Klaus Hofer
 |
| Všechna výstavní místa navštívil v loňském roce i Pavel Kamas společně s Lukášem Beerem. Na snímku na nádvoří polorozpadlého areálu ve Vyšším Brodě – jednom z dvou českých míst, kde hornorakouská zemská expozice probíhala. NÁŠ SMĚR přinese v návaznosti na tento článek jejich vlastní postřehy z výstavy. Zkušenosti Klause Hofera s překrucováním dějin mohou potvrdit i oni: Byli svědky výkladu rakouského průvodce v expozici v Bad Leonfeldenu, který přítomným např. suverénně tvrdil, že "Čechoslováci by se náporu Wehrmachtu byli schopni v roce 1938 ubránit". Foto: Beer/Kamas |
Bilance obětí učesaná pro dobré sousedské vztahy
Německý Statistický spolkový úřad ještě v roce 1978 v zakázce Německého spolkového sněmu zjistil, že o život přišlo 273.000 Němců. Sudetoněmecké krajanské sdružení vycházelo při svých průzkumech z počtu asi 241.000 mrtvých. To byly počty osob, které zmizely ze statistiky obyvatelstva a které byly proto označeny za ztráty vyhnání, protože se asi sotva mohly vypařit jen tak do vzduchu. Ponížit tyto počty na jejich zlomek z dobře uvážených oportunistických politických motivů bylo z vědeckéhp hlediska dříve velmi riskantním podnikem, dokud proti tomu mohl a chtěl vznášet námitky dostačující počet ještě žijících dobových svědků.
V roce 1996 vzhledem k vysokému stáří generace pamětníků rozpoznala speciálně pro tento účel založená německo-česká komise historiků, že přišel konečně čas, aby se zredukoval nepohodlně vysoký počet obětí genocidy na úroveň, která bude politicky snesitelná pro vzájemné dobré spusedské „spolužití“ a nebude jej zároveň narušovat. Podle této komise zemřelo během vyhnání jen asi 30.000 lidí. To je méně než počet obětí nacionálního socialismu, které vykazují Češi, a tento údaj tedy stojí v poměru, který z dnešního hlediska lze považovat za politicky korektní. [Autor se zde jednoznačně mýlí: Počet českých obětí 2. světové války se pohybuje přibližně ve srovnatelném počtu, jaký uvádí uvedené číslo - pozn. Lukáše Beera]. Toto číslo hlásal tehdejší vedoucí činitel z „Collegium Carolinum“, Ferdinand Seibt, ve svém tiskovém prohlášení z prosince 1996 německým politikům a sdělovacím prostředkům, kde – aniž by dodal podklady – doporučoval zmenšit počet sudetoněmeckých obětí zhruba o 80 procent „jen“ na 30.000 mrtvých během vyhánění. Za to byl Seibt vyznamenán Prahou pro své zásluhy čestným doktorátem a Masayrkovým řádem. Tuto skutečnost pranýřoval v září 2012 ve svém „otevřeném dopise“ spolkový předseda Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku (SLÖ) Gerhard Zeihsel.
Základ výpočtu byl jednoduchý: Chvályhodná komise historiků spočítala pouze oběti jmenovitě registrované v úředních dokumentech a přiznala ještě malé zaokrouhlení směrem nahoru. Co se týče zmizelé, podstatně větší části, zřejmě se o ní předpokládalo, že se jednoduše vypařila do vzduchu nebo beztak nikdy neexistovala.
Lze k tomu na okraj poznamenat, že průvodci zaangažovaní pro účely hornorakouské zemské výstavy při dotazování na počtu mrtvých během vyhánění odpovídali číslem kolem třiceti tisíc a tím se orientovali podle nových „jazykových pravidel“.
