Před 70 lety: Jak Češi reagovali na uzavření československo-sovětské smlouvy Benešem?

Lukáš Beer

Do pražské Lucerny svolalo Kuratorium pro výchovu mládeže na
15. prosince 1943 "protibolševickou manifestaci". V hledišti zasedli vedle
Emanuela Moravce a předsedy vlády Jaroslava Krejčího SS-Obersturm-
bannführer Ferdinand Fischer (vlevo z pohledu zepředu) a vedoucí kultur-
ně-politického oddělení SS-Sturmbannführer Martin Wolf (vpravo), dále
za kancelář státního prezidenta kabinetní šéf dr. Popelka a politický  
referent doc. dr. Kliment. Foto: archiv Lukáše Beera.

Navzdory předvánočním přípravám, které v prosinci roku 1943 zaměstnávaly české obyvatelstvo v Protektorátu, a pozornosti, jež byla přirozeně věnována zásobovací problematice a cenám zboží, se Češi poměrně intenzivně zabývali nedávnou cestou Edvarda Beneše do Moskvy a s tím souvisejícím uzavřením smlouvy se Stalinem. Z pohledu naprosté většiny Čechů znamenalo uzavření tohoto paktu skvělý výkon, kterým měl Beneš dokázat své velké státnické schopnosti. Zvlášť pozitivně Češi vnímali, že tato smlouva byla uzavřena jako pakt o neútočení na dobu dvaceti let, čímž bude Protektorát - vlastně již obnovené Československo - držen stranou veškerých válečných konfliktů. (1) Naprostá většina českého obyvatelstva byla již v květnových měsících roku 1943 přesvědčena o tom, že porážka Třetí říše je neodvratná - v květnu lidé předpokládali, že konec války přijde za tři nebo čtyři měsíce, v říjnu a listopadu tohoto roku mezi Čechy kolovaly fámy, že Adolf Hitler svolá Říšský sněm a podá před ním demisi a vládu převezme německá opoziční vláda. Národ se udržoval v kolektivní náladě, která kázala, že je v této době nerozumné „předčasně vyvěsit praporek“ a že je zbytečné do věcí nějak zasahovat, protože osud českého národa bude řešen velmocemi samotnými bez něj. Sabotáže a podobné aktivity lidé považovali za zbytečné, nic neovlivňující a pouze přinášející zbytečné oběti na životech. Za těchto okolností bylo i nerozumné politicky se více než průměr exponovat formou loajality nebo oddaosti vůči Říši, ne-li přímo "proněmeckým" aktivismem. Lidé už pevně počítali s návratem Židů do země, což ovšem všeobecně nebylo přijímáno s nadšením. Mnoho Čechů bylo toho názoru, že to jediné, k čemu byla vláda Němců v Protektorátu dobrá, bylo to, že se takto mohli zbavit Židů. (2) Že tedy Benešova cesta do Moskvy bude mít reálný dopad na budoucnost národa, bylo témeř každému Čechu více než jasné. Ti ale žili v přesvědčení, že situace by byla pro Čechy pod bolševickým režimem pouze „z poloviny tak zlá“ jako pod Němci. Přesto se ale ozývaly i kritické hlasy, podobné komentáři jednoho českého lékaře z Frýdku, který mínil, že Němci by měli všem nespokojeným Čechům umožnit legální vycestování do Sovětského svazu. Byl ale sám přesvědčen o tom, že k něčemu takovému by se nikdo dobrovolně nepřihlásil... (3)

