Američtí vojáci rozkrádali v Německu tuny uměleckých předmětů – brali si je domů jako „suvenýry“
Lukáš Beer
Ovšem reakce českých recenzentů, kteří měli to štěstí shlédnout film již v předstihu, rozhodně už příliš nadšeně nevyznívají. Češi se zdají být doposud ve svém úsudku jednotní a neúprosně soudí: „Velká nuda s hvězdným obsazením a nucenými vtípky.“
O to snad ani tak nejde. Film má splňovat určité výchovné a morální poslání. Alespoň to tak vidí Česká televize: „Tak jako vojáci zachraňovali umění v Evropě, tak i Clooney zachraňuje dalším filmem témata, na která by Hollywood jinak dával peníze jen těžko.“ ČT pak cituje tvůrce snímku Clooneyho: „Doufám, že film upozorní na to, že některá místa, která drží díla, o něž se vedou soudní spory, budou cítit tlak, aby je vrátila."
Ušlechtilé poslání Američanů v Evropě pak novinář české veřejnoprávní televizní stanice charakterizuje takto: „Spojencům se podařilo během války i po ní zmocnit se milionů uměleckých kousků. Další se dohledávají do dneška.“ (To se skutečně podařilo, ale český divák nemá v této chvíli tušení, jaký byl jejich další osud.) Česká televize pak dokresluje dobovým citátem generála Eisenhowera, který před vyloděním v Normandii řekl, že jeho armáda jde do Evropy zachraňovat historické památky a kulturní centra. Podle České televize Eisenhower „svým velitelům nakázal kulturu chránit“. Sám distributor filmu v průvodním textu k filmu uzavírá: „Pod palbou německé armády, a v zaminovaných skrýších a vybombardovaných městech riskovali Památkáři své životy, aby ochránili ty největší poklady lidstva.“ A americká mise zachránců evropské kultury skončí, jak všichni víme, šťastně. Amen!
Takto líčený obrázek se vzhledem k dopadu angloamerického „leteckého teroru“ a letecké války vedené proti civilnímu obyvatelstvu, ale i řadě nenávratných kulturních památek v Evropě, skutečně jeví poněkud jako „výsměch jak Drážďany“!
Ale není třeba soustředit se ani tak na materiálně-kulturní následky letecké války. Pojem „Památkáři“ získává hned jiný odstín, připomeneme-li si fakta, o kterých se v českém prostředí nemluví, zatímco i v dnešním Německu o nich hovoří oficiální historikové. Je to rozkrádání kulturních památek a uměleckých děl Spojenci v Německu ke konci Druhé světové války a bezprostředně po ní.
 |
| Příklad Spojenci uloupeného německého umění: Johannis- friedhof in Nürnberg od Albrechta Dürera (ca. 1489). Foto: Wikipedia |
Jeden z takovýchto běžných případů rozkrádání německého umění americkými vojáky dokládá i událost ze září 2010. Tehdy se rozhodla jedna Američanka vrátit Německu 11 obrazů z městské sbírky v Pirmasensu, kterou v roce 1945 vyrabovali američtí vojáci. Ukradli tehdy asi 50 uměleckých předmětů. Prastrýc této ženy si obrazy odvezl do Spojených států. Celková hodnota navrácených 11 obrazů činí asi pět a půl miliónu korun. To je, jak už bylo řečeno, pouze výjimečný případ, kdy se ukradené předměty navrátily. Jiné uloupené předměty jsou totiž dodnes nezvěstné.
Příznačný a vypovídající je případ uloupení hesenských korunních klenotů americkými vojáky. Byla kvůli tomu souzena americká kapitánka Durantová a její obhájce jí ve svém závěrečném projevu bránil slovy, že kdyby byla jeho klientka odsouzena, pak by muselo být odsouzeno také 90 % všech příslušníků americké okupační armády, protože ti všichni podle něj v Německu kradli. Tuny ukradených předmětů byly americkými dopravními prostředky transportovány přes oceán. Například stříbrné stolní náčiní posledního německého císaře – dar německých měst k 25. výročí jeho vlády – váží sedm tun a americký plukovník, který tyto umělecké předměty ukradl a považoval za „válečnou trofej“ , byl v soukromém životě sám právníkem...