(Žádný) případ pro státní zastupitelství
V nákladně provedeném dvousvazkovém výstavním katalogu („Dávné stopy - Nové cesty. Hornorakouská zemská výstava 2013, Úřad hornorakouské zemské vlády, ředitelství pro úsek kultury, Linz 2013) se lze v prvním svazku v příspěvku Petera Wassertheurera („Historické podklady k vyhnání sudetských Němců“) na straně 210 v drobně psané poznámce pod čarou č. 32 dozvědět, že k počtu obětí existují „rozdílné údaje lišící se podle výchozí metodiky“. „Při porovnání počtu obyvatelstva před a po Druhé světové válce vzniká početní rozdíl v rozsahu 220.000 až 240.000 osob. Tyto nevyjasněné případy jsou sudetskými Němci kladeny na roveň s počtem obětí. Naproti tomu se německo-česká komise historiků orientovala při svých průzkumech z roku 1997 podle skutečně podložených obětí na životech (dle českých údajů z let 1945-1946 vedle 6667 sebevražd celkem 22.247 dokumentovaných německých obětí násilí) a dospěla přitom k směrem nahoru zaokrouhlenému počtu maximálně 30.000 sudetoněmeckých obětí.“
Tolik Wassertheurer, který na této „vědecké mětodě“ nevidí žádné chyby. Pokud by se tato metoda, které prohlašuje za platné pouze „úřední“ čísla obětí, zaznamenaná tehdejšími tyrany, použila v případě nacionálněsocialistických zločinů v koncentračních tábotech jako je Osvětim, byl by to v Rakousku případ pro státního zástupce.
Český sociolog Jiří Pešek z Prahy ve svém příspěvku „Nacionálněsocialistická moc v Protektorátu Čechy a Morava a vysídlení Němců po roce 1945“ na straně 217 katalogu jednoduše konstatuje: „Celkový počet německých úmrtí by tedy mohl dosahovat až 30.000.“
Přesnější zaobírání se touto bizarní hrou s počtem obětí vyhnání ovšem není tématem našeho dnešního pojednání. Zde bude pouze demonstrováno, jak byla zemská výstava „Dávné stopy - Nové cesty“ celkově politicky korektně vložena do způsobu pohledu na mladší soudobé dějiny.
 |
| Mlýnská čtvrť (Mühlviertel) tvoří severní část spolkové země Horní Rakousko. Foto: Wikipedia |
Zemská výstava byla rozmístěna na několika lokalitách. V části výstavy umístené v areálu pivovaru ve Freistadtu se návštěvník mohl dozvědět důležitou skutečnost, že rula a žula jsou spojujícími prvky v „přírodním prostranství Mlýnská čtvrť - Jižní Čechy“ a mohl se také mnohé naučit o fauně a flóře na tomto území. Kromě toho bylo možné vidět četné spotřební a jiné předměty z několika století.
O historii osídlení se člověk dozvěděl na jednom výstavním panelu pouze následující: „Území v raném středověku osídlovali na jednu stranu Slované (pozdější české obyvatelstvo) a pak také bavorští osadníci, kteří se usazovali již brzy v Mlýnské čtvrti. Místní názvy Mlýnské čtvrti vykazují vliv slovanského osídlení podobně jako jihočeské názvy mají svůj německý podíl. Obě jazykové skupiny nebyly jasně od sebe odděleny, také v dnešních jižních Čechách existovala až do 20. století místa a města s německými názvy. Nacionální konflikt 19. a 20. století znamenal definitivně konec těchto německých osad po roce 1945, tak že politické hranice mezi Českou republikou a Rakouskem dnes představují zárveň jazykovou hranici.“
Poselství je jednoznačné: Jižní Čechy a Mlýnská čtrvrť byly ve stejném měřítku osídleny promíšeně slovansko-německy a poté způsobil „nacionální konflikt 19. a 20. století“ - čárymáry - jednoduše nové jazykové hranice!
Jakápak to ušlechtilá ohleduplnost! Se zprostředkováním vzdělání to asi nebude mít mnoho společného. Více se ale o dějinách osídlování a o osudu tehdejšího německého menšinového obyvatelstva na výstavě ve Freistadtu dozvědět nedalo.
„Poměrně korektní vyhnání“
Část výstavy v Bad Leonfeldenu nabízela sbírku kuriozit ze všech století a z mnoha krajů, nejen z Mlýnské čtvrti a z jižních Čech. Bylo možné obdivovat vycházkový kord z Melku stejně jako anglický cestovní dalekohled, slavnostní sokolský kroj z Prahy, bystu spolkového kancléře stavovského státu Dollfusse, snímek ze říšského sjezdu NSDAP v Norimberku, „židovskou hvězdu z látky“, uniformu Wehrmachtu a českou motorku z roku 1937. Velmi zajímavé!
