 |
| Německý herec Gunnar Möller v úvodní scéně českoslo- venského "historického dokumentu" Dny zrady (1973). |
Českým kritikům komunistického velkofilmu Otakara Vávry „Dny zrady“ z roku 1973 (který byl svého času vynášen jako „historický dokument“ poskytující podrobný záznam událostí, vedoucích k přijetí Mnichovské dohody, a filmem zachycené rozmluvy státních představitelů prý vycházely ze zachovaných stenografických zápasů) zcela oprávněně neuchází tendenčnost tohoto díla. Ovšem jaksi symptomatickým jevem při jejich nemilosrdném rozboru je, že jejich potřeba kritizovat se zpravidla zastaví v tom okamžiku, kdy je jimi dokonale odhalena taktika komunistických demagogů, vykládajících dějiny pochopitelně po svém. V české Wikipedii se například dočítáme: „Film velmi tendenčně zkresluje dobové události (např. vyzdvihování role KSČ jako jediné autentické obránkyně vlasti před Němci) a nelze jej brát jako hraný dokument událostí z roku 1938, vedoucí k podepsání Mnichovské dohody a odstoupení pohraničí. Vystupování osob a jejich dialogy jsou částečně přes jejich tendenční ztvárnění autentické a souhlasící se skutečností. Je třeba brát v úvahu rok natočení filmu a černobílé podání úlohy KSČ a SSSR na jedné straně a československé buržoazie, která je zde označena za jednoho z viníků Mnichovského diktátu. Také nasazení německých obrněných transportérů SdKfz 251 (Hakl) nebylo v roce 1938 možné ani německou natož československou armádou.“
Prakticky to stejné mimochodem poznamenává dnes i distributor filmu. Navíc si všímá i toho paradoxu technického rázu, že Němci ve filmu vyřvávají německy a českému divákovi jsou zde nabízeny podtitulky, zatímco britští a francouzští politikové a diplomaté hovoří ve filmu plynule česky, a to i v rozhovoru s viditelně psychicky narušeným, „německy uřvaným“ Hitlerem.
Poněkud příznačná pro nahlížení české soudobé veřejné historiografie na takováto komunistická velkodíla je určitá slepost kritiků na šíření nepravd a lží, týkajících se faktických skutečností ohledně jednání Adolfa Hitlera a Konrada Henleina ve filmu. Jak tehdejší autoři přistupovali k autentickým událostem, lze vysledovat totiž už během první půlminuty promítaného filmu. Ještě než se objeví první úvodní titulek k celovečernímu snímku, přichází na scénu totiž nejprve vyřvávající a šíleně gestikulující postava Hitlera v působivém podání německého herce Gunnara Möllera, z jehož úst se (díky pozornému překladu v podtitulcích) dozvídáme, co německý Vůdce s Čechy od začátku neskrývaně zamýšlel:
„Prozřetelnost mi uložila vytvořit jádro ze sto miliónů Němců zavřeně sídlících. K tomu samozřejmě patří Rakousko, ale i Čechy a Morava, západní Polsko a pobaltské státy. Českomoravský prostor osídlíme německými sedláky a Čechy přemístíme na Sibiř nebo do Volyňska! Tam jim vykážeme rezervace. Češi musí ze střední Evropy ven! Na tom budu neústupně trvat!“
Möller (ročník 1928) si v komunistickém Československu zahrál Hitlera několikrát. Tak trochu od věci rozhodně nebude, když si připomeneme, že už jako mladý muž si tento modrooký blonďák ve čtyřicátých letech zahrál nejprve v pohádce o Jeníčkovi a Mařence (1940) a pak vedlejší role ve třech nacionálněsocialistických propagandistických filmech: „Hlavu vzhůru, Johannesi!“ (1941), „Degenhardtovi“ (1943) a „Mladí orlové“ (1944, o mladých učních v továrně na bombardéry, promítání tohoto filmu bylo po válce Spojenci zakázáno). V té době ještě neměl tušení, že se o třicet let později bude moci vyřádit ztvárněním neurotického, bláznivého, výbušného, hysterického a psychotického Hitlera, na jehož nervně třesoucí se ruce a podupávající nohy se co chvíli záběrem zaměřuje kameraman režiséra O. Vávry (mimochodem také velmi jakýmkoliv poměrům přizpůsobivý umělec).
Hned první půlminuta tohoto „historického dokumentu“, tedy to, co o Češích vyřvává představitel Hitlera, je od A až do Z čistá smyšlenost. Hitler nic takového nikdy neprohlásil.
