Hitler - obětní beránek všech ostatních viníků 2. světové války?

Dokončení předchozího článku

Foto: Archiv L. Beera

Historik Robert Kvaček napsal k českému vydání Taylorovy knihy Příčiny druhé světové války, která se na zdejším knižním trhu objevila až v roce 2005, že tato práce „působila jako výzva, nutila ke korekturám názorů, vybízela k přemýšlení, a tím i k polemikám“. Ačkoliv se české vydání objevilo až s mnohaletým zpožděním, „nepřináší dílo antikvované“, soudil Kvaček. Poté, co jednoznačně vychválil styl a pojetí Taylorova pojednání, přechází tento přední český historik k opatrné kritice - Taylor napsal svou práci (z pohledu dneška) před více než padesáti lety a mnohé se v historiografii o meziválečném období 1918-1939 mezitím změnilo, „přibylo neobyčejně mnoho pramenů.“ Ještě během Taylorova života se otevřely šířeji archivy, z nichž autor již napsané knihy čerpal, a otevřely se nové, včetně ruských: „Taylora to však ke korekturám jeho knihy nepřimělo.“ Kvaček sám ve svém rozboru ještě dodal, že „do příčin druhé světové války odmítl Taylor započítat to, že by ji Hitler vědomě chystal. Někdy sice jeho směřování k válce vede, většinou je ale označí za taktiku, vydírání, politickou hru nervů. Chybí mu zřejmě jasný dokumentární důkaz Hitlerovy přípravy k válce: jeho různé válečné směrnice a úvahy za ně nepovažuje, přikládá jim jiné záměry a vykládá je pak v duchu své základní teze.“ Tak např. tzv. „Hoßbachův protokol“, Hitlerův tajný výklad nejvyšším vojenským činitelům a ministru zahraničí 5. listopadu 1937, vysvětluje Taylor tak, že nebyl myslen vyloženě vážně jako nějaký fixní plán. Kvaček posléze namítá, že „válku ctil Hitler nejen jako nástroj k rozmnožení Říše, ale i jako vrcholný výkon národní pospolitosti", aniž by tuto svou tezi patřičným způsobem doložil. A stejně tak - očekávaně - ve své kritice uzavírá, že „Hitlerovo Německo bylo vůdčím aktérem destrukce, která jistě měla i více účastníků, vnášející do ní své podíly.“

Mnichovská dohoda byla v Taylorově chápání „triumfem britské politiky, která pracovala právě títmo směrem (odstoupení Sudet), triumfem pro ty, kteří odvážně pranýřovali hrůzu a krátkozrakost Versailleské smlouvy“.

Obrazně řečeno rozdělil Taylor vinu na rozpoutání války mezi tři muže - tehdejšího polského ministra zahraničí Becka, Hitlera a britského ministerského předsedu Chamberlaina. Historik viděl situaci tak, že ačkoliv Chamberlain vnitřně schvaloval Hitlerovy požadavky po Polsku navrácení Danzigu Říši a lidového hlasování v polském koridoru, měl morálně svázané ruce spojeneckou smlouvou s Varšavou, která nebyla ochotna učinit žádný ústupek; polský ministr zahraničí Beck odmítal jakákoliv vyjednávání. Podle Taylora problém spočíval v tom, kdo by tehdy byl schopen Poláky přesvědčit, aby vyjednávali s Hitlerem. Anglie ale byla vázána zmíněnou smlouvou. Chamberlain se bezúspěšně pokoušel zapojit v tomto smyslu do hry Američany, aby přiměli Becka k určitým ústupkům. Adolf Hitler vlastně měl Chamberlainovi ulehčit tím, že 29. srpna 1939 navrhl Polsku jednání, která se měla konat hned druhý den. Tento německý návrh byl ovšem podán tak ultimativně a narychlo, že Poláci ve svém nepoddajném kurzu navzdory britské pobídce pokračovali. V tomto okamžiku ale Hitler učinil svou rozhodující chybu - když se „velikášští“ Poláci na druhý den nedostavili k jednání a Britové to přijali s rozhořčením, považoval německý státník britsko-polské spojenectví za natolik „zruinované“, že nabyl domnění, že si může dovolit válčit proti nyní zjevně izolovanému Polsku.

Německý magazín Der Spiegel v roce 1961, před vydáním německého překladu knihy, napsal, že „i když se Taylorovi ... ještě nepodařilo oddémonizovat Hitlera, tak se mu podařilo několik objevů, které dají budoucím historikům podnět k té či oné úpravě tradiční historiografie předválečných dějin“. Příloha britských Times, Literary Supplement, atestovala Taylorovi zase „metodickou a neomylnou logiku“. „Pokusil jsem se podat dějiny tak, jak se možná budou jevit některým budoucím historikům. Snad výsledek ukáže, jak moc se historikové mýlí nebo střílí vedle.“

Ovšem už tehdejší německé reakce Taylorovi vyčítaly, že údajně přehlédl Hitlerovu rozhodnost vést válku proti Polsku za každou cenu a že prý už bylo druhořadé, jak nebo zda tomu Anglie vůbec asistovala. Der Spiegel v roce 1961 namítal, že Hitler byl rozhodnut „napadnout Polsko při nejbližší nabízející se příležitosti“, jak to měl uvést 23. května 1939 při setkání se svými nejvyššími představiteli armády. Hitlerova nabídka Polsku z 29. srpna měla být pouze diplomatickým manévrem, kterým mělo být dosaženo sporu mezi nekompromisními Poláky a Brity, ochotnými k vyjednávání. Vůdce prý sám nevěřil, že by Poláci jeho nabídku přijali.

Ale Taylor na svých tezích odmítal něco měnit a z jeho úst pochází toto stanovisko: „Stav německého zbrojení v roce 1939 přináší rozhodující důkaz toho, že Hitler nepomýšlel na všeobecnou válku a pravděpodobně vůbec žádnou válku nechtěl.“ (-lb-)