Podíváme-li se kolem sebe, vidíme nezpochybnitelnou spoušť ve všech oblastech našich životů. Ať se bavím s mladou maminkou, postarším důchodcem, dělníkem či podnikající dámou - všichni mi na mou otázku, jak nejlépe vystihnout současnost, odpovídají stejně: "Šílená, opravdu šílená doba!" Namítavě reagujícím nedůvěřivcům doporučím alespoň poctivě prolistovat lidová fóra (ano, dnes už král nemusí v přestrojení chodit poslouchat do krčmy, co se mezi lidem šušká; stačí si číst internetové diskuze). Na vlastní oči se přesvědčí, že drtivá většina lidí u nás i za hranicemi zastává shodný názor. Kdo nebo co je ale na vině? Kde se stala chyba?
Odpověď je celkem jednoduchá a najdeme ji právě v oné úvodní větě z roku 1991. Nemáme žádný silný, rozhodný hlas, který by konkretizoval skutečné dobro a zlo. Jistě, existují hlasy, které dobro a zlo umí údajně rozeznat. Dokonce vytvořily širokou koalici, poskládanou z politiků, finančníků, zástupců a zaměstnanců médií, členů nevládních agentur a neziskových organizací, kulturních činovníků. Jejich ideologické pokrytí je však silně omezené. Slyšíme a čteme pouze nicneříkající, opakující se pokrytecké fráze o lidských právech, svobodě a demokracii, o svobodě jednotlivce či o nutnosti potírat nacismus, neonacismus, fašismus, rasismus, totalitarismus a o něco méně ještě komunismus.
Nic víc. Zřejmě i proto si dnes sebevětší "hlupák" může bez hrozby postihu navrhnout sebezvrácenější nesmysl. Je-li tento nesmysl ozdoben slovíčkařením o lidských právech, svobodě a demokracii, je-li vyhraněn proti totalitarismu, rasismu, nacismu, neonacismu, fašismu či komunismu, v poslední době i proti xenofobii či homofobii, stává se zvrácený nesmysl automaticky výborným, vyznamenáníhodným nápadem. Je mu udělena náležitá vážnost, zajištěna reklama a otevřeny všechny dveře k jeho realizaci. Že bude mít dalekosáhlé, negativní důsledky pro drtivou většinu lidí? Nevadí. "Hlupáka", autora nápadu, tato drobnost nezajímá. A ti, kteří mu jeho nápad posvětili a pomohli zrealizovat, ti si přes vlastní pýchu a pěstovaný egoismus nevidí na špičku svého nosu. Těžko od nich vyžadovat rozum, pokoru, sociální cítění, solidaritu se spoluobčany, solidaritu s generacemi, které přijdou na svět teprve po nás. Spoluodpovědnost za lidskou společnost. Toto zrůdné jednání, tato ztráta soudnosti a legalizace sebezvrácenějších nesmyslů "tam shora" jsou jednou z příčin dnešní šílené doby, která týrá duše obyvatel "západního světa" a přivádí bezmoc do jejich srdcí.
Kde jsou rozhodné hlasy, které by s ohledem na pozitivní budoucnost lidí konkretizovaly skutečné dobro a zlo, resp. to šlechetné, žádoucí, krásné, ideální (nejen materiálně, ale i duchovně) a to, co těmto pozitivním cílům stojí v cestě?
Jistěže - jisté pokusy tu v minulosti byly, ať na poli náboženského nebo politického života. Existuje snad nějaké měřítko, nějaký ukazatel, který by našim instinktům pomohl lépe poradit, zda předkládané návrhy a ideje jsou tím správným směrem a zda nasloucháme politickým vůdcům a filosofujícím mudrcům, kteří mají s námi čisté, nesobecké a pozitivní úmysly?
Je to už dávno, kdy ve všech lidských společenstvích bez rozdílu fungoval prvek samoregulace mezilidských vztahů i věcí veřejných. Kdy společnost žila v pevně zakotveném řádu. Řád znali všichni členové společenství. Přicházeli s ním do styku od útlého věku. Každý člen "kmene" přesně věděl, co smí a nesmí činit druhému, druhým. Každý také věděl, jaký trest ho postihne v případě porušení všeobecně zavazujících pravidel. Pravidla řádu přirozenou cestou konkretizovala dobro a zlo, a jasně je oddělovala od sebe. Systém bezpečně fungoval. Absence pevného řádu, chaos způsobený nesmyslnými, pokryteckými, nefungujícími pravidly, byl tehdy naprosto neznámým pojmem. Členové společenství chápali řád jako dobrý a přirozeně spravedlivý. Přirozená pravidla, logická a neměnná, zajišťovala tehdejší společnosti pocit zázemí, jistoty.