Již koncem roku 1943 bylo možné v ulicích Protektorátu vidět nápadný celoplošný plakát Antonína Hradského s nataženým rudým spárem s vyznačeným komunistickým srpem a kladivem, sápajícím se nad Pražským hradem. Tento krok masové protibolševické propagandy vyvolal podle dobových hlášení Sicherheitsdienstu u českého obyvatestva rozdílné reakce. Na jedné straně u plakáty „docílily u Čechů po různu pozitivní účinek“. Tak například „Češi takovéto ztvárnění bolševického nebezpečí označovali za dobrý nápad. Padaly k tomu výroky jako: ,Bolševismus je strašný, budeme muset také brzy šáhnout po zbraních‘ apod. Pozitivní dojem vyvolala tato plakátová akce obzvláště mezi vesnickým obyvatelstvem a částečně také mezi dělnictvem. Rolníci, kteří se před plakáty shromažďovali ve skupinách, přitom většinou vyjadřovali své protibolševické postoje.“ Jako příklad je v situační zprávě citován jeden zemědělec z Frýdku, který se vyjádřil slovy: „To by nám ještě chybělo, aby sem přišel bolševismus. Jestli se Benešovi bolševismus líbí, ať zůstane v Moskvě nebo ať odejde na Sibiř.“ Jeden zámečník ve Frýdku se zase vyjádřil: „Bolševici na Pražském hradě, to by znamenalo: Házet perly sviním. Nepotřebujeme žádný bolševismus a taky žádnou bolševickou republiku pod novým komisařem Benešem. Ať si jinde najde svoje lidi, které si zapřáhne před svůj pluh a kteří pro něj budou tahat horké kaštany z ohně. Kdyby ho jednou někdo zabil, prokázala by se tím Čechům největší služba.“

Na druhou stranu si jinde lidé plakátů ale sotva všímali a ty akorát poskytovaly příležitost ke kritice a ironizování „německé propagandy“. Četné byly výroky Čechů, že na plakátě zobrazený pařát nechce ve skutečnosti uchopit český národ, nýbrž na Pražském hradě sídlící Němce - na německé straně se dle těchto výroků přeci vždycky tvrdí, že Pražský hrad byl vždy německý, vybudovali jej němečtí stavitelé a stal se sídlem německého císaře. Další Češi zase doporučovali, aby se raději šetřilo papírem, neboť toho je nedostatek na učebnice a na vzdělávání české mládeže. (4)

Že podstatná část Čechů ve svém rusofilství spatřovala v uzavření „československo-sovětské smlouvy“ v prosinci roku 1943 významný krok k naději ve „slovanské vysvobození z germánského jha“, bylo zjevné. Nebezpečí zavedení totalitního bolševického režimu v českomoravském prostoru nebyla přikládána taková závažnost, už jenom mj. také proto, že pokud česká společnost shlížela toužebně k prvorepublikovým poměrům, tak tomu bylo bezpochyby z důvodu tehdejší „samostatné české státnosti“, naproti čemuž samotné politické, hospodářské a sociální poměry předválečného Československa už zase nebyly přijímány s bezvýáhradným nadšením a mnoho Čechů se k těmto poměrům již nechtělo vracet.

700.000 Čechů na „převýchovu“ na východní frontě?

Toho si musel být zřejmě vědom i divizní generál v.v. Robert Rychtrmoc (od 1943 v čele Českého svazu válečníků, po válce v politickém procesu k smrti odsouzený „kolaborant“). Ten považoval za „bezpodmínečně nutné“ poskytnutí příležitosti Čechům pro válečné nasazení na východní frontě. Argumentoval tím, že Češi dle jeho zkušenosti neberou protibolševickou propagandu o poměrech na východě prakticky vážně, což by se dalo změnit pouze tehdy, až by jejich smýšlení bylo korigováno jejich osobními zkušenostmi se skutečnými poměry na východě. Verbování dobrovolníků ovšem považoval za „beznadějné“, protože by se tak přihlásilo pouze málo Čechů. Jinými slovy - pouze povinná mobilizace patřičných ročníků by dle jeho mínění mohla přinést výsledek, protože Češi by tak byli konfrontováni na vlastní oči s poměry v bolševickém Rusku. Problémem české protektorátní společnosti bylo, že o poměrech v Sovětském svazu z vlastní zkušenosti vědělo jen málo jedinců.

Rychtrmoc nabízel Adolfu Hitlerovi cestou písemného návrhu, předaného státnímu prezidentu Háchovi, mobilizaci patnácti ročníků 21 až 35letých Čechů, což by odpovídalo počtu asi 700.000 mužů. Hitler se však z ryze specifických důvodů, týkajících se situování českého národa „v srdci Říše“ (geografické začlenění životního prostoru českého národa a s tím spojená, strategicky mimořádně důležitá zvláštnost uspořádání česko-německých národních poměrů, které si vyžadovaly jiná měřítka ve srovnání s uspořádáním poměrů s jinými sousedními národy Německa) a určitých negativních historických zkušeností (např. dezerce za 1. světové války, tj. nespolehlivost) stavěl k těmto nabídkám jednoznačně odmítavě. Pro mnohé Čechy, kteří se na stranu Říše chtěli z vlastního přesvědčení postavit dokonce i se zbraní v ruce, to znělo nepochopitelně, zvláště když jim bylo známo, že na straně Němců smějí bojovat příslušníci národů kulturně a „rasově“ Němcům daleko vzdálenějších, než jsou Češi. Tito Češi považovali toto omezení za „bolestnou diskriminaci“. (5)

