského národa“ (na straně 61):
„Anglosaský národ vykonal na tomto světě rozhodně nezměrnou kolonizační práci. Této práci platí můj upřímný obdiv. Myšlenka zničit tuto práci se mi jevila a jeví z vyššího lidského hlediska jenom jako výron lidského herostratství. Avšak tento můj upřímný respekt k této konsolidační práci neznamená, že se zříkám zabezpečení života svého vlastního národa.“
Může být nastolena otázka, zda Adolf Hitler tímto „respektem ke konsolidační práci“ vyjádřil sekundárně i kladný postoj k utlačovatelské, dobyvačné a násilné politice britského impéria v dosavadních dějinách, k níž nutno zařadit i genocidní, přímo vyhlazovací politiku v Jižní Africe (Búrské války, zřizování britských koncentračních táborů). Dá se ale předpokládat, že Hitler v této chvíli neměl na mysli v první řadě britskou vyhlazovací politiku v Jižní Africe, tím spíše, že ji ve svých projevech počínaje rokem 1940 vysloveně pranýřoval a kritizoval, aby tím posluchačům nastínil domnělé pokrytectví britské politiky.
Jako příklady uveďme následující úryvky z Hitlerových projevů, zveřejněných v knize:
„Jsou v dějinách Anglie věci, které by skutečně nebyly myslitelné v žádném jiném státě a u žádného jiného národa. Vedly se války pro všechno. Vedla se válka, aby si Anglie rozšířila svůj obchod; vedla se válka, aby jiní byli přinuceni kouřit opium; vedla se válka, aby se získaly zlaté doly, anebo válka za vládu nad diamantovými ložisky. Byly to vždy materiální cíle, ovšem vždy ušlechtilé a ideálně přikrášlené! I poslední válka [1. světová válka – pozn. LB] byla vedena jen „pro idealistické cíle”. Že se mimochodem shrábly ještě německé kolonie, tak tomu opět chtěl Bůh! Že nám bylo odňato naše loďstvo, že byly shrábnuty německé zahraniční pohledávky, to jsou jen jakési „vedlejší zjevy v ušlechtilém zápase za svaté náboženství”. Jestliže pan Chamberlain dnes chodí s Biblí a hlásá své zbožné válečné cíle, připadá mi to tak, jako by se ďábel s modlitební knížkou blížil k ubohé duši.“
(projev z 30. 1. 1940, str. 224-225)
„Vždyť celá ta blokádová válka není ničím jiným, právě tak, jako kdysi válka proti Búrům, nežli válkou proti ženám a dětem. Tehdy byl vynalezen koncentrační tábor. Tato myšlenka se zrodila v anglickém mozku. Jenom jsme si ji přečetli v lexikonu a potom jsme ji později kopírovali. Ovšem s jedním rozdílem: Anglie poslala do těchto táborů ženy a děti. Tehdy bídně zahynulo přes 20.000 búrských žen.“
(projev z 30. 1. 1940, str. 231)
„Po tři sta let budovala Anglie postupně svou takzvanou světovou říši. Nikoliv svobodnou vůlí nebo souhlasnými projevy, úmysly nebo názory postižených, nýbrž pouze násilím byla tato světová říše ukuta. Byla vedena válka za válkou, národ za národem byl oloupen o svoji svobodu. Stát za státem byl rozdrcen, aby byl konečně vytvořen tento útvar, který se jmenuje Britské impérium.