Kdo byl tehdy zárukou onoho pevného řádu, který lidem umožnil žít spokojené, plnohodnotné životy? Zkorumpovaný politik či prodejný novinář? Obchodník s cennými papíry či bankéř? Mladý intelektuál studující filozofii a Marxe? Ospalý kníže? Ne. Zárukou byli ti nejrozumnější členové společenství, kteří díky svým znalostem a zkušenostem požívali mezi svými "soukmenovci" nejširší důvěry a nejsilnější autority. Ti byli zárukou, že společnost neupadne do chaosu, do dekadence. Že se nestane předmětem parazitismu, obyčejného výdělku, prostředku ke zbohatnutí jiných. Že z nějakého krátkodobého plezíru neztratí svou tisíciletou identitu. Svůj genofond, své kulturní tradice, svůj domov. Svůj pevný řád.
Tito nejrozumnější členové společenství, v našich končinách literárně nazýváni jako rada starších, rozhodovali o tom, co je dobré a co zlé pro jejich soukmenovce. Jsou to oni, koho postrádal hlavní hrdina nejmenovaného amerického seriálu z roku 1991 v našem současném, dekadentním světě.
Mimo dnešní "západní svět" můžeme přirozený řád ještě stále objevit. Nejsilnější pozici má v Afghanistánu. Tam nadále funguje paštúnská instituce Lója džirga, afghánská rada starších, které se i letos musel podřídit místní loutkový prezident. Islám v této zemi kdysi prozíravě zachoval starý řád, nevykořenil násilím obyvatele z jejich dávných tradic. Možná i v tom je dnešní síla místních zemědělců, se kterou si neuměly poradit ani dvě nesilnější a nejmodernější armády světa.
Další příklady můžeme nalézt v Indii, pralesích kontinentální jihovýchodní Asie, himalájských horách, pralesích druhého největšího ostrova světa, Nové Guineji, v pralesích Amazonie.
Nebudu zde řešit, kdo nebo co zapříčinilo zánik přirozeného řádu a dávných tradic v Evropě. Většina čtenářů patrně ukáže prstem na křesťanství. Je to logické. Přesto se nesmí zapomínat, že křesťanství našlo živnou půdu v Římské říši, která tehdy už pevně dominovala Evropě. A ať se nám to líbí nebo ne, zažívala tehdy zcela shodnou vlnu všeobecné dekadence, jako současný západní svět. Tehdejší příčiny vykořenění evropských tradic a kultury budou proto složitější a jsou nad rámec této úvahy.
Jak tedy nasměrovat společnost zpět k přirozenému řádu, jistotě, spokojenosti?
Zaznívají názory, že společnost je vlastně spokojená a změnu nechce. Lidé jsou přesvědčeni o tom, že lidstvo se ubírá stále cestou určitého pokroku, že veškeré problémy časem vždy vyřeší nějaký technologický objev. Ale také, že lidem (motto: "Žijeme jen jednou") stačí plná lednička, značkové oblečení, moderní elektronika, atraktivní dovolená a veselá párty s přáteli o víkendu. To je však velice chybný závěr. Stejně chybný, jako tvrdit o člověku závislém na alkoholu, že jemu k úplné spokojenosti stačí sehnat pouze pár drobných na láhev nejlevnějšího destilátu. Omyl.
Lidé si pořizováním různých šidítek léčí prázdné místo v jejich duši. Dělají si malé radosti, kterými alespoň na chvíli utlumí vnitřní bolest. Alkoholik nemusel být vždy alkoholikem. Mohl mít milující manželku a děti, než o ně přišel při autonehodě. Alkohol pak u něj plní úlohu krátkodobé náplasti na duši. Někdo jiný zažívá vnitřní bolest z nekonečného stereotypu u tovární linky, u monitoru v nadnárodní firmě, při prokousávání se byrokracií na úřadech, při sledování večerních zpráv či při pouliční frustrující konfrontaci s žebráky, bezdomovci, narkomany... Mlsáme čokoládu, bůček nebo pivo. Běháme, jezdíme na kole nebo posilujeme. Píšeme frustrované články. Nakupujeme. Utíkáme na chalupu nebo na fotbal, ti mladí houfně na víkendové diskotéky s vidinou nekončící zábavy a nových sexuálních prožitků. Každý se vyrovnává po svém s dnešním chaosem, šílenou dobou a jejími šílenými, nelogickými, nepřirozenými pravidly. Přežíváme.