Vpochodování německé armády a nacionálněsocialistické násilné činy jako zničení Lidic a postřílení českých obyvatel zabíraly širokou dobře zdokumentovanou část výstavy, navíc dobře opatřenou obrázky. Malý rožek výstavy – malý obrazový a textový panel a přehledný výklenek - se pak zabýval vyhnáním sudetských Němců. Úplně ignorovat se tato součást dějin zřejmě nedala, ale při procházení kolem při prohlídce výstavy sotva padla do očí a mnoho kolem procházejících ji jednoduše přehlédlo.
Ne příliš velká nástěnná tabule ukázala několik dokumentů jako např. Benešovy vyhnanecké dekrety, ovšem nepřeložené do němčiny, stejně jako oznámení, vyhošťovací rozkazy a několik málo neškodných obrázků. Žádné mrtvoly, žádní umírající, žádné malé děti v hladovějících lágrech nebo v nuzných transportech. K celkovému počtu vyhnání hlásila malá stydlivá tabulka: „Podle československých údajů bylo spořádaně tranferováno 2,26 miliónů, podle amerických a sovětských 2,46 miliónů lidí.“
Důležitý byl zřejmě poukaz na „spořádaný“ transfer. Jeden jediný snímek na výstavě ukazoval jedno donucovací opatření proti Němcům: ženu zapojenou do úklidových prací s namalovaným hákovým křížem. Historicky zkreslující text k tomu na tabulce s vysvětlivkami oznamoval: „Ke koncei války přebíraly moc Národní výbory. K jejich prvním opatřením patřily často represálie proti skutečným nebo domnělým nacionálním socialistům.“
Tato prezentace zachází ohleduplně s pocity oněch lidí, kteří ještě dnes považují vyhnání sudetských Němců za chvályhodné antifašistické opatření. Zřizování takzvaných českých národních výborů v patách vpochodující Rudé armády bylo opatřením nastrojeným Benešem s komunisty a sloužícím vytvoření komunisty ovládané struktury paralelně stojící vůči státním institucím. Jejích deklarovanou úlohou byla konsolidace vedoucí úlohy komunistů a bezuzdné „vyúčtování“ s Němci, aniž by se přitom musely brát ohledy na zákony nebo normy lidskosti. Melo to být vyúčtování se všemi Němci, nejen se „skutečnými nebo domnělými nacionálními socialisty“. Také především šlo o vlastnictví Němců, které komunisté pak mohli převádět k využití svými stranickými přívrženci, což opět muselo upevnit vedoucí pozici komunistů. Tabulka na výstavě spíše sugerovala, že se jaksi nedopatřením vyskytly ojedinělé přehmaty proti lidem, kteří nebyli nacionálními socialisty. Co výstava také zamlčovala, byla skutečnost, že Češi pronásledovaným Němcům pomáhali a ukrývali je před vražděním a zabíjením a v případě odhalení si museli jako „kolaboranti“ vytrpět stejný osud jako německé oběti. A takových případů bylo mnoho. Ani na tyto oběti se na výstavě nemyslelo!
Ve skutečnosti to byly komunisty řízené národní výbory, pod jejichž ochranou byly přepadávány celé osady, byly vyháněni obyvatelé ze svých domů, muži, ženy, děti a starci byli stříleni a ubíjeni k smrti, zahrabáváni v masových hrobech. Tyto „národní výbory“, pečlivě koncipované Benešem společně s komunistickým vedením, uvedly do chodu „divoké vyhánění“ roku 1945 společně s organizovaným masovým vražděním, jež s tím bylo spojeno, aby byla vytvořena hotová věc, kterou už nelze vrátit zpět.