Přitom byla demokracie všude pouhou maskou. Za demokracií se v celkovém pohledu ve skutečnosti skrývá ovládání národů; a v podrobnostech potlačování a ujařmování lidí. Tento stát se dnes nemůže odvážit nechat hlasovat své členy, zda nyní, po zpracování, které trvalo celá staletí, jsou snad ochotni být této světové pospolitosti dobrovolnými členy. Naopak! Egyptští a indičtí nacionalisté putují po tisících do žalářů a věznic. Koncentrační tábory nebyly vynalezeny v Německu, nýbrž vynalezli je Angličané, aby podobnými institucemi pozvolna zlomili páteř jiným národům, rozdrtili a odstranili jejich národní odpor a tak konečně přinutili národy, aby přijaly britské jho demokracie. Přitom Anglie ovšem používala ještě jiného mocného prostředku, prostředku lži a propagandistické fráze. Existuje přísloví, které praví, že Angličan, mluví-li o Bohu, myslí tím kartoun.“
(projev z 30. 1. 1941, str. 377)
Závěr: Adolf Hitler ve svých projevech, zveřejněných v knize „Adolf Hitler: Projevy“ toto genocidní jednání ve vztahu britského impéria k jiným národům ve smyslu úvodem zmíněného paragrafu Trestního řádu neschvaluje a nebagatelizuje. Před veřejností prezentovaný pozitivní postoj ke „konsolidační práci anglosaského národa“, vyjádřený v projevu z dubna 1939, je nutno chápat jako taktický krok z hlediska udržování tehdejších britsko-německých vztahů, přičemž genocidní jednání britského impéria v Jižní Africe v tomto projevu výslovně nezmiňuje a neschvaluje. Naopak, v následujících zveřejněných projevech několikrát tuto britskou politiku vystavuje kritice.
Do jaké míry se přečinu popírání, schvalování či bagatelizování genocidia mohl dopustit Lukáš Beer doplněním svých komentářů ke zmíněným projevům, bude zvlášť rozebráno v podkapitole „Texty Lukáše Beera“.
b) „Zproletarizované podlidství“
V projevu z 8. listopadu 1941, který je taktéž zveřejněn v knize, Hitler použil pojem „podlidství“, konkrétně v této pasáži:
„Nastrčil kdysi Polsko, později zapřáhl do svých služeb Francii, Belgii, Holandsko a Norsko. Anglie byla přitom už předem hybnou silou. Co však bylo srozumitelnějšího, než že jednoho dne nastoupí proti nám také mocnost, které vládne tento židovský duch nejzřetelněji: Sovětský svaz, který je právě největším služebníkem Židovstva. Čas zatím potvrdil to, co jsme my, nacionální socialisté, tvrdili po mnoho let; je to opravdu stát, ve kterém byla povražděna všechna nacionální inteligence a zůstalo bezduché, násilím proletarizované podlidství, nad kterým se tyčí obrovská organizace židovských komisařů – což znamená ve skutečnosti otrokářů. Často byly pochybnosti, zda snad v tomto státě přeci jen nezvítězí nacionální tendence. Zapomnělo se přitom pouze, že už vůbec není nositelů uvědomělého nacionálního názoru, že nakonec muž, který se stal přechodně pánem tohoto státu, není ničím jiným než nástrojem v rukou tohoto všemocného Židovstva a že, je-li vidět na jevišti před oponou Stalina, stojí za ním v každém případě Kaganovič a všichni ti Židé, kteří vedou v desetitisícovém rozvětvení tuto obrovskou Říši.“
(str. 486-487)
V uvedené části projevu hovoří Hitler o „nepříteli“, kterým chápe „Židovstvo“ resp. „židovského ducha“. Pojmem „násilím zproletarizované podlidství“ chápe zbytkové obyvatelstvo Sovětského svazu, jehož „nacionální inteligence byla vyvražděna“ a toto „zproletarizované podlidství“ mělo být dle Hitlera utlačováno židovskými komisaři. Pojem „podlidství“ zde nevztahuje k Židům nebo dokonce k příslušníkům určitého etnika (o problematice schvalování, popírání či bagatelizování genocidia ve vztahu k židovskému etniku v rámci v knize zveřejněných a komentovaných Hitlerových projevů bude pojednáno ve zvláštní podkapitole). Ve vztahu k tomuto „podlidství“ Hitler neuvádí žádné úmysly, plány či názory, z kterých by se dal vyvodit úmysl spáchání geniocidia nebo dalších zločinů proti lidskosti. O příslušnících „národů Ruska“ nebo Sovětského svazu, vyjma příslušníků židovského etnika, se nevyjadřuje jinak v žádné souvislosti s despektem, nýbrž v tom smyslu, že tyto národy byly „zotročeny židovskými komisaři“.
