Emanuel Vajtauer
Předmluva: Otázka historie česko-německých vztahů je dominována obdobím nacionálního socialismu. V českém prostředí je jeho chápání vlivem poválečné interpretace omezováno většinou na otázky úzce související s rasovou a národnostní politikou Třetí říše. Následující text má posloužit k názornému charakterovému popisu sociální a hospodářské politiky nacionálněsocialistického státu. Autor článku staví tuto ideologii do protikladu k marxistickému socialismu. Obě ideologie vznikly ve snaze vystřídat dosavadní liberalistický společenský řád, marxismus ovšem dle autora vychází z chybných předpokladů, odsouzených k neúspěchu. Dále je zde vysvětlen princip vzájemné součinnosti pracujících jedinců a podnikatelů v nacionálněsocialistické společnosti. (Lukáš Beer)
Až do dnešní doby vedly Evropu Anglie a Francie. Nyní ustupují z této role. S nimi ustupují i principy, na kterých oba státy vyrostly. Byly to principy tzv. liberalismu, životní praxe, která jak lidem, tak věcem, poskytovala více méně úplnou svobodu. Liberalismus osvobodil lidi od pout, kterými je feudalismus přikovával k půdě a k řemeslným a obchodním cechům. Osvobodil i věci, kterými dříve nebylo dovoleno volně nakládat: půda se nesměla prodávat, zboží se smělo přenášet z kraje do kraje jen za poplatky a prodej byl omezen cechovními pravidly. Za liberalismu se všechno stalo zbožím, s kterým se svobodně nakládalo a jehož pohyb nebyl ničím vázán. Hlavní zásadou bylo: blaho jednotlivce. Čím více jednotlivců se obohatí, tím větší prospěch z toho bude mít celek. Je proto třeba odstranit všechna pouta, která podvazují jedincovu hospodářskou činnost.
V Anglii a ve Francii se tyto zásady uplatnily svrchovanou měrou. Honba za ziskem se stala hlavním heslem liberalistické éry. Vybičovala energie. Otevřený svět v zámoří poskytoval obrovské možnosti výdělků. Tempo života zdesateronásobilo, pak zestonásobilo, poté ztisícinásobilo. Ve shonu za ziskem se stal i člověk člověku pouhým nástrojem, kterého je možné po upotřebení odhodit.
Ale po 150 letech tohoto nezřízeného shonu jednotlivců za ziskem se došlo k hranici. Na každý zisk už číhalo deset, dvacet, i sto lovců. A každý zde stál vyzbrojen nejmodernějšími stroji a pomůckami. A když jeden z nich chytil zisk, devět zůstalo stát zklamaných. A s nimi stálá a veškerá osazenstva podniků. Jejich rodiny neměly z čeho žít. Nával do míst, kde se ještě pracovalo, umožňoval podnikatelům, aby platili jen hladové mzdy. Národy začaly degenerovat.
A to byl okamžik pro příchod nových režimů. Nebylo možné nadále udržovat životní řád, ve kterém se pracuje jen tehdy, kdy majitel výrobních prostředků má naději na okamžitý zisk. Bylo nutné zachránit národ jiným režimem. Bylo nutné dělat proto, aby národ žil, a ne, aby vydělal jednotlivec. Dělat tedy i práce, které nevynášejí, ale z kterých má prospěch celý národ. Ziskové hospodářství jednotlivce se nahrazuje veřejně užitkovým hospodářstvím.
