Dr. Tomislav Sunic hovořil na téma „Etnická otázka jako otázka identity – Rozdíly mezi USA a Evropou“ a o společném rasovém dědictví evropských národů
Je tomu již sice dva měsíce zpět, co na saské straně Krušných hor pořádal spolek „Vzdělávací dílo pro domovinu a národní identitu“ svůj dvoudenní seminář, na kterém vystoupilo několik přednášejících, mezi nimi i známý chorvatský politolog dr. Tomislav Sunic. Diskutovaná témata jsou však nadčasová a do jisté míry zajisté i podnětná pro české prostředí.
Seminář se tematicky zabýval pojmem „identita“ a zúčastnilo se jej více než 40 lidí, mezi nimi i mnoho mladých studentů a žáků. Podle pořadatelů semináře odráželo složení účastníků celé široké spektrum „politické pravice“: od národních konzervativců přes příznivce katolického tradicionalismu a nacionálních protestantů až po „novopohany“ a aktivisticky orientovanou mládež. Přes všechny světonázorové, politické a strategické diference v jednotlivých otázkách byl veden diskurs v duchovní otevřenosti, často kontroverzně, ale stále věcně a na akademické úrovni.
Mimo jiné o negativních identitách, jako např. vlastním německém popisu na základě pozadí Osvětimi nebo – v případě popisu identity Chorvatů – primárně na základě „anti-srbství“ (nabízí se zde analogie k definici české národní identity ve vztahu k němectví), hovořil politolog a bývalý profesor na California State University, dr. Tomislav Sunic ze Zagrebu ve své přednášce „Etnická otázka jako otázka identity – Rozdíly mezi USA a Evropou“. Společně s Alainem de Benoist a Oswaldem Spenglerem označuje přitom pojem identity jako ambivalentní a nezřetelný. Také slovo „etnický“ je spíše „americkým módním slovem“, které se vžilo proto, abychom se mohli vyhýbat pojmům jako „národovecký“ nebo „rasový“. Rasa a národ byly podle Sunice dříve samozřejmými kategoriemi, kolem kterých se dnes rozvíjí nanejvýš pouze polemické nebo právní kontroverze. „Podle liberální koncepce už neexistuje žádná rasová identita, ale už jen kulturní identity“, zmínil ve své přednášce Sunic, který je členem předsednictva „American Third Position“. Ve Spojených státech existují rozdílné identity, ale není žádná speciální „americká“. Z důvodu rozdílného národoveckého původu si „bílí ethnocentristé“ proto pomáhají rasovou identitou jako společným spojovatelem, zatímco u evropských nacionalistů stojí v popředí příslušnost k národu. Zvláštní „identity občanských válek“ a také „náhodné identity“ naproti tomu hrají ve střední a východní Evropě, především na Balkánu, nadprůměrnou roli. Na závěr se Sunic také vzhledem k Evropě vyslovil pro překonání „malých nacionalismů“ a pro silnější zdůraznění společné rasové identity a genetického dědictví. Přitom zdůraznil, že pojem rasy nemá být chápán ve smyslu biologického determinismu, nýbrž ve smyslu Julia Evoly jako jednota fyzicko-biologického a duchovního elementu.
Sionismus: Legitimní židovské národní hnutí a vyjádření židovské identity nebo koloniální projekt odporující mezinárodnímu právu?
Druhý den semináře byly na programu dvě krátké přednášky s následující debatou na téma „Sporný bod sionismus: Legitimní židovské národní hnutí a vyjádření židovské identity nebo koloniální projekt odporující mezinárodnímu právu“. Spisovatel a příznivec „evrosibiřského“ křídla Guillauma Fayeho, Constantin von Hoffmeister z Moskvy přitom vystoupil z pozice přímluvčího sionismu a označil Izrael za „evropský koloniální projekt“ a za „část Evropy, ne z geografického, ale z kulturního hlediska“. Stejně jako známý teoretik francouzské „Nové pravice“ Guillaume Faye nebo jako publicista Herbert Schweiger ve své knize „Evolution und Wissen“ vyzvedl Hoffmeister na přednášce přitom opci spojenectví mezi Evropou a Izraelem jako formu obrany proti „expanzivnímu islámu“, který byl jím – stejně jako Fayem – označen za „úhlavního nepřítele“. Proti této pozici se v rámci diskuse rozhodně postavil publicista Jürgen Schwab se svou striktně protisionistickou pozicí. Souhlasil sice s von Hoffmeisterem v tom smyslu, že židovský národ „také na pozadí svých dějin plných utrpení“ má samozřejmě právo na svůj národní stát, pranýřoval však založení Státu Izrael v roce 1948 jako čin odporující mezinárodnímu právu a vyhnání Palestinců označil přitom za „etnickou čistku“, která by měla být německými nacionalisty odsouzena. Ostře přitom kritizoval také pozici německé spolkové vlády, která prohlásila hlášení se k existenčnímu právu Izraele za státní doktrínu. V otázce islámu zastává Schwab názor, že vnitropoliticky je jej v Německu třeba vnímat jako protivníka, zahraničněpoliticky ovšem nikoliv jako nepřítele.