V projevu z 22. června 1941, který je otištěn v knize, se uvádí:
„Nikdy neměl německý národ nepřátelských pocitů proti národům Ruska. Více jak dvě desetiletí se židovsko-bolševističtí držitelé moci z Moskvy pokoušeli roznítit požár nejenom v Německu, nýbrž v celé Evropě. Německo se nikdy nepokoušelo svůj světový nacionálněsocialistický názor přenést do Ruska. Ale židovsko-bolševističtí držitelé moci v Moskvě se houževnatě pokoušeli, aby našemu a ostatním evropským národům vnutili svoje panství, a to nejenom duševně, nýbrž hlavně také vojensko-mocensky.“
(str. 445)
O národech Sovětkého svazu hovoří Hitler ve veřejném projevu z 8. 11. 1941 jako o obětech tamějšího zřízení. Nepřímo zde říká, že činí zásadní rozdíl mezi jednotlivými evropskými národy, tedy např. včetně Rusů, a mezi „jejich Židy“:
„Dívám se na všechny tyto věci – snad to smím říci – z vyšší perspektivy. Činím rozdíl mezi Francouzi a jejich Židy, mezi Belgičany a jejich Židy, mezi Holanďany a jejich Židy. Vím, že tam žijí nesčetní lidé, kteří jsou také obětí této pošetilé evropské konstrukce, podle které je skutečně nejbohatší část Evropy proti Evropě stále mobilizována, aniž by při tom vlastní lidé tam měli byť jen nejprimitivnější životní úroveň. To přece viděli také naši vojáci: V zemi, ve které úrodnost prýští jen tak z půdy, v zemi, ve které by se se zlomkem práce dosáhlo mnohem většího zisku nežli u nás, mají lidé sotva tolik, že mohou nazvat byť jen hrnec na vaření svým majetkem. Pobývají v bídných chatrčích, zpustlí, zavšivení a ve špíně.“
(str. 500)
Závěr: Adolf Hitler ve svém projevu, zveřejněném v knize „Adolf Hitler: Projevy“, jednorázově používá pojem „zproletarizované podlidství“ ve vztahu k nežidovským státním příslušníkům Sovětského svazu, jehož „nacionální inteligence“ byla dle Hitlerových slov „vyvražděna židovskými komisaři“. V projevech se však nikdy vůči samotným národům Sovětského svazu nestaví nepřátelsky, odmítavě, pohrdavě či nenávistně. Když hovoří o svých „nepřátelích“, zmiňuje se tím explicitně o „bolševismu“ či „Židovstvu“. V předcházejících projevech z let 1939-1940 Hitler hovoří o Rusku jako o spojenci a s respektem. Vztažmo k jednorázovému použití pojmu „zproletarizované podlidství“ Hitler v projevech publikovaných v knize neschvaloval, nebagatelizoval a nepopíral genocidium vůči skupině charakterizované jako „zproletarizované podlidství“.
Do jaké míry se přečinu popírání, schvalování či bagatelizování genocidia mohl dopustit Lukáš Beer doplněním svých komentářů ke zmíněným projevům, bude zvlášť rozebráno v podkapitole „Texty Lukáše Beera“.
c) Polský národ
Hitler se ve zveřejněných projevech, které lze najít v knize, vyjadřoval o příslušnících polského národa převážně s despektem, někdy pouze sekundárně, když hovořil o polském státě. Činil tak veřejně až v roce 1939, kdy došlo k náhlému přiostření německo-polských vztahů a napětí mezi oběma státy. To je v příkrém rozporu s lety předcházejícími, kdy Adolf Hitler kladl důraz na to, aby německý tisk a němečtí politikové hovořili o polském státě v příznivém, a nikoliv v negativním duchu. Byla dokonce zakazována protipolsky namířená literatura. V roce 1939 hovoří již však o „méněcenném národě“ či na jiném místě o „kulturní zaostalosti“.
V knize „Adolf Hitler: Projevy“ jsou citovány mj. tyto pasáže, které mají vztažnost k Polsku resp. k polskému národu:
„Polsko, které vzniklo z krvavých obětí nesčetných německých pluků, se rozšířilo na úkor veškerého rozumu a všech hospodářských možností. V posledních dvaceti letech bylo jasně prokázáno: Polák, jenž tuto kulturu nezaložil, ji ani nebyl schopen udržet. Opět se ukázalo, že jenom ten, kdo je sám nadán kulturní tvořivostí, je trvale schopen opravdovou kulturní výkonnost zachovat. Bylo by stačilo ještě padesát let polského panství, aby tyto kraje, které Němci namáhavě svou pílí a houževnatostí vytrhli barbarství, byly opět barbarství navráceny. Již dnes je všude vidět stopy úpadku a rozkladu.
