Václav Hradecký
Liberálové a neokonzervativci zastávají pozici, z níž vyplývá, že cílem společnosti je v první řadě materiální blahobyt a ideální lidské individuum je součástí homogenní masy nesvázaných individuí, optimalizovaných potřebám produkce a konzumu. Z pohled takovéhoto „světonázoru“ jsou lidé považováni pouze za vyměnitelný lidský potenciál, zatímco na „etnokulturní“ (tj. „národoveckou“ ve smyslu německého „völkisch“) identitu je nahlíženo jako na archaickou překážku při cestě do světa, ve kterém lidé podléhají jednotným představám o hodnotách a ve kterém mají být tito „osvobozeni“ od tradičních svazků a být „emancipováni“.
Masové přistěhovalectví a rostoucí kriminalita na evropské půdě jsou - ač to zní paradoxně - ve skutečnosti kroky k prosazení liberální utopie. Protože se tato utopie zakládá na nerealistickém, nebo lépe řečeno - protipřirozeném obrazu světa a člověka, musí dříve nebo později zákonitě ztroskotat. Stále problematičtější následky masového přistěhovaletcví jsou prvními znaky tohoto ztroskotání a důkazem toho, že liberální utopie, stejně jako s ní úzce příbuzná „levicová“ utopie vycházejí z omylů. Kdyby měli liberálové a „levičáci“ pravdu, pak bychom zřejmě v současnosti nemohli pozorovat narůstající problémy s „integrací“ příslušníků cizích kultur a příslušníci určitých přistěhovaleckých skupin by se již dávno museli kutlurně integrovat v rámci údajných universálních „západních hodnot“.
U universalismu se jedná o ideologii, která si sama nárokuje pravdu, jež platí a bude platit vždy a na celém světě. Proto tato „pravda“ musí být také rozšiřována všude na světě. Známými universalismy lidských dějin, ale zároveň i současnosti jsou: islám, komunismus a liberalismus. Tyto tři, na první pohled velmi odlišné a si navzájem protiřečící světonázory mají jedno společné universalistické jádro. Toto jádro spočívá v tom, že jejich konečný cíl má mít globální rozsah, jinými slovy - ve finální fázi chtějí ovládat celý svět. Je jedno, zda svůj cíl nazývají světovým kalifátem, světovou revolucí nebo globálním trhem. Usilují jednoduše o to, aby všude na světe prosadily svůj pohled na věci a způsob života.
Z charakteru jejich konečného cíle přirozeně vyplývá, že universalismy mají zřídkakdy mírumilovnou povahu. Ti, kteří se nechtějí nechat podmanit jejich cílům, jsou označováni za zloduchy, za nepřátele dobré věci. Dle specifického charakteru dané universalistické ideologie jsou tito „nepřátelé“ označováni buďto za „nevěřící“, za „reakční síly“ či za „Osu zla“. Universalismy se dokonce mohou nenávidět navzájem mezi sebou, protože se jaksi vylučuje žít zároveň v říši globálního komunismu a světového kalifátu. Také proto se vedla „studená válka“ a také proto vedou muslimové svou „svatou válku“ proti „nevěřícímu Západu“, který na něj doposud zareagoval formou „osvobozujících misí“.
Základním principem universalismu je mise. „Nevěříci“ mají být přivedeni na správnou cestu, "zaostávající" muslimové mají být obohaceni demokracií a „svobodou“ a dělnická třída v jiných zemích má být organizována s cílem vyvolat revoluci. Je to stále a všude tatáž hra a všechny universalismy mají principiálně stejný cíl: vytvořit světový stát, který bude spadat pod jejich ideologii.
Národovecké, etnokulturní smýšlení naproti tomu staví jako protihondnotu „etnopluralitu“. Na Zemi se nacházejí zcela rozdílné národy, kultury a rasy, a tyto mohou přirozeně mít zcela rozdílný „pohled“ na způsob života. Zglajchšaltování všech kultur tohoto světa jakoukoliv formou, jakoukoliv jednotnou ideologií, je ve skutečnosti nemožné, takřka protipřírodní a ve svém důsledku je zdrojem konfliktu.
V našem současném světě se mohly trvale prosadit pouze dva universalismy - je jím liberalismus a je jím islám. Není překvapením, že se tyto dvě ideologie nyní navzájem globálně potírají.
Mnozí Evropané podléhají volání liberálů, kteří vidí v islámu totální zlo. Přitom ale nerozpoznávají, že to, co Evropu činí nemocnou a čím trpíme, není islám. K liberálním argumentům se navíc přidávají sionisté a přívrženci agresivní politiky židovského státu, využívající aktuálních nálad zpanikařených Evropanů k prosazování svých zájmů - dle motta „Islám dobývá Evropu, Izrael ji brání“. Hnutí „pravicového“ populisty Geerta Wilderse je jen tím nejvíce křiklavým příkladem této fatální cílené kalkulace, zneužívající kumulovanou „proevropskou“ či „pronárodní“ energii Evropanů ve službách protievropských sil, které chladnokrevně vybičovávají riziko přenesení násilného arabsko-izraelského konfliktu na náš kontinent.
