Prováděním tiskového dozoru bylo po celou dobu I. republiky pověřeno ministerstvo spravedlnosti. Vlastní cenzurní dohled prováděla jednotlivá státní zastupitelství, která o své činnosti informovala vrchní státní zastupitelství, podávající zprávy zmíněné nejvyšší instanci. Tiskový dohled byl rovněž v kompetenci ministerstva vnitra.
V praxi to znamenalo povinnost tiskaře či vydavatele (u tiskovin tištěných v cizině) předkládat v pevně určené lhůtě příslušným tiskovým úřadům první stolice – čili referátům státních zastupitelství, okresních úřadů nebo policejních ředitelství – tzv. povinné úřední výtisky ještě před začátkem distribuce. |2| Tato povinnost se vztahovala nejen na neperiodické tiskoviny (knihy, písně, letáky, kalendáře), ale i na všechna čísla novin a časopisů. Nedodržení předpisu se trestalo jako přestupek.
Byl-li obsah shledán závadným, byly povinné výtisky následně předány soudu. Zločiny a přečiny spáchané obsahem tiskoviny náležely obecně do příslušnosti porotních soudů; z této zásady ovšem platily četné výjimky, např. zločiny a přečiny proti zákonu na ochranu republiky (urážka prezidenta, výzva k trestním činům či k neplnění zákonných povinností, rušení obecného míru atd.), byly přikázány soudům krajským.
Soudní zákaz platil pro celé státní území, popřípadě zahrnoval i zápověď dovozu a dopravy, šlo-li o tiskovinu tištěnou v zahraničí. Zákaz rozšiřování tiskoviny byl vyhlášen v Úředním listě Československé republiky. |3| Tiskoviny, jejichž rozšiřování bylo zakázáno, byly policií a četnictvem zabavovány a následně prohlášeny za propadlé. Náklad byl zničen, povinný výtisk uchován.
Příručka sloužila výkonným bezpečnostním orgánům – policii a četnictvu, orgánům pohraničních celních a celních poštovních a železničních úřadů, rovněž veřejným obecným a spolkovým knihovnám. |5| Frenzel ji sestavil na základě údajů z rubriky Úředního listu Československé republiky s názvem Nálezy ve věcech tiskových: periodický a neperiodický tisk. Tituly v ní však nejsou řazeny chronologicky, nýbrž abecedně, s údaji o autorovi, nakladateli, tiskaři, číslu a datu soudního nálezu nebo výnosu ministerstva vnitra a číslu a datu Úředního listu, v němž byla příslušná vyhláška uveřejněna.
Při namátkové kontrole se posledně uvedené údaje jeví být naprosto spolehlivé, zatímco jména autorů, resp. nakladatele a tiskaře, v některých případech chybí, přestože jsou v knize uvedena. |6| Naopak některé ryze pornografické tiskoviny byly tištěny anonymně a zákaz tak nezřídka představuje jediný doklad o jejich vzniku.
Frenzelova příručka zahrnuje celkově 3 134 knižních titulů různých kvalit a žánrů. |7| 2 148 je v jazyce německém, 279 maďarském, 60 polském, 34 ruském, 22 ukrajinském, 14 francouzském, 7 anglickém, 4 v jazycích jiných. Pouze 593 titulů je česky a slovensky. Mimo oblast paraliteratury |8| stojí jen několik z nich. Básnická prvotina Jaroslava Seiferta Město v slzách z roku 1925, jejíž jádro tvoří „láska k očekávané revoluci, mající naplnit ideje nového lidství“, V zemi, kde zítra již znamená včera (1931) Julia Fučíka, jejíž název neslavně zlidověl, Nikola Šugaj razbojnik Ivana Olbrachta, zakázaný v roce 1935 stejně jako v Moskvě vydaná Kavárna na hlavní třídě Gézy Včeličky.