Státní prezident dr. Emil Hácha a čeští ministři vlády Protektorátu okamžitě vydali ke smlouvě podepsané v prosinci 1943 Benešem v Moskvě „slavnostní protest“, v němž se pravilo: „Jménem celého českého národa vznášíme jako jeho zákonná a příslušná vláda slavnostně prostest proti pokusu neodpovědných emigrantů vydati naši domovinu bolševickému imperialismu. Český národ a jeho vláda, pamětlivy svého evropského závazku, nikdy neuznají pakt s bolševismem, nýbrž budou vždy všemi silami bojovat proti zradě českých zemí bolševismu. Stojíme věrně k Říši, jejíž branná moc dnes jediná zaručuje záchranu evropských národů a jejich kultury.“ 

Teuner: Rozdíl mezi „tvůrčím socialismem“ a „marxistickým pojetím socialismu“

Ve středu 15. prosince 1943 večer se ve velkém sále Lucerny v Praze konala z podnětu a za vedení Kuratoria pro výchovu mládeže,,velká protibolševická demonstrace“. Pod heslem „Socialismem mládeže proti bolševickému rozvratu“ se v plně obsazeném sešla nejen česká mládež, ale i delegace dělníků a sedláků, zástupci frontových bojovníků, průmyslu a živnosti, zástupci ústředních úřadů a národních korporací stejně jako představitelé odborových svazů. Vedle německých hostů se na manifestaci objevil předseda vlády Krejčí, ministr a předseda Kuratoria Moravec. Hlavní projev zde přednesli dva muži - generální referent Kuratoria, dr. František Teuner a šéfredaktor Karel Werner.

František Teuner promlouvá 15. prosince 1943 v Lucerně. V první řadě na pódiu pod bustou Adolfa Hitlera zasedli důležití funkcionáři Kuratoria - ve skupině napravo od mikrofonu sedí hned jako první zleva Eduard Chalupa, hlavní funkcionář organizace pro oblast Velké Prahy, oddaný nacionální socialista. Ten měl na manifestaci krátký uvítací projev. Foto: archiv Lukáše Beera.

Foto: archiv Lukáše Beera

Teuner proti sovětskému bolševismu vrhal německý „tvůrčí socialismus“:

„Socialismus skutečně je dnes také jedním z kamenů, jež staví výchova mladých lidí v Evropě a jež tvoří jedno z pout mezi jednotlivci a národy celého nového kontinentu. Socialismus, jenž napájí tvůrčí práci dnešní obrany stejně jako zítřka velikého budování, je také jedním z ideálů, pro který se vede tato válka a za který dnes bojují na frontách ozbrojené síly Říše i ostatní Evropy. Socialismus stavíme proti bolševismu stejně jako proti plutokratickému kapitalismu. Socialismus je také myšlenkovým názorovým bohatstvím a je silou, v níž vyrůstá také v nové výchově naše mládež podle vzoru největší organizace mládeže světa, mládež německá. (...) Tím, že my dnes stavíme před prapor nového mládí se stejnými právy i povinnostmi chlapce bohatého či chudého, syna továrníka, dělníka či posledního podruha z vesnické chalupy, jestliže dnes dáváme stejnou možnost poznávat nerozdílné kamarádství společných zážitků na táborech, ve službě, v pestré řadě malých i větších úkolů, jež vedou k společnému cíli, pak tím nejlépe také budujeme smysl pro socialistické pojetí v mládeži samé, pak tím oslabujeme sobectví jedince a vyvršujeme zájem celku nad zájmem jednotlivce.“ 

Že socialismus není jako „socialismus“ v bolševickém pojetí, vysvětloval Teuner naslouchajícím lidem v Lucerně takto:

„Sociální plán 1944, který bude ve svých detailních a konkrétních jasných formách zvlášť vyhlášen na začátku příštího roku a podložen vydáním příslušných vládních nařízení, mluví nejjasněji o novém socialismu podnikání v české mládeži a tvoří také velikou záruku toho, že mládež podle těchto směrnic podporovaná, sociálně zajištěna a vedena, přesvědčí se o tom, jak veliký jest rozdíl mezi socialismem, jak my jej dnes chceme hlásat a zastupovat a mezi tzv. marxistickým pojetím socialismu zrazeného, který v celém hrůzném zploštění bídy a otroctví snášejí miliony těch, kteří dnes žijí pod diktaturou bolševismu Sovětského svazu nebo mamutího plutokratického kapitalismu Západu. Příštím rokem bude započato s vybudováním sociálního díla, jež se má stát páteří sociálního zajištění české mládeže a jež vyrůstá skutečně do nejvyššího životního zájmu celého českého národa.“ 

„Kdo skutečně zrazuje svůj národ?“, ptal se dále Teuner: „Ten, kdo dnes koketuje s bolševismem a v úkrytu blaseovaných a zvrhlých společností nadává na nás a přeje si Stalina a jeho hordy, aby řádily v našich městech i vesnicích, nebo tato nová společnost slušných mladých chlapců, kteří s nadšením a vírou v zítřek budují naši novou generaci? Kdo zaslouží většího pohrdání než právě tito, z národa se vyřazující jedinci, kteří nezaslouží nic jiného, než aby na vlastní kůži zakusili osud bolševismu, který by chtěli připravit celému národu.“

Foto: Archiv Lukáše Beera

Werner: „Beneš nás dříve na západě reprezentoval tak, že si nás Francouzi pletli s Cikány“ 

Novinář Karel Werner posléze varoval, že se Beneš pokouší „zaprodat naši zemi a náš lid bolševikům“. Dvacet let měl Beneš prý příležitost dokázat co dovede. Výsledkem vnitřní Benešovy politiky pak bylo, že nás znepřátelil se všemi národními skupinami v bývalém Československu. V zahraniční politice si dle Wernerových slov hrál Beneš dvacet let na nepostradatelného znalce. Znepřátelil nás s demokratickým Německem právě tak, jako s pozdějším Německem národně socialistickým, dále s Polskem, nenašel poměr k Rakousku a nikdy se nepokusil o dobrý sousedský vztah k Maďarům. Ve službách Anglie a Francie znepřátelil náš národ se všemi sousedy a učinil nás nejméně oblíbeným národem ve střední Evropě. Ale i na západě prý nás reprezentoval tak, že Francouzi si nás pletli s Cikány a Angličané nikdy nevěděli, kde leží Praha. Nejlepší charakteristikou Benešovy politiky byl dle Wernera známý Chamberlainův výrok o tom, že Angličané nejsou ochotni jít do války pro národ, který neznají a o kterém nic nevědí.

Foto: Archiv Lukáše Beera

Werner ve svém projevu zrekapituloval, jaké možnosti seznámit se s reálným stavem věcí v sovětském Rusku česká veřejnost doposud měla:

„Když německá branná moc otevřela brány do tolik vychvalvaného státu dělníků a rolníků, byla v Praze uspořádána názorná výstava ,Sovětský ráj‘, kterou shlédlo statisíce návštěvníků. Vedle toho dostalo se mnoha českým lidem příležitosti přesvědčit se na vlastní oči, jak poměry v Sovětech opravdu vypadají. Řada českých novinářů byla pozvána na studijní cestu do obsazených území na východě. Pod vedením ministra Emanuela Moravce vypravila se tam delegace českých dělníků a sedláků. Český kriminalistický odborník prof. dr. Hájek a známý český spisovatel dr. Kožík byli v Katynu. Uviděli tam místo, kde bolševici povraždili mnoho tisíc polských důstojníků. Naopak do Prahy byla pozvána skupina zajatců tzv. československé vojenské jednotky v Sovětském svazu a skupina ruských uprchlíků z území, německou brannou mocí v poslední době vyklizených. Měli jsme tu četné návštěvníky z baltických států." 

