Naposledy byl předmětem horkých diskusí v roce 2006, kdy byl v Rakousku právoplatně odsouzen historik David Irving - řeč je o tzv. „Verbotsgesetzu“ (zákazový zákon), rakouském ústavním zákoně, který vstoupil v zemi v platnost bezprostředně po skončení 2. světové války a jenž zakazoval činnost NSDAP a stanovil pravidla tzv. denacifikace. Že je tento zákon, který doposud prošel několika úpravami, stále „živým“, dokazuje už jenom skutečnost, že v letech 1999 až 2005 bylo na jeho základě vyřčeno celkem 191 rozsudků. Tento zákon mezi jiným zakazuje veškerou činnost ve smyslu propagace a šíření nacionálního socialismu. Irving byl tehdy ve Vídni odsouzen ke třem rokům odnětí svobody za své výroky, které přednesl 17 let před konáním soudního procesu.
V rakouském levicově-liberálním deníku Der Standard vycházely v uplynulých dnech komentáře nejrůznějších autorů, vyjadřující se k diskusi o tom, zda je platnost takového zákona v současné podobě pro společnost žádoucí. Už před několika lety po odsouzení Davida Irvinga se vyslovilo několik známých rakouských novinářů, resp. sociologů a právních znalců otevřeně pro zrušení zákona a odůvodňovali to mj. omezováním svobody názoru či projevu, chybějícím preventivním účinkem tohoto zákona, ale také rizikem, že určité kruhy budou uplatňování zákona vysvětlovat jako politickou justici.
Zákon po válce z praktických důvodů skutečně prošel několika proměnami. Nejprve bylo prioritním smyslem zákona zakázat a oficiálně rozpustit NSDAP, její obranné svazy a veškeré organizace, které s touto politickou stranou měly souvislost, veškerý majetek propadl státu. Zakázáno bylo také veřejně „popírání, bagatelizování, schvalování a ospravedlňování nacionálněsocialistických zločinů“.
V roce 1992 bylo pomocí dodatečně vytvořeného paragrafu zakázáno popírání, bagatelizování, schvalování a ospravedlňování „nacionálněsocialistické genocidy nebo jiných nacionálněsocialistických zločinů proti lidskosti“ prostřednictvím tiskovin, rozhlasu nebo jiných sdělovacích prostředků a dalšími způsoby, kdy jsou takovéto postoje veřejně zpřístupněny mnoha lidem. Výměr trestu byl stanoven v rozmezí jednoho roku až deset let odnětí svobody a v případě zvlášť vysokého stupně společenského ohrožení i 20 let. Explicitně bylo zakázáno „popírání holocaustu“.
Na druhou stranu je velká část tohoto zákona dnes „mrtvým právem“, protože díky amnestii bývalých nacionálních socialistů z roku 1957 byla zrušena platnost paragrafů týkajících se denacifikace. Avšak ostatní paragrafy, postihující aktuální nacionálněsocialistické aktivity, tvoří dodnes podklad pro trestněprávní stíhání.
Rakouský nejvyšší soudní dvůr po zpřísnění „zákazového zákona“ v rámci novely z roku 1992 přišel navíc se „zákazem důkazových témat“, který stanovuje, že „nacionálněsocialistické genocidium a ostatní nacionálněsocialistické zločiny proti lidskosti si v trestním řízení nevyžadují žádné další osvětlování s tím souvisejících otázek z hlediska důkazového materiálu“, ze čehož byplývá, že „nepřipadá v úvahu důkazové řízení o těchto skutečnostech“.
Dnes je i mezi zastánci tohoto zákona často kritizován trestní rámec, který se ve srovnání s jinými delikty jeví jako příliš vysoký. Právní praktik Richard Soyer, mluvčí Sdružení obhájců, se vyslovil pro snížení nejvyššího trestu z deseti let na tři roky.
Christoph Landerer ve svém komentáři pro Der Standard citoval slova známého židovského filosofa Karla Poppera, pocházejícího z Vídně: „Dokud na ně vyzrajeme racionálními argumenty a dokud je dokážeme pomocí veřejného mínění držet v určitých mezích, by bylo potlačování zajisté nanejvýš nerozumné.“ Landerer ve svém článku píše, že od doby obnovení existence rakouské republiky v roce 1945 se mnohé dnes již změnilo, což by měli rozpoznat i zastánci tohoto zákona. Trnem v oku je mu zejména jistý paragraf, který má v poslední době „na svědomí“ většinu vyřčených rozsudků. Tento zvláštní paragraf podchycuje totiž trestnost aktivit, které jsou vykonávány „jiným způsobem než v 3a až 3f“, tedy žádným explicitně definovaným, vymezeným způsobem. Je tedy obsahově ve značné míře neurčitým, ne jasně hmatatelným a vymezujícím paragrafem, což naráží na znechucení některých odborníků, mezi nimi i zmíněného Richarda Soyera.
Landerer se domnívá, že tento paragraf má svou dobrou i špatnou stránku: „Jeho otevřenost umožňuje reagovat na neonacistické štvaní také tam, kde se toto přizpůsobuje soudní praxi při udělování trestů a nachází nové formy vyjadřování. Spočívá v něm ale také nebezpečí přestřelkových reakcí a rozsudků v rozmezí argumentativní šedé zóny, jež obcházejí zamýšlenou ostrost rozlišování.“ Rakouský nejvyšší soudní dvůr chápe jako úplatňování nacionálněsocialistické činnosti takové jednání, které vyjadřuje propagandisticky výhodným způsobem „jednotlivé myšlenky typické pro nacionální socialismus“. Ale odlišení takovýchto „myšlenek“ od pravicově konzervativních názorů či od jiných projevů totalitarismu není vždy snadným úkolem. Situaci kromě toho komplikuje skutečnost, že z pohledu rakouského nejvyššího soudu přitom „není potřebné, aby byla schvalována ideologie nacionálního socialismu ve svém celku“. Landerer ve svém komentáři upozorňuje, že pokud se soud v daném případě zříká potřeby dokazovat „celistvost“ nacionálněsocialistického smýšlení, vzniká nebezpečí, že budou odsouzeni za své „zmatené historické myšlenky“ také ti, kteří ve skutečnosti neusilují o „znovunastolení nacionálněsocialistické diktatury“. Poukazuje také na neouměrnost mezi rakouským paragrafem, vymezujícím trest při podněcování nenávisti (dva roky) a diskutovaným „zákazovým zákonem“ (rozmezí jednoho roku až deseti let). (-lb-)