Další příklady bagatelizace
Na výstavě se vyskytkly ještě další příklady bagatelizace zkreslující historii. Vysvětlující tabulka k vyháněčským Benešovým dekretům č. 33 a 108 – u kterých se pořadatelé ani nenamáhali je přeložit do němčiny – tvrdila: „Nakonec zůstali pouze ti Němci a Maďaři československými státními občany, kteří prokazatelně bojovali proti nacionálnímu socialismu nebo pod jeho vládou trpěli.“
Ó, jak spravedlivé! Pokud tomu tak bylo, jak je možné, že Židé, kteří zcela určitě za nacionálního socialismu trpěli, ale jazykem zároveň patřil k německé skupině, stejně tak byli zavíráni do bývalého koncentračního tábora Terezín a do jiných nuzných lágrů, přišli tam o život nebo byli vyhnáni? O tom tato výstava neposkytla žádné informace.
Ve 2. svazku nákladně utvářeného a okázalého katalogu k výstavě se o tom lze dočíst o něco více a není to podáno o nic míň zkreslujícím způsobem: „Dektet č. 108 vytvořil právní podklad pro vyvlastnění bez odškodnění veškerého majektu nepřátelských států stejně jako ,fyzických osob německé a maďarské národnosti‘ – opět s výjimkou těch, kteří zůstali věrni Československé republice.“
Tento text reprodukuje komunisty po celá desetiletí propagované ztvárnění historie, podle kterého byli vyhnanci vyhnáni právem, protože se jednalo o zrádce. Že něco takového mohlo ale být předvedeno na výstavě pořádané spolkovou zemí Horní Rakousko, je opravdu novou zkušeností. Skutečností, dosvědčenou mnohými dobovými svědky a v četných dokumentech o vyhnání, je, že tenkrát člověk nebyl vyháněn proto, že snad nebyl „věrný“ republice, nýbrž protože byl Němcem.
Na strašné události „divokého vyhánění“ jmenovanými „Národními výbory“ na výstavě nic nepoukazovalo. Vysvětlující text k jednomu „transportnímu lístku pro jednoho evakuanta“ pouze hlásí: „Lidé, kteří se měli tímto prokázat, se měli dostavit s větším nebo menším objemem zavazadel na sběrná místa nebo do táborů, odkud následovalo většinou vlakem vynucené vycestování.“
Ve jmenovaném katalogu k tomu stojí ještě několik stydlivých řádek navíc: „V několika případech došlo k masivním násilným činům a takzvaným pochodům smrti, v jiných případech byl průběh poměrně korektní.“
To je dobré nechat si pořádně vychutnat na jazyku: násilné činy se vyskytly pouze „v několika případech“, jinak se jednalo o „poměrně korektní“ vyhnání!
Nález pravdy v Českém Krumlově
Ve Vyšším Brodě ukazovala hornorakouská zemská výstava téměř pouze sakrální umění. V Českém Krmulově toho bylo na vidění poměrně málo významného. Také oficiální katalog k výstavě nevěnoval této části zemské výstavy jak žádný popis, tak ani žádný seznam exponátů.
Ale zato byla a stále je ve dvou poschodích výše úplně jinak uspořádaná trvalá výstava v českém regionálním muzeu. Ačkoliv se tato čistě česká výstava v podstatě omezuje pouze na okres Český Krumlov, lze zde najít mnohem víc pravdivějšího o kulturní a etnické minulosti jižních Čech a o tragických nejmladších soudobých dějinách.
Kupříkladu statistika o struktuře obyvatelstva města Český Krumlov a příspěvky o jeho německé minulosti, o tehdejším německém kulturním životě, o německých spolcích a německých živnostenských podnicích. V českokrumlovském regionálním muzeu je politická a kulturní minulost Němců včetně tehdejších etnických většinových poměrů ve městě a v okresu prezentována dokumentačně korektním způsobem. A také nechybí mapa osídlení se znázorněním německých a českých sídelních oblastí.
Nachází se tam mapa, která zachycuje dřívější etnické poměry v celých Čechách a nalézají se tam také četná dokumentární svědectví o vyhnání. Suma sumárum podstatně více informací k tomuto tématu než na všech místech hornorakouské zemské výstavy dohromady. Také v českém regionálním muzeu samozřejmě nejsou zamlčovány negatitní stránky nacionálněsocialistické politiky v Čechách. Také ony jsou součástí historie. Nikdo se tu ale tím nepokouší převracet důvod k vyhnánění jako logický následek vypuknutí „spravedlivého hněvu lidu“.