Umění uloupené Rusy a Poláky – nekončící příběh
V letech 1945 až 1946 byly v sovětské okupační zóně Německa založeny komise, které zabavovaly německé kulturní památky a dopravovaly je do Sovětského svazu. V roce 1955 sice Sovětský svaz navrátil předměty obrazárně v Drážďanech, ale teprve v devadesátých letech zrušila ruská vláda přísné utajení tajných zásob uloupeného německého umění. Ve zvláštní německo-ruské smlouvě bylo dohodnuto, že neprávem odtransportované kulturní hodnoty se navrátí zpět vlastníkovi, což mělo za následek masivní vnitropolitické rozepře v Rusku. Ruská Duma opakovaně navzdory odporu prezidenta Jelcina prohlašovala uloupené umění za stálé vlastnictví Ruska.
Tato otázka narušuje německo-ruské vztahy dodnes. Od 90. let začalo moskevské Puškinovo muzeum stejně jako Ermitáž v Petrohradu postupně z utajených skladů „vytahovat“ předměty ze zásob uloupeného německého umění a veřejně je vystavovat. Repertoár těchto kulturních hodnot je vskutku rozsáhlý. V rámci petrohradské výstavy „Doba bronzová – Evropa bez hranic“ v roce 2013 byl vystaven i Sověty zabavený „zlatý poklad z Eberswaldu“. Ve svém krátkém projevu při příležitosti zahájení této výstavy 21. června 2013 požadovala Angela Merkelová od ruské vlády, aby uloupené německé umění navrátila. Nekonečný příběh...
Víte čemu říkají Poláci „Berlíňanka“? Nebo také „Pruski skarb“? Jedná se o rozsáhlou sbírku originálních německých rukopisů, která se od konce Druhé světové války nachází v polském vlastnictví. Původně se tyto hodnotné dokumenty nacházely v Pruské státní knihovně v Berlíně, odkud byly mezi zářím 1942 a lednem 1944 přemístěny do slezského kláštera Grüssau a tak uschovány přet ničivými nálety. Na jaře 1945 přišla do Slezska Rudá armáda. Po Postupimské dohodě připadlo německé státní území na východ od Odry a Nisy pod sovětskou a polskou správu a v důsledku toho pak depozitář náležel přímo Polské lidové republice. Polské milice celou sbírku odtransportovaly ještě v zimě 1945/46 do Krakova.
Němečtí a polští právníci se dodnes hádají o tom, zda se archiv předtím, než byl přemístěn do Krakova, nacházel na německém nebo polském výsostném území. Sbírka obsahuje kolem 300.000 svazků hodnotných středověkých rukopisů a tzv. „autografů“ od osobností jako Luther, Goethe nebo Schiller, kromě toho i originální partitury významných skladatelů jako Bacha, Beethovena a Mozarta aj. Mezi NDR a Polskem byla v roce 1965 uzavřena dohoda o navrácení části méně hodnotných předmětů „Německu“, ovšem až do roku 1977 Poláci zapírali vůči Západu existenci této sbírky. Mimo to vlastní polské letecké muzeum v Krakově ještě předměty z bývalé „Göringovy sbírky“.
Spolková republika Německo se dodnes ohledně této sbírky s Polskem pře. Poláci prohlásili dekretem z března 1946 veškeré kulturní památky nacházející se na bývalém německém ůzemí za polský státní majetek. Německá spolková vláda naproti tomu vychází z Haagské úmluvy o vedení pozemní války z roku 1907, která dodnes představuje platné mezinárodní právo a zakazuje odcizování kulturních památek.
Poláci a Rusové se k věci nemají a Američané navrácení uloupeného umění Němců sice považují za „správnou věc“, litují však, že ukradené předměty dnes nelze vypátrat. Jedno jako druhé – jedno je ale jisté: to není rozhodně dobré téma pro Hollywood...