Polsko samo bylo státem národnostním, v němž bylo vytvořeno to, co se vytýkalo starému státu rakouskému. Polsko přitom nebylo nikdy demokracií. Velmi tenká souchotinářská hořejší třída zde ovládala diktátorsky nejen cizí národnosti, nýbrž i takzvaný národ vlastní. Byl to násilnický stát, ovládaný gumovým obuškem policie a konec konců i vojskem. Úděl Němců v tomto státě byl hrozný. Přitom však je ještě rozdíl, když má lid méněcenného kulturního významu to „neštěstí”, být ovládán národem kulturně významnějším, nebo zda lidi vysoké kulturní úrovně jsou podrobeni tragickému osudu být znásilňováni lidem kulturně méně vyvinutým. Neboť v tomto méněcenném národě se projeví svým účinkem všechny jenom myslitelné komplexy méněcennosti vůči lidu lepšímu, kulturnějšímu.“
(projev z 19. 9. 1939, str. 119-120)
„Co však bylo při tom všem nejvíce stísňující a pobuřující, bylo to, že jsme tohle všechno museli snášet od státu, který byl hluboko pod námi. Neboť konec konců bylo Německo přeci jen velmocí, i když se několik šílenců domnívalo, že mohou nesmyslnou smlouvou nebo diktátem zničit životní právo velkého národa. Německo jakožto velmoc tak muselo přihlížet, jak hluboko pod ním stojící národ a hluboko pod ním stojící stát týrá Němce.“
(projev z 19. 9. 1939, str. 121)
„Jestliže tento útvar byl označován státníky naší západní polokoule také ještě jako demokracie, pak ona byla výsměchem principům jejich vlastních systémů, neboť v této zemi vládla menšina aristokratických nebo nearistokratických velkostatkářů a bohatých intelektuálů, pro které vlastní polský národ představoval v nejlepším případě pouze masu pracovních sil. Za tímto režimem proto nestálo také nikdy víc než 15 procent celého obyvatelstva.
Tomu odpovídala hospodářská nouze a kulturní zaostalost. V roce 1919 převzal tento stát od Pruska a také od Rakouska provincie pracně vyvinuté staletou prací a částečně přímo kvetoucí. Dnes, po dvaceti letech, jsou na nejlepší cestě, aby se pozvolna opět přeměnily ve step. Visla, veletok, jehož mořské ústí bylo pro polskou vládu vždy tak nesmírně důležité, je pro nedostatek péče už nyní neschopen jakéhokoli skutečného provozu, a podle roční doby je buď divokým proudem nebo vysychajícím potůčkem. Města a vesnice jsou zpustlé, silnice, s malými výjimkami, bídné a sešlé. Kdo si poprvé prohlíží tuto zemi po dobu dvou nebo tří týdnů, ten teprve začne chápat význam slova ,polské hospodářství´".
(projev z 6. 10. 1939, str. 157)
Závěr: V knize se o polském národě vyjadřuje Adolf Hitler tedy ve dvou projevech z podzimu 1939. Hovoří o Polácích s despektem, hovoří i o (historicky podložených) brutalitách páchaných příslušníky polského národa na polských občanech německé národnosti, zamlčuje však brutality, páchané na příslušnících polského národa. Přes závažnost situace (rozpoutání války) však ve svém veřejném projevu nevyzývá k násilí, a chceme-li – ke genocidiu na příslušnících polského národa. Ve vztahu k podněcování, schvalování, popírání či bagatelizování genocidia nelze v těchto Hitlerových projevech přímo shledat přímou souvislost.
