„Nyní to ale vyhnanci mají černé na bílém, že se můžou jít klouzat“
Související text: Dopis ministerstva zahraničí advokátovi Erharda Luga
Manfred Maurer
V poslední době se hodně hovoří o přátelství, když se spolu setkávají němečtí a čeští politikové. Na letošním Sudetoněmeckém dni konstatoval také ministerský předseda Horst Seehofer takřka euforicky, že „v Bavorsku a v Česku začala nová éra přátelství“.
Co vlastně dělá přátelství přátelstvím? Podstatným pilířem každého opravdového a upřímného přátelství bude zřejmě otevřenost. Přátelé spolu mohou otevřeně hovořit a mohou si navzájem také říci, co přátelství za určitých okolností nedělá dobře. Přátelé se neurážejí nebo dokonce přátelství nevypovídají, když si jednoho dne také do očí řeknou něco méně příjemného. Pouze neopravdové, povrchní přátelství takovéto zátěže, jejichž zvládnutí opravdové přátelství naopak ještě může prohloubit, nevydrží.
Je tomu ale tak, že v politice je tato povrchní verze přátelství široce rozšířená. Pro mnohé představuje přátelství také samoúčel, jenž se dá dobře prodat jako politický úspěch. Není pak ničím jiným než Potěmkinovou fasádou, které hrozí zhroucení i tím nejjemnějším závanem větříku. Německo-české přátelství – alespoň ta jeho oficiální verze na úrovni spolkové země nebo celého státu – se zdá být něčím takovým. Protože jenom tak se dá vysvětlit, že německá spolková vláda odříkává sudetoněmeckému státnímu občanu veškerou podporu při jeho snaze o rehabilitaci. Berme v úvahu, že v tomto konkrétním případě někdo nepožaduje výslovně zrušení Benešových dekretů nebo nepožaduje zpět svůj roku 1945 ukradený majetek. Ne, tento muž by prostě na sklonku svého života chtěl dosáhnout obnovení své důstojnosti. Ne více, ale také o nic méně. Je to nepřiměřený požadavek? Asi sotva. Česku by jako členu evropského společenství hodnot a práva nemělo činit potíže bez nějakého dlouhého procesu vyrozumět sudetského Němce, kterému bylo ke konci války třináct let, o tom, že se svého času ničím neprovinil, a proto jej lze v plném rozsahu rehabilitovat. To ale nejde, protože k tomu chybí odpovídající zákonný podklad.
To by přeci byla nádherná příležitost pro důkaz přátelství, který by byl tím spíš na místě, protože Česko má ve vedení státu muže, jenž sudetské Němce dosti nediferencovaně očerňuje jako hitlerovské fanatiky a vyhnání požaduje přímo za dobrý skutek. Protože doposud nenapadlo ani jedinou českou vládu vytvořit rehabilitační zákon, který by platil také pro sudetské Němce, bylo by přeci mezi opravdovými přáteli možným, aby německá strana v této kauze jednoho dne poklepala na rameno.
To se ale neděje. A sice proto, že se Berlín obává, že by se Češi poté mohli naštvat a vypovědět ono nádherné přátelství. Ministerstvo zahraničí v Berlíně odkrývá v jednom psaní, které zjevně nebylo určené veřejnosti – ale nyní se k ní dostalo -, s demaskující upřímností princip sebezapření ve vyhnanecké politice. Nezasazuje se zde o něco, co je považováno za správné. Jinými slovy: úřad sice uznává oprávněnost sudetoněmecké záležitosti, ale nezastává navenek tuto pozici, protože by se tím mohla cítit blamována česká strana. Zabránění diplomatické škodě, jež by mohla vzniknout, je ohodnoceno jako vyšší hodnota než právo a spravedlnost.
Není překvapivé, že tomu tak je. Protože ten, kdo v posledních letech sledoval vyhnaneckou politiku, se vyzná i bez tohoto dopisu z ministerstva zahraničí. Nyní to ale vyhnanci mají černé na bílém, že se můžou jít klouzat.
Přátelství!?
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 8. srpna 2013.