Masové přistěhovalectví do Evropy je jen následkem naší vlastní slabosti. Pokud by to Evropané sami nedopustili, nepředstavoval by islám pro jejich kontinent žádné nebezpečí. To je třeba si uvědomit.
Evropské vlády ale masové přistěhovalectví trpí. Proč? Protože věří v individualismus. „Individualismus“ je nemoc, na kterou dnes Evropa umírá! Pokud by existovala jenom individua, pokud by na světě byli pouze „jednotlivci“, tak komu pak může vadit, když v Evropě bude žít více Ne-Evropanů? Kdo se pak bude zabývat tím, zda Evropané po sobě zanechávají potomky, zda je zajištěna biologická existence a genofond našich národů? Někdo, kdo věří na obyčejné „jednotlivce“, se nad tím přeci nebude lámat hlavu. Ovšem společenství nebo „pospolitost“, která se nechá ovládat takovými směrnicemi, není dlouhodobě životaschopná, pokud je vystavena tvrdým nárokům a podmínkám (dnešního) světa.
Evropa dokáže stoupající islamizaci našeho kontinentu zabránit pouze tehdy, když se jí podaří najít svou vlastní sílu a zapomene na přehnaný individualismus.
Masové přistěhovalectví imigrantů z Blízkého východu a z Afriky, kteřé se ojediněle kulturně přizpůsobují, a s tím související enormní problémy vyvolávají u mnoha lidí paušální nepřátelství vůči islámu. Ale právě tento antiislamismus odvádí pozornost od vlastních příčin tohoto vývoje, od skutečných příčin masového přistěhovalectví kulturně seběvědomých a vědomě „kulturní integraci“ odmítajících skupin, kde kulturní „sebenenávist“ evropských národů zastávaná etablovanými politiky toto přirozené (!) počínání přistěhovaleckých skupin usnadňuje.
Zásadním předpokladem obranyschopnosti Evropy vůči nebezpečí islamizace je zachování etnokulturních (národoveckých) identit jednotlivých evropských národů. Liberálním kritikům islámu jde naproti tomu ale o něco zcela jiného. Nezáleží jim na udržení tradice „evropského ducha“ provázaného s určitým biologickým genofondem, nýbrž jim jde o zachování „Západu“. Do jeho definice se přitom zahrnují špatně chápaný liberalismus a individualisus, kapitalismus, nekolik dalších „-ismů“, lidská práva a svobodné tržní hospodářství. Současný stav Evropy nepředstavuje u "antiislamistů" problém, nevidí v něm dekadenci a úpadek, ale naopak - domnívají se, že se nacházíme na vrcholu vývoje evropské kultury, který zároveň znamená konečné dosažení určitého výsledku a tím i konec dějinného vývoje. Kritikům islámu jde o „západní hodnty“, nikoliv o národ, kulturu, tradici a genofond.
V případě islámu se jedná o mimoevropské náboženství (vyjma regiony jako Makedonie apod.), které se nedají sloučit s evropskou identitou. To ovšem v žádném případě neznamená, že na něj lze pohlížet jako na něco „zaostalého“ nebo „méněcenného“, ostatně jako na jakékoliv kultury a náboženství na světě. Je třeba důsledně rozlišovat mezi kritikou islámu jako takového a kritikou islamizace. Liberální kritici islámu ale neuvažují v kategoricích etnopolitiky. Považují „Západ“ za vyvrcholení lidství a nejvyšší stupeň vývoje lidstva, ve srovnání s ním jsou všechny ostatní „kultury“ zaostalé a méněcenné. Tím spíš, pokud tyto „kultury“ navíc protiřečí fundamentům „Západu“. Obráceně to tak funguje s islámem, který zákonitě musí představovat ohrožení katalogu „západních hodnot“, protože odmítá (ač z nesprávných důvodů) základní předpoklady, hodnotové smýšlení „Západu“.
Z předchozího tedy vyplývají dva kompletně se odlišující přístupy k islámu. Národovecká politika akceptuje islám ve „svém“ původním prostoru jako cizí kulturu a odmítá urážení islámu - a nemá to koneckonců ani zapotřebí. Neznamená to ale, že islám nebude kritizován jako každá jiná ideologie a že bude podceňováno z něho vycházející nebezpečí. Na druhou stranu liberální kritici islámu vidí ohrožení jejich vlastního („dekadentního“) katalogu hodnot. Proti universalismu a misionářské úloze islámu staví universalismus a misionářskou úlohu ve formě kulturního imperialismu (amerikanizace) nebo dokonce „osvobození“ (demokratizace). Už ale nejde o ochranu Evropy (v určitých případech jde dokonce o prosazování zájmů izraelského státu), zde jde vlastně o odstranění islámu z povrchu zemského. Nejpozději v této chvíli by mělo být zřejmé další závažné nebezpečí, které v sobě globální kritika islámu skrývá.