Z překladové literatury jde hlavně o zákazy „starých“ dekadentů a předních autorů erotického žánru, např. Baudelairovy Květy zla z roku 1932 vydané jako soukromý tisk Kroužku přátel erotiky Život. Stejný spolek byl postižen zákazem také s vydáním povídky Gamiani Alfreda de Musseta. Konfiskaci neušel ani markýz de Sade v edici Liber Prohibitus (Justina, Julietta) nebo jeho „antipod“ Rétif de la Bretonne (Anti-Justina). „Mravně neúnosným“ byl shledán též román Pierra Louÿse Tři dcery své matky (1932). Výčet možno doplnit o podobné knihy v německém jazyce: Gilles de Rais |11| Joris-Karl Huysmanse, Venus im Pelz |12| Leopolda von Sacher-Masocha, Reiter in Deutscher Nacht Hans Heinze Ewerse, román z doby, kdy se „básník noci a nevyhnutelnosti osudu“ přihlásil k národnímu socialismu. Německým překladem Tichého Donu Michaila Šolochova však výčet těchto ve většině v podstatě „čítankových“ autorů končí.
Z dílek politizujících šlo nejen o proletářskou lyriku a prózu (Ladislav Dymeš Poslední výzva, Jan Dolina Pět cípů, Václav Rada Rudé byliny, Fráňa Richter Zpěv horníka Losuda, A. Bučovský Rudé plameny), ale všeobecně o texty obsahující buď kritiku – nezřídka satirickou – režimu |13| či vyjadřující postoje a názory mu cizí a proto nebezpečné (Emanuel Jindra Monopol lží, Lev Rylka Prodává se to, V. Elhota Kytka šťovíku - epigramy, satiry a jiné verše, J. Pospíšil Pohádka o králi Václavu, Před koncem, epigramy od F. S.). Nejproskribovanějším z těchto autorů byl dozajista literární „židobijce“ Jan Cibuzar, užívající několika pseudonymů, jehož romány a jiné knihy byly zakázány hned čtyři: Zapřete (1919), A běda nám i našim dětem, Cihláři (obě z. 1923) a Rozjímání o lásce českého člověka.
Proletářská lyrika nechyběla ani na německé straně (např. Catilina Roter Morgen, proletarische Gedichte), ale „hnědá“ orientace mezi nemnoha tituly politizující prózy a lyriky jasně převažuje. Vedle úspěšně zfilmovaného Schenzigerova Hitlerjunge Quex a Tiefenbachova SS jsou tu však i některé knihy dnes znovu objevovaných sudetských autorů (např. Grenzland Roberta Hohlbauma, Lied an der Grenze F. Ekkerharda), opěvujících idyličnost starého pohraničí: bez Čechů.
Od roku 1933 přejímají vedoucí úlohu politického nepřítele němečtí národní socialisté. Mezi stovkami titulů, kterým byla zakázána doprava do republiky, samozřejmě nechyběly Hitlerův Mein Kampf, Rosenbergův Der Mythus des XX. Jahrhunderts, Röhmovo Warum SA nebo Güntherova základní práce rasové vědy Rassenkunde des deutschen Volkes. Projevy Konrada Henleina byly částečně tištěny v Karlových Varech.
V ČSR jsou od samého počátku potlačovány i kritické názory na působení židovstva. Nepočítáme-li v Budapešti a ve Vídni tištěné maďarské národovce a rakouské monarchisty, tvoří publikace tohoto zaměření poslední větší skupinu zákazů (Protokoly sionských mudrců, Židia - vládci světa, Židé a my J. Slavaty, Spása světa akad. malíře Karla Rélinka, Zrcadlo židů – Žid podle talmudu aj).
Z knižní produkce českého fašismu byly konfiskovány čtyři tituly. Životopis Radoly Gajdy a jeho Stavovská demokracie národního státu (1933); Vyznání novodobého árijce (1936) a Rysovo Židozednářství – metla světa z knižnice Vlajky (1938). Slováci Šaňo Mach a Vojtech Tuka jsou zastoupeni každý jednou prací.