Sociální a hospodářské poměry v Sovětském svazu musely být podle líčení Wernera drastické:

„Podle nesčetných výpovědí jsme zjistili, že sovětský občan si mohl koupit nové šaty tak jednou za deset let. Podle jejich vlastní statistiky sovětského obuvnického průmyslu připadal jeden pár bot na jednoho sovětského občana jednou za sedm let. Platy a mzdy stačily nanejvýš na to, aby se sovětský dělník jakž takž udržel naživu, a to ne ještě vždycky. Tato bída je v Sovětském svazu všeobecná a my jsme nenašli výjimek, ačkoliv jsme se po nich pídili. Hrůza hladových let 1933 a 1934, kdy se počala provádět bezohledná kolektivizace zemědělského majetku a kdy na bohaté úrodné Ukrajině zahynulo místy až 40 procent lidí následkem hladu a podvýživy, vryla se tak hluboko do mysli těchto lidí, že ještě dnes po deseti letech se k tomu v rozhovorech stále vracejí.“ 

Odvolával se přitom na vlastní nasbírané zkušenosti, které ovšem neměl každý Čech:

„Všichni, kdož poznali bolševické poměry na vlastní oči, se shodují v tom, že bolševismus přivodil za 25 let svého režimu jedině moře bídy a utrpení. Zúčastnil jsem se sám před rokem novinářské výpravy na obsazenou Ukrajinu a na Krym a poznal bolševické poměry z vlastní zkušenosti. Mluvil jsem osobně s českými dělníky a sedláky, kteří byli na Ukrajině, mluvil jsem s prof. dr. Hájkem i se spisovatelem Kožíkem po jejich návratu z Katynu, sešel jsem se se zajatými příslušníky česko-slovenské jednotky od Charkova, hovořil s ruskými uprchlíky z vyklizovaných území, mluvil také s Estonci, Lotyši a Litevci na novinářském sjezdu ve Vídni i s německými vojáky, kteří se vrátili z východní fronty, a mohl srovnati zkušenosti všech zmíněných s vlastními poznatky. Domívám se proto, že jsem dosti informován o bolševimsu a že jsem si o něm mohl udělat vlastní názor. Proto mi vůbec neimponují nevěřící Tomášové a nenapravitelní šiřitelé šeptané propagandy, kteří nikde nebyli, nic neznají z vlastní zkušenosti, ale přesto lépe všemu rozumějí a pochybují o pravdivosti toho, co se jim o bolševismu píše a říká.“ 

„Těch dvacet let nám stačilo. O Beneše tu nikdo nestojí!“ 

Mohla česká veřejnost snadno uvěřit i těmto Wernerovým líčením poměrů na východě?:

„Komunismus zničil všechny staré kulturní hodnoty, aniž by vytvořil nové. Mnoho škody napáchal zničením pravoslavných chrámů. Vzácné stavby se starými freskami a malbami, proměněné ve skladiště třaskavin, byly vyhozeny bolševiky na ústupu do povětří, jiné byly používány za skladiště benzinu nebo za restauraci, v nejlepším případě proměněny na protináboženské museum. Český člověk by neměl k těmto věcem mlčet. (...) Hlavními znaky bolševizace jsou a zůstanou: krvavá likvidace veškeré inteligence, zabavení veškerého zemědělského majetku a zřízení kolchozů. S tím by šla v ruku v ruce likvidace živnostenského a obchodnického stavu, zabavení soukromého majetku, takže celý národ by se proměnil v proletariát a komu by to nebylo vhod, toho by očekávala smrt nebo vyhnanství. (...) Nedovedu si proto představit českého inteligenta, českého sedláka nebo chalupníka a živnostníka, kteří by se mohli domnívat, že by se jim vedlo lépe pod bolševickým režimem. Největším a nejkrvavějším omylem by však bylo, kdyby si český dělník myslil, že by se mu pod bolševickcým panstvím vedlo lépe. Naopak, klesl by na úroveň tažného zvířete.“

Werner ve svém projevu nastínil, že Češi si teď mohou vybrat buď mezi sovětským bolševismem, mezi poměry v bývalé „Benešově republice“ anebo mezi poměry, které po válce zamýšlí dále realizovat německý nacionální socialismus. Život před rokem 1938 nevylíčil zrovna v ideálních barvách:

„Když si rozumný člověk dá ušít u krejčího šaty, a ten mu je zpacká, pak k tomu krejčímu víckrát nejde. Pan Beneš nám za dvacet let svého působení zpackal celou českou politiku a zničil český stát. Nyní žádá od nás, abychom mu znovu věřili a abychom mu znovu svěřili do jeho rukou osud českého národa. Jediná rozumná odpověď na tyto jeho námluvy je tato: Těch dvacet let nám stačilo! O Beneše tu dnes nikdo nestojí. V Čechách a na Moravě nemá ten pán jednou provždy co dělat. Skutečný a opravdový český vlastenec neutekl v těžkých chvílích národa do ciziny, nýbrž zůstal zde, na rodné hroudě, aby pracoval pro lepší národní budoucnost. Naše místo není ani v Londýně, ani v Moskvě, nýbrž v Praze. (...)

Za Benešova režimu měli jsme až 800 tisíc nezaměstnaných, kteří živořili za žebráckou podporu průměrně devadesát korun týdně. Vedle toho měli jsme polozaměstnané, vysazované z práce vždy na tři dny v týdnu. Měli jsme přebytek studovaného proletariátu. Úředníci s maturitou dostávali místa za šedesát korun týdně od rána do noci. Dělnické mzdy se pohybovaly také mezi dvěma až třemi korunami na hodinu. Stenotypistky v kancelářích musily pracovat nezřídka za dvě stě padesát až tři sta korun měsíčně. Tyto protisociální zjevy dnes zmizely. Dnes pracuje každý a každý je za svou práci slušně odměněn. 

Zatímco tedy vidíme na jedné straně moře nepopsatelné bolševické bídy, můžeme u nás sledovat očividný sociální vzestup, a to už nyní, uprostřed veliké války. Dovedeme si představit, jak teprve by pokračovala výstavba našich zemí, kdyby války nebylo. Přitom nikomu, kdo se poctivě řídí politickými směrnicemi státního prezidenta dr. Háchy, nebyl zkřiven ani vlas na hlavě. Samozřejmě, že válkou vznikla také četná hospodářská omezení, ale ta jsou u nás zrovna tak jako v Anglii nebo v Americe, a daleko se nedají srovnat s poměry v bolševickém pekle.“ (6)

Manifestace Kuratoria v Praze s projevy generálního referenta Teunera a šéfredaktora Wernera nezůstala bez pozornosti české veřejnosti. Ohlas měla dle situačních zpráv Sicherheitsdienstu i mimo Prahu a „jak je např. hlášeno z Českých Budějovic, zanechala často dobrý dojem“. Především Teunerův projev byl označován za velmi šikovně formulovaný a „podložený pádnými argumenty, takže musel bezpodmínečně ,zabrat‘i u méně vstřícných Čechů“. V českých reakcích se také vyzvedávalo, že Teunerův projev působil na lidi nenuceně a nenaučeně: „Teunerův výklad oslovil silně už jenom proto, že budil dojem, že je o dobré věci přesvědčen on sám.“ Na druhou stranu si mnozí Češi všímali, že se potlesk při projevu dostavoval stejnoměrně, což chápali jako důkaz toho, že šlo o „hranou záležitost“. (7)

Nehledě na názory českého obyvatelstva a na jeho antipatie či sympatie vůči sovětskému bolševismu však již v této chvíli bylo mnohé rozhodnuto.

Poznámky: 

(1) Denní zpráva Sicherheitsdienstu z 18. 12. 1943. NA, f. ÚŘP, 114-307-1 
(2) Podrobně k tomu citované archivní materiály v knize „Hitlerovi Češi“ Lukáše Beera 
(3) Denní zpráva Sicherheitsdienstu z 25. 11. 1943. NA, f. ÚŘP, 114-307-3 
(4) Denní zpráva Sicherheitsdienstu z 25. 12. 1943. NA, f. ÚŘP, 114-307-1 
(5) Podrobně k tomu citované archivní materiály v knize „Hitlerovi Češi“ Lukáše Beera 
(6) Viz seriál „Nedokončená pouť Kuratoria“ Lukáše Beera 
(7) Denní zpráva Sicherheitsdienstu z 18. 12. 1943. NA, f. ÚŘP, 114-307-1