Odstranit nezaměstnanost stůj co stůj
Když přišel národně socialistický režim v Německu k moci, bylo úředně započítáno šest miliónů nezaměstnaných dělníků v zemi. Znamenalo to s rodinami nějakých pětadvacet miliónů hladovějících. Na způsobu, jakým odstranil toto velké břemeno nezaměstnanosti, se prokázala životní nezbytnost nového režimu. A ukázal se také jeho hlavní rys: pružnost ve výběru prostředků. Žádná teoretická strnulost jako v Rusku, ani žádné ohledy na fetiše svobody jako na Západě. Bylo třeba dělat nerentabilní práce a bez ohledu na soukromý majetek se začaly vykupovat pozemky na dálnice, strhovat zastaralé části měst a nahrazovat moderními čtvrtěmi, rozbila se versailleská pouta znemožňující zbrojení, zavřely se hranice před dovozem zboží, které se mohlo stejně dobře vyrábět doma, otevřely se domácí zdroje surovin a započalo se s výrobou náhražek. A když se ukázalo, že všechny tyto kroky, podnikané na účet státu, nestačí, byly přitaženy k boji proti nezaměstnanosti soukromé prostředky ještě jinak než daněmi. Sedláku se nadiktovalo, že musí mít takový a takový počet čeledi na takovou a takovou výměru, závodu o určité výrobní kapacitě se předepsal určitý počet dělníků, zakázalo se zavírat obchody, když už se přestaly vyplácet, a nařídilo se, aby žily z úspor, přikázalo se úředníkům a zaměstnancům s vyšším platem, že musí mít v domácnostech služebné, popřípadě si koupit auto a držet si šoféra, vdané ženy byly propouštěny z práce a na jejich místo dáváni zakladatelé domácností, mladým domácnostem byly poskytovány půjčky na nábytek a výbavu, bylo jim umožněno zakoupit si rodinný domek za výhodných splátek, byly vypláceny podpory na děti atd. V boji proti nezaměstnanosti se v Německu nezastavili ani před fetišem strojové civilizace. Při veřejných pracích bylo ustanoveno, že se nesmí používat stroje tam, kde je nahradí lidská práce. Takto nesčetnou spoustou ustanovení, vyplývajících z praxe a jen z jediného principu – odstranit nezaměstnanost stůj co stůj – se podařilo v poměrně krátké době národním socialistům splnit úkol tak brilantně, že svět dodnes nedovede pochopit, jak to bylo možné. Když později nový výměnný obchod s cizinou a poté válka způsobily naopak velký nedostatek pracovních sil, dovedl národní socialismus zase mnohé ze svých ustanovení odbourat. Tak se nyní při všech veřejných pracích používá opět veškerých vymožeností techniky, aby se nahradil nedostatek pracovních sil, vdané ženy mohou opět vstupovat do zaměstnání atd.
Je právě vlastností národního socialismu, že nemá žádné dogmatické strnulosti. Jeho zásadou je: prospěch národa před prospěchem jednotlivce. Metody, jimiž se docílí prospěchu národa, se mění podle okolností. Minulé předpisy nesmí stát novým potřebám v cestě. Proto národní socialismus spíše než zákoník zná zákonodárce a před teorií dává přednost praxi.
Podnikatel v národním socialismu
Takovýto řád ovšem vyžaduje vedoucí osobnosti vysoké mravní úrovně. Musí to být lidé, ve kterých princip „prospěch národa stůj co stůj“ je přímo ztělesněn. Podnikatele chápe národní socialismus nikoli jako chlebodárce a všemocného kapitalistu, nýbrž jako člověka, kterému byla svěřena osudem část výrobních prostředků, patřících národu. Podnikatel se stává vůdcem a jeho dělníci jsou nikoli osazenstvem, nýbrž vůdcovou družinou (Gefolgschaft). Práce v podniku je jakási bitva ve prospěch národa. Proto také první zákon řádu národní práce říká, že „v podniku pracují společně podnikatel jako vůdce podniku, úředníci a dělníci jako družina ku podpoře účelu podniku a k obecnému užitku národa a státu“. Ne tedy jako za liberalismu: pro vlastní zisk, nýbrž k obecnému užitku národa a státu. Stát proto velmi pečlivě dohlíží, aby podnik zajistil především slušnou mzdovou a pracovní úroveň svým zaměstnancům (zákon o minimálních platech, o nemocenském a penzijním pojištění, o pracovní době a dovolených, o úrazovém pojištění), dbá se na hygienu podniku, vyvolal hnutí pro zkrášlení pracovního prostředí, jakož i hnutí pro účelné a příjemné využití pracovních prázdnin (Kraft durch Freude). Závod se takto stává majetkem nikoliv jedince, nýbrž existenčním zdrojem určitého okruhu příslušníků národa.