Jako jednoznačné příklady podněcování a schvalování genocidia, vztahujícího se vůči příslušníkům konkrétního etnika, si uveďme pro srovnání některé projevy samozvaného československého prezidenta v exilu Edvarda Beneše a některých dalších exilových československých politiků a činitelů k zacházení s Němci jako takovými:
„ …. A přesto potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve, a to ze dvou důvodů: a) aby si Němci po celé generace pamatovali, jaké hrozné následky měl jejich hřích, spáchaný na Československu a na Evropě zapříčiněním války. Hrůzy musí být tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let, b) aby se opravdu německá minorita zdecimovala co nejvíce.“
(Z memoranda „Náš boj“ podplukovníka Kally, československého vojenského atašé v Londýně, o cílech zápasu československého odboje, 18.ledna 1940)
„Mluvím k vám, přátelé, důrazně, vážně a slavnostně. Konec této války bude u nás psán krví. Bude se u nás bojovat jako všude jinde na evropském kontinentu a bude se vracet Němcům nemilosrdně a mnohonásobně všecko to, co od r. 1938 v našich zemích napáchali. Celý národ bude zapjat v tomto boji, nebude Čechoslováka, který by nepřiložil ruky k dílu, a nebude vlastence, který by nevzal spravedlivé odplaty za prožité utrpení národa.“
(Dr. Edvard Beneš v londýnském rozhlase 27. října 1943)
„Krátce, náš domácí boj a převrat v této válce bude a musí být revolučně a vojensky organizovaný a násilný a bude a musí znamenat u nás velikou lidovou odplatu a pro Němce a fašistické násilníky konec opravdu krvavý a nelítostný.“
(Dr. Edvard Beneš ve Státní radě Československé v Londýně, 3. února 1944)
„Čechové a Češky! Jednota a svornost národních řad jest v této chvíli příkazem nejsvětějším. Podejte si všichni bratrsky ruce a bez rozdílu politické příslušnosti, bez rozdílu stavu a třídy a bez rozdílu náboženského vyznání se semkněte v jednu širokou národní frontu, která by byla schopna urychlit pád německé okupační moci a zrádného háchovského režimu. Naplňte celou zemi duchem ofenzívy, bojové odvahy a vítězného sebevědomí. Dejte vyvřít ze svých srdcí živelné nenávisti vůči německým katanům. Vzpomeňte na všechna hrozná muka během šesti let německé okupace a uvědomte si, že nyní přišla chvíle odplaty za krvavé popravy Heydrichovy, Daluegovy a Frankovy, za smrt popravených a umučených, za utrpení vězněných, za ponížení otročených, za slzy a žal tolika nešťastných rodin našeho národa. Jděte účtovat s Němci za šechna jejich zvěrstva a neznejte slitování s německými vrahy. Zúčtujte nemilosrdně i se zrádci národa a republiky!“
('Výzva československé vlády k lidu českých zemí', aby přešel k rozhodným bojovým činům za osvobození republiky, 17. dubna 1945, Košice)
„Tak končí svou válku nacism. Až do poslední chvíle hnal německý lid do fanatického boje a tento lid do toho boje šel. To, co se zdá neuvěřitelným a nepochopitelným, se opravdu dělo. Ten německý lid šel do krvavého vraždění jako slepý a hluchý, nevzepřel se, nezamyslil se, nezastavil se; šel a dával se tupě anebo fanaticky zabíjet a zabíjel. Tento národ přestal být v této válce už vůbec lidským, přestal být lidsky snesitelným a jeví se nám už jen jako jedna jediná lidská nestvůra. Tento národ musí stihnout za to všechno veliký a přísný trest. (...) Řekli jsme si, že německý problém v republice musíme definitivně vylikvidovat.“
(Dr. Edvard Beneš v zasedací síni radnice v Brně, 12. května 1945)
„Nyní se dáme hned do práce. A budeme dělat pořádek mezi námi, zejména také i zde v městě Brně s Němci a všemi ostatními. Můj program je – já to netajím -, že otázku německou musíme v republice vylikvidovat. V této práci budeme potřebovat všech sil všech vás.“
(Dr. Edvard Beneš z balkonu radnice v Brně, 12. května 1945)
„Bude třeba nově formovat politické strany a zredukovati jejich počet proti době předválečné, nově vytvářet poměr Čechů a Slováků a vylikvidovat zejména nekompromisně Němce v zemích českých a Maďary na Slovensku, jak se jen likvidace ta dá v zájmu jednotného národního státu Čechů a Slováků vůbec provést. Heslem naším budiž: Definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky.“
(Dr. Edvard Beneš na Staroměstském náměstí v Praze, 16. května 1945)
Do jaké míry se přečinu popírání, schvalování či bagatelizování genocidia mohl dopustit Lukáš Beer doplněním svých komentářů ke zmíněným projevům, bude zvlášť rozebráno v podkapitole „Texty Lukáše Beera“.
Další pokračování ZDE