Odpovídá Tomáš Krystlík:
Vždy se najde někdo, kdo vytáhne nějakou více či méně zmanipulovanou tabulku dokládající něco jiného. Nechme tedy stranou statistické údaje a přistupme k problému „selským“ rozumem. Uvozovky jsou zde proto, že přístup sice selskému rozumu odpovídá, ne však jedna implikace, kterou budu muset vysvětlit.
Je známo a doloženo, že Hitler a Mussolini se při svých předválečných schůzkách shodli, že dostatečné vojenské síly umožňující kroky při mírovém se prosazování v mezinárodním prostředí, kdy vlastní armáda bude představovat odstrašující hrozbu - poměr vlastních a cizích ozbrojených sil přibližně alespoň 0,8 : 1, kdy výsledek eventuálního vojenského konfliktu není možno již jednoznačně předvídat – docílí Německo deset let od uchopení moci nacionálními socialisty, tedy v roce 1943. Na tento rok plánoval Hitler, nastane-li vhodná mezinárodní situace, připojení Rakouska a úzké připoutání českých zemí nebo jejich pohlcení říší.
Dále následuje exkurs do politické ekonomie. Nevím, jak jste stár, ale možná, že si pamatujete na populární heslo Ernesta Che Guevary, argentinského lékaře a potrhlého kubánského revolucionáře: „Ještě více Vietnamů a USA budou hospodářsky zničeny“. Tím myslel, že když se Spojené státy zapletou vojensky do dalších konfliktů, jako byl onen probíhající ve Vietnamu, že je to hospodářsky zničí. To se sice krásně poslouchalo a předávalo se davy levicových nadšenců dál, jenže pravý opak je pravdou.
Zde ona implikace, která zdánlivě odporuje selskému rozumu: Stát hospodářsky sílí, vyrábí-li převážně pro spotřebu. Kdyby vyráběl především předměty pro dlouhodobé použití, byla by poptávka po nich časem saturována a výroba jako celek by začala stagnovat. Dalším nevýhodným fenoménem by bylo zastarávání jejich vlastností bez ekonomicky zdůvodněné potřeby je vyměnit. Typickými produkty s krátkodobou životností, ať již fyzickou nebo morální (zastaralost), jsou také zbraně. Buď se v boji zničí, opotřebují, nebo časem technicky (morálně) zastarají.
Když Dohoda, především Francouzi, si představovala, že obrovské reparace předepsané Německu po první světové válce, je ekonomicky zruinují, docílila opaku. Za cenu utrpení obyvatelstva Německo jeho hospodářství sílilo, protože Němci byli nuceni i v takových extrémních podmínkách vyrábět a plnit reparační požadavky, tedy produkovat zboží určené ke spotřebě jinde. Z hlediska Německa šlo tedy o okamžitou spotřebu. Německo, aby tyto požadavky splnilo, bylo nuceno hledat efektivnější výrobní postupy a získávalo tak technologický náskok před státy vyhravšími válku.
Dohoda Německu mimoděk pomohla také zákazem vlastnit cizí měny, což znamenalo, že Německo se nemohlo v cizině zadlužit, půjčit si tolik, že by pak nemělo na splácení dluhů. Hjalmar Schacht vymyslel za této situace barterový obchod (zboží za zboží) se státy s obdobným nedostatkem deviz. Když už si Němci na tento způsob obchodování zvykli, nebyl důvod jej nahrazovat klasickým schématem s eventuálními půjčkami v zahraničí. Jediným nebezpečím pro německý stát byla tedy inflace. A tu se dařilo po překonání hyperinflačního období držet v rozumných mezích.
Nedostatek deviz naučil Německo dělat pokud možno vše z domácích surovin, především z uhlí. Asfalt se nahradil betonem, přírodní vlákna se míchala s umělými a z nich se vyrábělo oblečení, benzín a kaučuk se uměle syntetizoval, měď nahradil doma vyráběný hliník atd. Dovoz nezbytně nutných surovin se tím omezil na naprosté minimum. Proto také Německo za celou dobu války, navzdory spojenecké námořní blokádě, nikdy nepocítilo kritický nedostatek surovin dopravovaných ze zámoří a potřebných pro vedení války. Plošné (necílené) bombardování německých měst morálku obyvatelstva posílilo a válku prodloužilo – v tom se dnes seriózní dějepisci shodují – a jen jedinkrát způsobilo Německu krátkodobé potíže po zničení výroben syntetického benzínu.
K Vámi tematizovanému tvrzení o „udržování německé ekonomiky jen na základě dobývání nových území“: Přisvojení nových území sice může přinést zdroje surovin, ale o tamější obyvatelstvo je nutné se také starat, což také spotřebovává místní suroviny. Nelze vše předisponovat do dobyvatelské země!
Vámi zmíněná domněnka, podle níž „celá německá ekonomika byla zázrakem jen díky zbrojení“, není pravdivá – viz německá produkce pod tlakem reparací. Obecně každá ekonomika sílí, je-li zaměřena na výrobu předmětů krátkodobé spotřeby, tedy zbraní. Další Vaše tvrzení, „bez započetí války by… se všechno zřítilo jako domeček z karet“ není odůvodnitelné, protože, kdyby se zbraně válkou nespotřebovávaly, po čase by zastaraly a musely by být vyměněny. Tedy další posilování ekonomiky státu.