Kořeny sociální politiky starší než národní socialismus
Tento systém však není náhodný zjev, který se najednou objevil na evropském obzoru bez přípravy. Německý národní socialismus má hluboké kořeny. Německo, které přichází do průmyslové éry o téměř sto let později než Anglie, neprodělává své počátky tím způsobem jako Anglie. Má při svém zrodu už co dělat s anglickou konkurencí a brání se proti ní celní ochranou a státním socialismem. Základ k státnímu socialismu dává sám Bismarck. „Máme na probádání novou zemi“, říká při zavádění úrazového pojištění. A byla to tehdy skutečně neznámá země sociální politiky, o které v manchesterovské Anglii a rentýřské Francii nechtěli ani uvažovat. Ostatně kořeny této politiky viděl Bismarck i v zásadách pruského krále filosofa. Odvolávaje na něho říká: „Povoláním vlády ve smyslu Friedricha Velikého je sloužit lidu. Protikladem je lid ovládat. My chceme lidu sloužit.“ Bismarck se stará o to, aby železnice, tak důležitý prostředek k rozvoji a prospěchu národa, nebyly předmětem ždímání peněz z lidu, jako tomu bylo v Anglii, a postátnil je. Dává podnět k penzijnímu pojištění pro státní zaměstnance a dává tak příklad novodobému penzijnímu pojištění všech zaměstnanců. Lze říci, že národní socialismus je pokračováním na základech, které dal Friedrich Veliký a Bismarck. Je také vyvrcholením oné mocné touhy po sociální spravedlnosti, která činila už v 19. století, jak říká Jiří Brandes, z každého Němce zvláštní spojení socialisty a individualisty (Brandes: Německé osobnosti). Tyto dva základní směry v duši každého Němce – socialismus a individualismus – ztělesňuje národní socialismus skvělým způsobem. Do něho se vlily kolektivní snahy německých dělníků, po dlouhou dobu svedených socialismem kosmopolitickým, v něm našly uskutečnění Wagnerovy touhy po odstranění kapitalismu a vlády zlata, jak to vyjadřuje v národním cyklu oper „Prsten Nibelungů“, a v něm je uskutečněn i sklon k individualismu přijetím a zdokonalením principu odpovědných a iniciativních vůdců.
Mýtus mezinárodního socialismu
V žádné zemi nebyla touha po sociální spravedlnosti tak žhavá, aby umožnila vzrůst tak silnému hnutí, jakým bývaly v Německu dělnické organizace v době před válkou. Tohoto hnutí se ovšem jako všeho po určitou dobu zmocnili Židé. Marx sice správně vysledoval neudržitelnost liberalismu, ale když mluvil o prostředcích, jak jej odstranit, nezapřel své židovství. Kdyby Marx byl Němec a ne Žid, Němec se silným národním cítěním, pak by přišel na to, že rozvratu společnosti, zaviněnému liberalismem, je možné čelit jen tehdy, když se národní podnikatel spojí s národním dělníkem. Mluvit o spojení mezinárodních kapitalistů s mezinárodním dělnictvem, to byl ovšem nesmysl. To se prakticky nikdy uskutečnit nemohlo. Proto kosmopolita Marx viděl východisko v opaku: ne v pospolitosti, nýbrž v boji. Nová éra podle něho vznikne tehdy, až se dělníci všech národů postaví proti podnikatelům všech národů a třídním bojem a revolucí se zmocní sami výrobních prostředků. Tento postoj ovšem jen znemožňoval jakoukoli nápravu a zhoršoval situaci dělnických mas.
Mezinárodnost se podařilo Marxovi a jho žákům tak vštípit do myšlení doby, že i sám Bismarck jí byl dotčen. Ale byl natolik vlastencem, že se proti ní dovedl vzbouřit. V parlamentním projevu o praktickém křesťanství řekl: „Pan poslanec von Vollmar, jak vyrozumívám z úplného přehledu, podaného poslancem Bambergem, připustil svého času, že ideály sociální demokracie se vůbec nemohou uskutečnit v jediném státě, nýbrž že jich může být dosaženo jen tehdy, až tu pro ně bude mezinárodní základna. Já tomu také věřím, a proto je považuji za nemožné, poněvadž se této mezinárodní základny nikdy nedosáhne. Ale i kdyby nastal takový případ, pak by mezidoba mohla být tak dlouhá, že se musí najít nějaký modus vivendi, který by učinil stav potlačených a trpících u nás trochu snesitelnější a příjemnější. Nemůžeme se utěšovat něčím, co se snad ani v příštím století ještě neuskuteční. Musíme něco dát, co platí už od zítřka nebo pozítří.“
Ano, v tom to bylo. Dát něco už od zítřka nebo pozítří a dát to bez ohledu na mezinárodní poměry. Dát to proto, že to národ potřebuje. Největší myšlenkový boj národního socialismu spočívá v tom, že dokonale odvrhuje mýtus mezinárodního socialismu a považuje socialismus za možný ihned a v rámci národa. Mezinárodnost se stala socialismu kletbou, která mu hypnoticky spoutávala ruce a nohy. Prolomit mezinárodní očarování, rozbít pouta mezinárodnosti, jimiž byl socialismus sepjat do bezmocnosti, to byl velký čin národního socialismu.