Není ani obtížné dopídit se zdroje tohoto historického podvrhu. Tvůrci filmu použili v českém prostředí dodnes rozšířený podvrh údajného Hitlerova projevu z roku 1932, kdy měl budoucí německý státník prohlásit:
„Blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homogenní území! Mým prvním úkolem bude tento blok vytvořit. Tím se staneme nejen neporazitelnými, ale získáme i jednou provždy významnou převahu nade všemi evropskými národy. Jakmile toho dosáhneme, bude všechno ostatní relativně jednoduché. Rakousko do tohoto bloku patří. To je samozřejmě pravda. Ale do tohoto bloku patří i Čechy, Morava a východní část Polska sahající až po určitou strategickou hranici … Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu.“
Tento „Hitlerův citát“ pochází z knihy německého emigranta Hermanna Rauschninga, kterému ve 40. letech židovský novinář Rosenbaum (přítel Winstona Churchilla) zaplatil 125.000 franků předem za to, že sepíše knižní trhák o tom, co mu Hitler v soukromých rozhovorech hezkého pověděl o svých plánech na dobývání světa a co otřesného tento krvelačný šílenec všechno údajně napovídal na interních poradách. (Detaily v článku NS Rauschningův podvrh.)
Jak se ale již před dobrým čtvrtstoletím posléze provalilo, byl Hermann Rauschning lhářem, který si obsah Hitlerových citátů jednoduše vycucal z prstů. Za války, kdy Rauschningovu knihu v USA, ve Francii a v dalších zemích na západě považovali za seriózní zdroj, tato publikace Rosenbaumovi skutečně vydělala nemalý peníz.
Jenom k některým českým publicistům a dokonce i historikům se dodnes nedoneslo, že v Německu byl v polovině osmdesátých let Rauschningův podvrh odhalen. Přesto existuje dokonce ještě dnes české nakladatelství, které vydává knihu "Rozmluvy s Hitlerem" za seriózní autentický zdroj textů rozhovorů Rauschninga s Hitlerem proběhnuvších „mezi čtyřma očima“. Problém spočívá ovšem v tom, že Rauschning s Hitlerem podle zkoumání historiků ve skutečnosti snad nehovořil ani jednou v životě - a pokud snad jednou či dvakrát ano, tak rozhodně ne „mezi čtyřma očima“.
Vyhnání na Sibiř však je přesto stále vděčným tématem. Loni byl vysílán několikadílný „unikátní projekt České televize Brno“ (režisérem a spoluautorem scénářů cyklu byl Peter Kerekes), který měl dle producentů „rozehrávat alternativní scénáře české historie 20. století“ ve smyslu vyhovění novému „trendu“ tzv. kontrafaktuální historie. Tedy jakési pavědy, která se zabývá tím, co by se bývalo přihodilo, kdyby předcházející klíčové historické události dopadly zcela jinak, než je známe z učebnic dějepisu. Jeden z dílů tohoto „dokumentárního seriálu“ si kladl za cíl humorně nastínit vizi toho, „jak by Hitler naložil s českým národem, kdyby nacistické Německo vyhrálo druhou světovou válku“.
Inspirací bylo pro tvůrce tohoto pořadu zjevně znění dvou Heydrichových tajných projevů (z října 1941 a z února 1942), ve kterých nahlas uvažuje o etnickém řešení v českomoravském prostoru po vítězné válce. Přesto že tyto dva projevy jsou českou historiografií resp. publicisty velmi často zmiňovány, zřídkakdy jsou také důsledně a správně interpretovány. (Podrobné pojednání o znění těchto 2 projevů v článku Našeho směru.)
Je velmi záludné – a od historika Petra Koury zajisté velmi odvážné, propůjčit se „kontrafaktuální historii“, ale budiž. Mladý historik stojí uprostřed brněnského centrálního náměstí a povídá, jak by si představoval moravskou metropoli v roce 2010 – tedy něco přes půl století po bitvě u Stalingradu -„pod vládou hákového kříže“: „Tak si troufám jaksi spekulovat že by zde z Čechů pouze byla nepatrná menšina, byli by to lidé, kteří by věděli, že mají jakési české kořeny, nebyli by nikterak vzděláváni, samozřejmě i ten jazyk by byl potlačován, nějaké to povědomí o té české kultuře by muselo být předáváno pouze tedy ústně nebo nějakými tajnými samizdatovými produkty, a samozřejmě byli by určeni k podřadným profesím.“
Zatímco nad nadsázkovým pojetím filmařů a nad výpravnými scénami (vykreslujícími hitlerovské Brno počátkem 21. století v takové podobě, kdy se divák musí nuceně ptát, co pak nepěkného se během těch 60 let asi muselo přihodit miliónům tmavovlasých a hnědookých Němců) lze jen mávnout rukou, zaráží trochu vývody onoho citovaného historika. Vypadá to totiž tak, jako by často zmiňované Heydrichovy projevy nečetl pořádně. A že ani nebral v potaz časový horizont provádění germanizačních procesů.
Na druhou stranu v pořadu vystupuje také historik Jiří Rajlich, který alespoň vyvrací jeden starý mýt o Protektorátu, když říká, že „sabotáže ve zbrojních továrnách nebyly zdaleka tak časté a významné, jak se kdysi tvrdilo“.
Ale Petru Kourovi by se na tomto místě slušela položit nelehká otázka, jak by si asi představoval situaci slovenského národa v případě Hitlerova vítězství? Takováto „kontrafaktuální“ debata plná spekulací by zajisté ještě přinesla zajímavé ovoce. Včetně napínavého porovnání této odpovědi s jeho spekulací o budoucnosti Čechů v "nové Evropě".