 |
| Sborník byl nedávno vydán Ůstavem pro studium totalitních režimů. |
Nedvědický ve svém příspěvku nabízí zcela věcný a střízlivý, od překrucujícího pathosu osvobozený pohled na to, co vlastně londýnský exil sledoval svými plány spáchání atentátu na Reinharda Heydricha a co z toho se mu po provedení akce podařilo nakonec dosáhnout. Zcela bez příkras se také snaží zodpovědět otázku etické zodpovědnosti strůjců atentátu.
Je samozřejmě všeobecně známo, že „československá exilová vláda“ se sídlem v Londýně měla i po uznání státními orgány SSSR a Velké Británie potíže s vnímáním své pozice ze strany Britů a Američanů: „Základní pilíře, na nichž byla založena konstrukce Benešovy státoprávní konceprce, pokládaly britské a americké úřady za sporné a nehodlaly je akceptovat“, uvádí Nedvědický ve své studii. Edvard Beneš proto usiloval o to, aby Spojenci jasně deklarovali legitimitu jeho státoprávní teorie – a k tomu potřeboval zásadní a přesvědčivý důvod, kterým by své požadavky vůči britské a americké vládě dokázal účinně podložit. Obě tyto země totiž odmítaly tezi o trvajícím prezidentství Beneše a kontinuitu zahraničního prozatímního zřízení s předmnichovskou Československou republikou.
Češi byli ohledně intenzity odboje na posledním místě
Posílení pozice a akceptance londýnského exilu bylo hybným motivem také při snaze o „vygradování odbojové činnosti v Protektorátu“, neboť Beneš velmi těžce nesl kritiku Britů a Sovětů, že „Češi jsou na posledním místě mezi nacisty podrobenými národy, co se týče intenzity odboje a odporu“, jak uvádí Nedvědický: „Popravy, vyvražďování celých rodin, vypalování vesnic, decimace demokratického odboje – to byly následky útoku na zastupujícího říšského protektora, se kterými ale byli představitelé exilu srozuměni. (...) Utrpení celých rodin, statečných odpůrců nacistické totality i nevinnných vesničanů bylo účelně využito pro prosazení ,mezinárodněprávních priorit exilového státního zřízení'.“
Další události pak nenechaly na sebe dlouho čekat. Po potvrzení pozice neuznání Mnichovské dohody sovětským komisařem zahraničních věcí Molotovem následovala britská reakce, kterou Beneš posléze interpretoval jako oduznání Mnichova. Pak nastalo uznání „exilové vlády“ ze strany USA. Spojenci pod dojmem lidické tragédie začali připouštět možnost vysídlení části německé menšiny z obnoveného Československa. To všechno nejsou žádné nové skutečnosti. Autor ovšem činí závěr, že až tak v ideální míře atentát na Heydricha „svým plánovačům“ z hlediska jejich mezinárodního postavení a potvrzení právního statusu zase očekávané výsledky nepřinesl a vysvětluje ve své práci mimochodem i proč.
Benešův strach z Háchy a protektorátní vlády
Z písemných podkladů jasně vyplývá, že se Beneš v období před atentátem obával případné konkurence Háchovy protektorátní vlády. Nedvědický k tomu uvádí: „V USA se dostávalo pozornosti názorům význačných diplomatů o tom, že řada Čechů žádá Američany, ,aby nijak nezasahovali do existence Háchovy vlády, která je ,podložkou‘ mezi německou ,železnou botou‘ a českým národem, či tvrzením o nemožnosti uznání exilové vlády, neboť by to Háchovu vládu dostalo do značných potíží a případné povstání proti německé nadvládě by se stejně soustředilo okolo české vlády v Praze, ne okolo ,nějaké nepřítomné prozatímní vlády.‘ Postoj vlády USA bývá charakterizován tak, že neuznávala právní konitinuitu československé vlády v Londýně a nepřestala počítat s Háchovou vládou v Praze jako s potenciálním organizátorem odporu českého národa vůči německé okupaci.“
Beneš se ve svém poselství domácím odbojovým pracovníkům zmínil o tom, že protektorátní vláda a Hácha jsou velkým nebezpečím, národu a státu prý škodí a bylo by proto namístě provést nějakou násilnou akci, sabotáž či manifestaci. Podle Benešova tvrzení sice protektorátní reprezentace uznávala jeho vedení a poslouchala jím zasílané pokyny, ale problém nastal, když začínalo být zřejmé, že protektorátní vláda i prezident nejsou pouze pasivní příjemci Benešových příkazů, ale chtějí postupovat autonomně. A právě to mohlo ohrozit „už tak vratkou pozici exilové londýnské skupiny“ (Nedvědický). „Spáchání atentátu na Heydricha a předpokládané represe okupačních orgánů mohly problém vyřešit. Také se tak stalo“, soudí historik. Protektorátní vláda a Emil Hácha vystoupili pod tlakem okolností jak známo proti Benešovi a jeho „exilové vládě“, v českých a moravských městech proběhla vlna organizovaných masových manifestací. Vrcholem bylo demonstrativní vyloučení Edvarda Beneše z „českého národa“.
