 |
| Velké pozdvižení vyvolala v roce 1961 ve Velké Británii a v SRN kniha "Příčiny Druhé světové války" od uznávaného britského historika A. J. P. Taylora, který dospěl k závěru, že Adolf Hitler neměl vinu na rozpoutání války, ale že proti své vůli vklouzl do světového požáru, na kterém nenesl v žádném případě větší vinu než jiní evropští státníci. O této zajímavé knize vyjde na Našem směru brzy vlastní článek L. Beera. Foto: Wikipedia. |
Češi znali tyto stanovy velmi dobře a Štefan Osuský, velvyslanec v Paříži, důtklivě varoval svou vládu před brizancí těchto klausulí již 31. března 1933. Oba dodatky by od Společnosti národů vyžadovaly, aby se zabývala celkem 24 (!) stížnostmi sudetských Němců, ale po dvacet let se nic nedělo. To bylo neomluvitelným selháním demokratů.
Až v dubnu 1938, poté co se Rakousko stalo součástí Německé říše, vyzvali Spojenci Hitlera, aby kladl v sudetské otázce požadavky, „což jej překvapilo“ (Taylor, A. J. P.: Die Ursprünge des Zweiten Weltkriegs, str. 211 - Pozn. překladatele: O této velmi zajímavé knize britského historika z roku 1961 přinese Náš směr zakrátko zajímavý článek.) Koneckonců byla sudetská otázka stále ještě vnitročeskou záležitostí, na jejíž řešení by bývalo postačovalo jednoduché lidové hlasování. Ovšem „vzorová demokracie“ ČSR se vehementně bránila proti takovému základnímu demokratickému postupu, protože i ostatní menšiny by pak bývaly šly rády svou vlastní cestou, což by celý stát přivedlo k implozi.
Na mezinárodní úroveň byla sudetská otázka povýšena 20. května 1938, když Praha mobilizovala své ozbrojené síly proti Německu. Za tím stál Churchill, který Benešovi 12. dubna 1938 poradil, aby sám „přivodil“ válku proti Německu, protože on sám ochotu Německa jít do války ohodnotil pouze na poměr 1 : 50. (Václav Král, Die Deutschen in der Tschechoslowakei 1933 bis 1947, sbírka dokumentů, Praha 1964, str. 117). Na této mezinárodní úrovni mohlo pak také dojít k vyslání Lorda Waltera Runcimana, který jakožto odborný posuzovatel radil, aby byly Sudety neprodleně předány Německé říši. Ačkoliv se přitom podařilo vyhnout lidovému hlasování, kterého se Beneš tak obával, usiloval československý prezident pomocí Nečasova dopisu z 16. září 1938 o zamezení dalších škod. Nabídl částečné postoupení za současného „přesunutí obcí“ (= vyhnání) 1,5 až dvou miliónů sudetských Němců. Postoupení území mělo zahrnovat 4000 až 6000 čtverečních kilometrů. Francie a Anglie ale ultimativně trvaly na odstoupení celých Sudet. Přetahování trvalo od 17. do 21. září. Nakonec Beneš už jen požadoval, že musí před veřejností vypadat jako oběť, která souhlasila pouze pod tlakem. S touto hrou Spojenci souhlasili. Můžeme vlastně říci, že Beneš si ultimátum objednal sám. Tato hra na dvě strany dala Štefanu Osuskému podnět k tomu, aby byl požadován proces proti Benešovi pro velezradu. Německo se této dohody žádným způsobem zezúčastnilo.
Otevřené zůstaly po 21. září už jen modality územního odstoupení. Po iritacích na konferenci v Bad Godesbergu navrhl Mussolini uspořádat konferenci v Mnichově. Dne 29. září 1938 došlo k setkání a byla podepsána Mnichovská dohoda. Tato se už v první větě výslovně odvolává na základní smlouvu z 21. září 1938 mezi Francií, Anglií a ČSR o odstoupení a neupravuje dále nic jiného než způsob provádění při předávání území. Na tuto základní smlouvu se příznačně při pozdějším vypovědění Mnichovské dohody „zapomnělo“. A na to je třeba se pak dívat jako na druhý díl této komediální hry. (F.V.)
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 12. prosince 2013.