Na jedné lodi
Národní socialisté v Německu viděli od počátku do věci velmi jasně. Dostalo se jim však moci teprve v době, kdy krize nezaměstnanosti dostoupila vrcholu. A to byla doba, která byla velmi úrodná pro pochopení jejich zásad. Za veliké hospodářské krize poznali dělníci i zaměstnavatelé, že jsou všichni na jedné lodi. A tou lodí byl národ a stát, ve kterém žili. Stát celní ochranou, veřejnými zadávkami a jinými veřejnými opatřeními chránil oba před potopou. A oba se našli. Vyvinul se onen poměr vzájemnosti, které vyznačuje podnikání v Říši. Podnikatel i dělník si jsou vědomi, že bojují společnou bitvu ve prospěch svého národa. Říše vypracovala obdivuhodný systém solidarity dělníků s podnikateli a odpovědnosti podnikatelů za blaho dělníků.
Velká hospodářská krize Němce naučila, že spása národa, když je zle, je v jeho práci a vědění, nikoli ve zlatě. Země zlata, západ, odepřely úvěry. To mohlo být katastrofální v zemi, která v tolika surovinách byla závislá na cizině. Ale Německo tomu dovedlo čelit. Udrželo obchod s cizinou na zásadě: zboží za zboží. Cizina potřebovala prodat suroviny a potraviny, Německo potřebovalo odbýt průmyslové výrobky. Byl zaveden výměnný obchod, který zrevolucionoval dosavadní světový trh. Německo přestalo dodávat do států průmyslových a zvýšilo svůj styk se státy zemědělskými a surovinovými. A co nemohlo takto dostat, si začalo nahrazovat uměle. Dosáhlo tím značné soběstačnosti, ačkoliv se západní kapitál domníval, že z Německa bude mít natrvalo kolonii, která na něm bude závislá jak kapitálem, tak surovinami. Ale kapitál se ukázal při výměnném obchodu zbytečný a suroviny nahraditelné. Ukázalo se, že bohatství národa spočívá skutečně jen v práci a vědění. Jakmile se k tomuto poznatku došlo, pak byl ovšem konec vševládnoucímu anglosaskému světovému obchodu.
„Evropské svadeši“
To, co se Angličanům zdálo exotickou kuriozitou, když Gándhí v roce 1919 začal národ mít k tomu, aby 60 miliónů rupií, vydaných ročně za látky z Anglie, ušetřil tím, že si bude sám tkát plátno a bude nosit obleky ručně tkané, to jim nyní učinil německý národ v jiné formě a v ohromném měřítku. Evropské svadeši se stejně jako indické vrací k domácím surovinám a k práci domácích dílen. Zaměstnává dělníky ve vlastních dílnách a továrnách, aby národ ušetřil miliardy, placené mezinárodnímu obchodu. Nutí ostatní země, aby s ním obchodovaly jen na principu „práce za práci“. Zachraňuje tak národu jeho největší bohatství: pracovní zdatnost.
Zlato a spekulace s cennými papíry, hra na burze a lenošný život rentýře hrozily učinit z Evropy zemi, kde se na pracujícího bude pohlížet jako ve starověku na osobu méněcennou, na nečistou kastu, na hlupáka, plahočícího se od kolébky do hrobu za několik grošů, získaných úmornou prací, zatímco pravá bohatství se dělala zahálkou a hrou. Německo vrací práci její důstojnost a tvořivost.
(z knihy „Vzpoura Evropy“, Orbis Praha 1940. Kráceno a jazykově upraveno dle současných jazykových norem. Mezinadpisy redakce Náš směr)