Dejte však alkoholikovi řád a skutečný smysl života, a na láhev zapomene. Stejně tak my změníme své uvažování po vymizení současného chaosu. Domorodec v Severní Americe, který přišel vinou imigrace o svou půdu, řád, kulturu i tradice, utápí svůj žal v alkoholu a hraním automatů. Zato domorodec žijící v neprostupném pralese Amazonie nepotřebuje denní přísun alkoholu, ani herní automaty. Nečistí si hlavu ani poslechem hudebních Superstar, neshání novou kolekci bot Adidas, které jsou cool a in, nesleduje VyVolené. Neutíká si léčit nervy na chatu, chalupu, do kina, do hospody. Je šťastný, spokojený. Má svůj prastarý řád, svou kulturu, své tradice.
Ztráta pevného, přirozeného, spravedlivého řádu, resp. vidiny přirozených hodnot a ctností, následována ztrátou kultury a tradic, působí v lidské společnosti stejně katastrofálně, jako ztráta rodičů pro dítě v útlém věku. Společnost ztratí jistotu, tradiční zázemí, možnost zpětné vazby od rozumově vyspělých jedinců. Stejně jako malé dítě se stane zcela bezbrannou, náchylnou ke svodům všech zákeřných, lstivých a chamtivých individuí, deroucích se rychle k moci.
Úkoly pro ty, kteří chtějí do společnosti vrátit přirozený řád a pořádek, spravedlnost a spokojenost, jsou proto následující:
a) Identifikování všech subjektů, činitelů, směrů a rámcových podmínek, aktuálně zneužívajících bezbrannou společnost ve svůj prospěch, resp. vytvářejících živnou půdu pro takovéto jevy; zároveň definovat jasně pozitivní cíle a hodnoty, splývající s přirozenou lidskou touhou dosáhnout duchovní a biologické dokonalosti bytí;
b) s tím související odhalení a přehledné prezentování svodů destruktivních subjetků, činitelů a směrů;
c) seznámit společnost (v rámci možností, které podmínky "mediální diktatury" jejich vlastníků umožňují) osvětovou činností s alternativní cestou, s alternativními cíly, oslovit její duši otevřenými pozitivními úmysly a cíly (velmi obtížný a pouze částečně dosažitelný úkol); s tím souvisí i osobní postoj k životu, který by měl bý příkladný pro druhé;
d) ujmutí se společnosti, její převzetí pod svou ochranu;
e) být společnosti dobrým rodičem;
f) nastavit takový řád, který zajistí úspěšné fungování společnosti i po smrti těch, co jej instalovali.
Plnění všech těchto úkolů je jedinou možností, jak zvrátit špatný osud a dosáhnout úspěchu. Není to ovšem jednoduchá záležitost. Pokud nejste bezcharakterní, lstivý člověk, ale třebas i snadno zranitelný člověk, jen těžko se bráníte intrikám, které se na vás připravují. Lžím a pomluvám, které o vás zákeřná individua rozšiřují se železnou pravidelností mezi těmi, které chcete bránit. Jen těžko se bráníte fyzickému, finančnímu i psychologickému vydírání.
Neznamená to však, že nelze vyhrát. Důležité je pokoušet se o průlom. Nevyjde to dnes? Nevyjde to zítra? Nevadí. Jednou se dostaví. Úspěch nikdy nikomu nespadl zčistajasna do klína. Vždy za tím stálo mnoho času, námahy, odříkání. A špetka štěstí. Je třeba hledat a zkoušet cesty, kterými budou kráčet ti, co přijdou po nás. Vytrvalost vede k úspěchu. Kdo se nevzdá, jednoho dne k cíli dorazí.
Vše nejlepší do nového roku 2014 redakci webu Náš směr a jeho fanouškům,
přeje
Věrný čtenář
Pozn redakce: Jméno a příjmení čtenáře je redakci známo