Jak dalece bylo tedy zakazování knih běžné? Vzhledem k faktu, že v Československu vyšlo v letech 1918-1938 přibližně 120 000 knih, je číslo 3 134 skutečně nevelké – představuje pouhých 2, 6% všech titulů. A vezme-li se v úvahu, že značný počet německých – a zahraničních knih vůbec – z uvedeného počtu nebyl tištěn na našem území a nejsou tedy součástí ČNB, pak se ještě výrazně sníží. Význam počtu rovněž velmi snižuje fakt, že tyto „knihy“ jsou z valné části jen poloanonymními či dokonce anonymními politickými brožurami a sešitovými románky. Vedle „mravnost ohrožujících“ spisků se ochránci zákona vyrovnávali s německým, maďarským, polským, ukrajinským, slovenským a českým nacionalismem a s ideologiemi namířenými obecně proti demoliberálnímu státu a jeho exponentům. Skokový nárůst zákazů v roce 1928 zjevně souvisí s reformou správního uspořádání státu v témže roce, další vzestup v roce 1934 s novelami tiskového zákona. Zákazy odrážejí léta hospodářské krize a stupňování politického napětí před válkou a jasně „definují nepřítele“. To málo mění na tom, že existence jakékoli cenzury ve státě, který se proklamuje jako demokratický, byla a je sporná.
Poznámky:
1) Autor hesla cenzura v Masarykově slovníku naučném zdůrazňuje: „Cenzura je opatření předstižné, preventivní, liší se od konfiskace, která je opatřením represivním. Tohoto rozdílu se ovšem často nedbá...“
2) I. instancí pro města, kde sídlila státní policie, bylo policejní ředitelství, pro venkov okresní politická správa. Lhůta pro neperiodické tiskoviny byla stanovena na nejméně 24 hodin před začátkem rozšiřování, v případě novin a časopisů nejpozději zároveň s počátkem rozšiřování. Tak docházelo ke známým scénám, že byly konfiskovány noviny již rozvezené kamelotům.
3) Úřední list republiky československé (Amtsblatt der Čechoslovakischen republik/!/) vycházel dvojjazyčně jako deník. Přinášel zprávy z ministerstev, informoval o nových vyhláškách, dražbách, konkurzech, veřejných soutěžích, firmách ap.
4) Ministerstvo vnitra zároveň doporučilo, aby přehled chystaný Frenzelem „byl vydán jím jako soukromou osobou, nikoli úřadem, který, vzhledem k tomu, že přehled nesestavoval, nemohl by za jeho správnost nést zodpovědnost“. Namátkové ověřování jeho údajů svědčí o tom, že přehled sestavoval poctivě.
5) Příručka byla v běžné distribuci, ministerstvo však svým podřízeným úřadům doporučovalo její nákup. V březnu roku 1937 tak bylo zasláno na prezidia zemských úřadů celkem 430 výtisků (Praha 200, Brno 72, Bratislava 95, Užhorod 63) pro potřebu zemských, okresních a státních pol. úřadů. Brožuru obdržela též většina ministerstev a četnické stanice. Celkem bylo vydáno 2 582 výtisků. Ve fondech SÚA v Praze je uchován jediný.
6) Např. i na frontispisu (!) zakázaného vydání románu Kavárna na hlavní třídě jméno Gézy Včeličky je. V seznamu však uvedeno není. Časté jsou také zkomoleniny, např. francouzský romanopisec Pierre Louÿs je zde jako Pierre Lonys (!) apod.
7) Celkový počet knih vydaný v letech 1918 - 1938 nelze přesně určit. Československá národní bibliografie uvádí 140 679 titulů do roku 1939. Několik stovek záznamů je přitom omylem katalogizátorů zpracováno duplicitně či triplicitně, neúplnost je prý také značná. Číslo získané sečtením údajů ze statistických ročenek je však ještě o několik tisíc nižší. Svaz českých knihkupců udává nejnižší odhad 120 000.
8) Paraliteratura - tedy literatura konvenční a braková. Brožury s programy politických stran a hnutí do ní nepatří, stejně jako různá návodná literatura (kuchařky, příručky apod.).