Českým pořadatelům náleží za tuto expozici poděkování za upřímnou a seriózní historickou práci. Protože se nepokoušejí sudetské Němce vyhnat – tentokrát z dějin své vlasti.
Pořadatelé hornorakouské zemské výstavy si takovýto dík nezaslouží. A nepatří jim také proto, že pořadatelé výstavy so kosekventně vyhýbali spolupůsobení na vytváření výstavy, nabízené opakovaně Sudetoněmeckým krajanským sdružením. Dnes víme tedy proč!
Proti komunistickým legendám propagandy
Na závěr je vhodně zmínit se vážnými slovy o oportunisticky pokřivené, nesprávné prezentaci dějin, na jejíž první následky se většinou nemyslí. Mnozí rakouší a spolkovoněmečtí politikové se domnívají, že činí českému národu dobře, když vykreslují vyhnání Němců jako bezmála logický následek vypuknutí nevyhnutelného českého národního hněvu předcházejících nacionálněsocialistických hanebných činů.
Ve skutečnosti se zde opětovně tradují staré účelové komunistické legendy. Za komunistické vlády to bylo pochopitelné, když strana zodpovědnost za vraždění a vyhnání raději hodila na krk celému českému národu, místo aby přiznala svou vlastní řídící roli v „Národních výborech“. Také role Beneše jako zrádce vlasti a Stalinova komplice při sovětizaci své země a svého národa se neměla jasně dávat najevo.
Historiografie dnes umí tuto zodpovědnost dnes již docela přesně doložit. Byla to strategická kommunistická vypočítavost, kterou výstižně charakterizuje historik Gerhard Wettig v pojednání s názvem „Beneš, Stalin, vyhnání Němců a sovětizace Československa“ takto: „Komunisté a Beneš si byli zajedno v tom, že byly žádoucí změny ve státní struktuře. V Čechách a na Moravě byla připravovaná ,revoluce‘ či ,boj‘. ,Národ‘ měl ,s Němci ze Říše‘ a ,s našimi Němci‘ důkladně zúčtovat a tímto způsobem připravit půdu jak pro nacionální, tak i sociální revoluci. Odpovídajícím způsobem se směřovalo k vytváření ,Národních výborů', které jako bezprostřední orgány národa na místní a regionální úrovni kontrolovaly tamní instituce. Tímto způsobem měla vznikat druhá exekutiva souběžně vedle tradiční státní moci, upírající této právo na úřední moc. To směřovalo k dvojité vládě, kterou si posloužil v roce 1917 Lenin v Rusku jako odrazovým můstkem k uchopení moci.“ (Ročenka k historickému výzkumu komunismu, Berlin 2013, s. 74 - Přesné informace o publikaci a autorovi ZDE.)
Učme se tedy z dějin a nepapouškujme staré komunistické propagandistické lži! Vražedné inferno roku 1945 nebylo žádným zločinem „českého národa“! Byla to komunistická inscenace, která ovšem také využila lůzy, povzbuzovala jí a organizovala. Četní kolaboranti s nacionálněsocialistickým režimem se nyní projevovali s dvojitou horlivostí jako nemilosrdní komunističtí pronásledovatelé Němců, aby se tak vyhnuli vlastnímu zúčtování s vinou.
Vedle toho ale existovali skrytí čeští zachránci lidských životů, Češi pronásledovaní komunisty a velká masa zastrašených, kteří brali ohledy na své vlastní ženy a děti a neodvážili se protestovat.
Neklaďme bezmyšlenkovitým opakováním zaprášené komunistické propagandy kolektivní vinu českému národu, který jí zasluhuje stejně tak málo jako národ německý. Na české straně dnes přikládají ruce k dílu mladé a nezatížené síly, aby se zpracovávaly společné dějiny bez předsudků, každopádně jinak, než tomu bylo na nevydařené zemské výstavě. Podejme jim ruku!
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 16. ledna 2014.