Na rozdíl od něj považuje Constantin von Hoffmeister Izrael za „část západní civilizace“ a potencionálního spojeneckého partnera „evropského obranného boje proti islámu“. Sionismus je dle jeho názoru jako nacionalistické a socialistické hnutí charakterově příbuzné s národními hnutími v Evropě. Zde von Hoffmeister, který je v Moskvě zaměstnán jako učitel němčiny a angličtiny na jedné soukromé škole, poukázal mimo jiné na „Dohodu Ha'avara“ z 25. srpna 1933, uzavřenou mezi Jewish Agency, Sionistickým sdružením pro Německo a nacionálněsocialistickým německým říšským ministerstvem hospodářství, která měla usnadnit vystěhování německých Židů do Palestiny. Kromě toho se například osobnost jako Avraham Stern ze sionistického podzemního hnutí „Irgun“, sympatizující s Mussolinim a italským fašismem, angažovala za Druhé světové války pro spolupráci s Německem a Itálií proti Britům. Dle von Hoffmeistera by němečtí a evropští nacionalisté mohli navázat na izraelskou pravici.
Schwab zavrhl tuto myšlenku a připomněl nepřátelský postoj izraelských sionistů a jejich spojenců vůči německým nacionalistům a „historickým revizionistům“. Schwab doslovně řekl, že „sionisté instrumentalizují permanentně holocaust proti Německu a proti německému nacionalismu“ a poukázal na zvláštní zákony, existující nejen ve Spolkové republice, které byly realizovány také pod tlakem proizraelské lobby. Nicméně se jasně distancoval od antisemitismu ve smyslu čisté nesnášenlivosti. Antisemitismus se dle něj sice dá „emocionálně pochopit“, ale politicky musí být odmítnut, „navíc, když nás jako nácionální Němce oslabuje“. Stejně tak je ovšem podle Schwaba nutno odmítnout „vnucování se pravicového populismu“ sionismu, jak se to ukázalo v "Jeruzalémském prohlášení".
Co se týče uspořádání na Blízkém východě, vidí Schwab jako východisko „řešení tří států“. Vedle samostatných národních států Izrael a Palestina by dle jeho názoru měl být vytvořen „společný Jeruzalém pod německou nebo evropskou správou“ ve smyslu tradice Fridricha II. Štaufského, který v roce 1229 získal korunu Jeruzalémského království. Tuto Schwabovu vizi řešení von Hoffmeister odmítl a vyslovil se místo toho pro „Velký Izrael“ a geopolitickou osu Jeruzalém-Berlín-Moskva: „Palestinci jsou ve skutečnosti Jordánci a měli by být přijati Jordánskem“, řekl tento deklarovaný pro-sionista. Takováto aliance podle něj může vytvořit účinný protipól vůči liberálně-kapitalistickému světu pod vedením USA na straně jedné a vůči pronikání islámu a barevných národů na straně druhé.
Právě tato debata mezi dvěma přednášejícími vyvolala další horké diskuse, kde na sebe narážejí dvě naprosto odlišné pozice. Posluchači v publiku vícekrát poukázali na to, že vlastní německá identita nesmí být v žádném případě definována v souvislosti s tímto diskursem. Místo toho musí být identita sebevědomě definována na vlastních etnických, kulturních a historických kořenech, zatímco „negativní identita“ či pokusy o definování na základě vztažnosti k cizím národům apod. musí být zamítnuty. Účastníci se shodli v tom bodě, že Němci a Evropané musí najít ještě více odvahy hlásit se ke své identitě a především odvahy tuto identitu bránit proti vlivům cizích kultur, jako například islamizaci nebo amerikanizaci. Cílem musí být jasně zamítnout diktát mlhavého „západního společenství hodnot“ stejně jako rozkladnou ideologii multikulturalismu. Pouze s pomocí znovuobnovení a obrany vlastní identity lze účinně zamezit dalšímu vnikání cizích identit, které nejsou slučitelné s tradicemi evropského Abendlandu.
(-lb-, zdroj)
