 |
| "Nic jiného není vznešenější úlohou zákonodárce než jeho starost o vý- chovu mládeže." (Bedřich II. Veliký.) Na snímku účastníci Dne české mláde- že, který proběhl v září 1943 na pražském strahovském stadionu. |
Tak potřebuje dítě své rodiče, kteří tu pro něj „jsou“ vždy s láskou a zásadovostí, podílejí se na jeho radostech a utrpení a ve svém vlastním chování mu musejí být vzorem. V raných dětských letech to padá obzvlášť na matku.
Zde se u moderní ženy projevuje problematika harmonizace povolání a postavení matky. Měla by si učinit jasno v tom, že během prvních tří, někdy i čtyř let po porodu, která na dítě působí obzvlášť při vytváření osobnosti, bude muset zůstat u dítěte, protože dětské jesle a pečovatelky by měly být využívány pouze v krajních nouzových případech. Dítě potřebuje v prvních letech centrální vztahovou osobu, od které může očekávat porozumění a ochranu, aby později vkročilo do života vzpřímeně a otevřeně při navazování kontaktů, a nepotřebuje žádné mezi sebou se střídající pečovatelky nebo dětské jesle, kam bude odevzdáváno jako nějaký balíček a pak ani neví, kam vlastně vůbec patří. Proto by si žena měla důkladně zvážit, zda chce mít děti, nebo se chce uplatnit v povolání. Mateřství by se dnes nemělo, jak se někdy stává, líčit jako něco méněcenného, protože často se matka může „zrealizovat“ mnohem více než nějaká zaměstnankyně v kanceláři. Může také v každém případě ku prospěchu svých dětí být aktivní v sociálních nebo uměleckých oblastech a po třech nebo čtyřech letech – sice zpočátku pokud možno pouze jen na půl dne – by měla opět najít uplatnění v nějakém povolání.
Ve zdravé rodině, ve které každý může otevřeně artikulovat, ve které je člověk konfrontován s kritikou, ale zároveň také najde porozumění a ve vážném případě i ochranu a bezpečí jako nikde jinde, vyrůstají zdravé děti. Zde vzniká sociální cítění a vzájemná ochota si pomáhat. Rodina je prostě „klíčivý výtrus“ národa.
Zdravé člověčenstvo očekává od jednotlivce, že bude mít svoje kořeny ve své rodině a vlasti. Také rodové společenství a krajanství mu poskytují zázemí. Se všemi, kteří hovoří jeho jazykem, se nachází znovu ve velké rodině, v národě. Bez identifikace s národem se stává nepevným, labilním. Pokud ji nenachází, protože mu v dětství povětšinou scházela láska a pocit bezpečí, získává často nereálně představy o životě a má tendence k agresivnímu, pokud ne přímo dokonce k destruktivnímu chování, tedy k tzv. levicovému extremismu. Pokud je mladému hledajícímu člověku znemožněna identifikace se svým národem, následuje jako forma obrany překompenzování, které se pak vyjádří někdy už šovinistickým chováním, nazývaném pravicový extremismus. Odpovědnost nesou vychovávající osoby.
Zdravý, v sobě charakterově upevněný člověk dospěje k poznání, že to cizí, na které nejprve pohlíží s krajní nedůvěrou, může pro něj být také výhodné a může rozšířit jeho horizonty. A tak srůstá náš národ Německo s nás obklopujícími národy Evropy. Nyní poznává, že i při všech rozdílech máme my v Evropě také mnoho společného, co nás spojuje, ať už je to kultura Abendlandu, které propůjčil ráz helénský svět a Římané až po křesťanství, kultura, kterou přijaly všechny národy způsobem odpovídajícím svému svérázu.
Stát se Evropanem a krom toho ještě kosmopolitou neznamená usilovat o multikulturní společnost, ve které se vše niveluje, nýbrž znamená to uznat svéráz a kulturu jiných národů, nacházet pro ni pochopení, aniž by se přitom zapíral vlastní původ. Neboť skutečná kreativita je možná pouze ve zdravém národovství, v němž je člověk zakořeněn a svázán s vlastí, jinak vrávorá jako rákos ve větru a vlastně sám ani neví, kam patří. Spolupráce národů by neměla být internacionální, ale organicky srostle nadnárodní.
Také opravdové porozumění národů má svůj počátek ve zdravých rodinách zdravých národů. Mladí lidé potřebují vzory a ideály, ať už jsou znázorňovány jak významnými lidmi z historie, hospodářství nebo vědy, tak i vzorem dospělých. Prokázalo se, právě v dobách nouze nebo ve válce, že když se mladým lidem přenechá odpovědnost, pak je důvěra poskytnutá dospělými učiní hrdými a oni se zaměřují na to, aby si tuto pozici také obhájili a dokázali ručit za tuto předanou zodpovědnost. Ve společenství by se také měli naučit rozpoznávat hodnoty jinak nadaného jedince, ať už mladého dělníka nebo žáka, dělníka nebo podnikatele, a měli by pochopit, že jeden potřebuje druhého. Různost nadání, spojená se schopností výkonu a vůlí k výkonu, to vše zase spojené se smyslem pro soudružnost, vytváří kreativitu a bohatství národa.
Ne prostřednictvím výtek nebo kázáním o řádném chování se mládež dá získat pro životně důležité hodnoty jako solidarita a ochota pomáhat, které často vyžadují odvahu, statečnost a sebekázeň, nýbrž pouze prostřednictvím vzoru dospělých a bezprostředním zážitkem v pospolitosti.
Z knihy Jutty Rüdigerové Ein Leben für die Jugend, 1999
Doslov: „Nic jiného není vznešenější úlohou zákonodárce než jeho starost o výchovu mládeže“.
Bedřich II., zvaný též Veliký