9) Nejenže kniha se skandální příchutí byla hojně čtena, ale Zavřel byl opravdu perzekvován. Musel opustit místo na ministerstvu obchodu a léta mu bylo znemožňováno zastávat jiné odpovídající ve státních službách. To se změnilo až se vznikem II. republiky. Za války přijal zaměstnání v protektorátní správě. Po válce byl s Benešovým souhlasem vypovězen z bytu na ulici. O pár měsíců zemřel v parku na Letné „na celkové vyčerpání organismu“. Nevelkou literární pozůstalost ochraňuje Památník národního písemnictví.
10) V této souvislosti je zajímavé, že např. román Rudolfa Medka Ohnivý drak zakázán nebyl. Medek, bývalý autor Moderní revue, legionář a generál čs. armády, stál přitom vůči Hradu v opozici.
11) Správný název románu je Tam dole. Německý nakladatel patrně z komerčních důvodů zvolil jako název jméno středověkého šlechtice s pověstí masového sadistického vraha, o němž hlavní hrdina píše studii.
12) Přestože autorův otec působil v Praze jako vysoký policejní úředník, vyšla Venuše v kožichu poprvé česky až v roce 1991!
13) Např. Malý Bibi - královská opička od J. Kollmanna, který už názvem snad evokuje „nepostradatelného“ ministra zamini. Pak by byl jasný i důvod zákazu dobrodružného románu Feliciana Champsaura Ua Ua, král opic z roku 1924. Mezi tituly na indexu jsou však také Zájmy hluchých, Trampský magazin, příhody Micky Mause a kocoura Felixe v němčině z roku 1936, „lid ohlupující“ Dalekohled do věčné minulosti i budoucnosti, čili stvoření země podle pravdy... F. M. Nekoře, Jak získati pomocného ducha, či šotka Jaroslava Hojky, případně Veselé kořínky pro besídky podepsané šifrou Faun! Jednou z prvních zakázaných publikací nové republiky bylo Lidové léčení Klotyldy Hoppeové. Podobné a jiné, často drobné tisky (Tato kniha ti poví, jak nalezneš štěstí) nejsou mnohdy zahrnuty ani v národním konzervačním fondu.
Prameny:
SÚA Vrchní státní zastupitelství
Zabavené brožury a knihy u SZ v letech 1918 – 1938,
inv. č. 121, sign. III., f. 18n 374-38
inv. č. 122, sign. III., f. 18nc (zahraniční).
Seznamy hlášených neperiodických tiskovin dle jednotlivých SZ (1918 - 1945),
inv. č. 116, sign. III. f. 16.
Úřední nařízení i důvěrné pokyny k cenzuře. Instrukce ke konfiskaci, inv. č. 125, sign. III. f. 18, karton 597.
Literatura:
FRENZEL, F.: Seznam knih a písní zakázaných v republice československé. Praha 1937.
FRENZEL, F.: Roční doplněk k seznamu zakázaných knih a písní. Praha 1938.
FRENZEL, F.: Měsíční doplňky k seznamu zakázaných knih a písní. Praha 1938.
HRABÁK, J.: Od laciného optimismu k horroru. Praha 1989.
KAPLAN, K.: O cenzuře v Československu v letech 1945 - 1956. Praha 1954.
Masarykův slovník naučný díl I. Praha 1925.
MIKULÁŠEK, A.: Antisemitismus v české literatuře 19. a 20. století. Praha 2000.
Pokus o analýzu knižní produkce 20. století v České republice. In: Knihkupec a nakladatel, časopis Svazu českých knihkupců a nakladatelů č. 1/2002.
Slovník veřejného práva československého sv. IV. Brno 1938.
Soupis konfiskátů revolučního tisku 1921 - 1938. Praha 1964.
Statistická ročenka republiky československé, b-osvěta.
Úřední list republiky československé. Praha 1937.
Připravil: Karel Veliký, přetištěno se souhlasem autora.