Tento vývoj „exilová reprezentace“ samozřejmě uvítala – protektorátní vláda se tímto pro Brity a posléze Američany „zdiskreditovala“. Spojencům defintivně nezbylo nic jiného než se orientovat na Beneše.
Nedvědický ale také připomíná skutečnost, že propaganda „exilové vlády“ zpočátku, tedy bezprostředně po spáchání atentátu, popírala účast Londýna na akci a tvrdila, že čin spáchal domácí český odboj. Beneš lživě zdůrazňoval, že jde o výsledek činnosti domácího odboje. Důvod je zřejmý. Když už se pravda "provalila", pracovaly psychologicky již jiné následky atentátu.
Nedemokratické upevnění moci demokrata Beneše
Autor studie uvádí, že „ve stínu lidické tragédie zůstalo i více než diskutabilní prodloužení prezidentského mandátu Edvarda Beneše“ v prosinci roku 1942. Londýnská exilová vláda tehdy vydala usnesení O další platnosti prezidentského úřadu prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše, v němž zopakovala spornou myšlenku o neplatné, neboť protiprávně vynucené abdikaci Beneše v roce 1938. Za tím stálo ovšem úplně jiné jádro věci: Ke dni 18. 12. 1942 uplynulo totiž sedmileté funkční období prezidenta Edvarda Beneše, vzniklé jeho volbou roku 1935. Londýnská „vláda“ se usnesla, že Beneš zůstane ve funkci až do doby, než bude zvolen prezident nový. Nedvědický k tomu podotýká: „Pro západní státy s demokratickou tradicí šlo o nepřijatelný fakt, kdy osoba, jež se prohlásí za pramen práva ústavní síly, tvůrce moci zákonodárné, výkonné i soudní, je ve své funkci na časové neomezenou dobu stanovena orgánem, který dle své vůle jmenovala a o jehož složení výhradně rozhoduje.“ Tento akt umožnil Benešovi zajistit si přeci jen vedoucí pozici po návratu do vlasti a po válce pomocí prezidentských dekretů výrazně pozměnit ústavní řád Československé republiky.
Beneš vítal popravy v Protektorátu
Kamil Nedvědický se dostává i k etickým souvislostem atentátu na Heydricha. „Vzhledem k tomu, že odvaha parašutistů a statečnost jejich spolupracovníků vedly k usmercení jednoho s z výrazných činitelů nacistické Třetí říše, je na místě ocenit hrdinství těchto osob, jež neselhaly ani ve vyhrocené situaci a obětovaly žvot za ideu dsovobození své okupované vlasti. Jiný je ale pohled na důvodnost atentátu z hlediska motivace těch, kdo vydali pokyn k jeho provedení. Cíle zahraničního londýnského vedení totiž byly pragmatické, podle hesla ,čím hůře, tím lépe‘. Tváří v tvář vyvraždění celých rodin, vypálení vesnic, likvidace intelektuální elity národa, důstojníků a předmnichovské armády či lidí, co byli jen ve ,špatnou dobu na špatném místě‘, vyjadřovali představitelé exilové vlády potěšení nad uznáním svých pozic. Edvard Beneš komentoval heydrichiádu slovy: ,Popravy naši situaci dokonale upevnily‘ a vyhlazení Lidic označil za pozitivní z toho pohledu, že ,politicky nám to přineslo jednu jistotu: že už nemůže nastat žádná situace, v níž by Československo nevystupovalo jako uznaný stát s právem na samostatnost.‘“
Na zasedání exilové vlády dne 17. 6. 1942 Edvard Beneš konstatoval, že vypálení Lidic „přinutí patrně k solidaritě všechny ostatní a pohne snad i Ameriku a Anglii udělat další rozhodné kroky vůči Němcům. Bude to mít vliv i na jednání mírové a příměří.“ Další představitel londýnského centra odboje Hubert Ripka na stejném jednání uvedl, že v Americe a Anglii způsobily Lidice překvapivě velký otřes.
Rozporuplnost Benešova jednání je patrná v jeho postojích v roce 1938 a čtyři roky poté. To mnohé prozrazuje o skutečném smyslu a pozadí plánovaného útoku na Heydricha.
V roce 1938 Beneš, tehdy ještě v Praze, odmítal boj proti Německu, ačkoliv Československo disponovalo velmi dobře vyzbrojenou armádou a české obyvatelstvo bylo ochotno pro „svůj“ stát přinášet oběti. Kdežto atentát na Heydricha zastihl Čechy „v diametrálně odlišné situaci“ – to už všem Beneš seděl v Londýně a šlo mu o zachránění své pozice. Nedvědický se proto ptá: „Když se Beneš jako respektovaný rozhodující činitel Československa nevrhl do války s kvalitně vyzbrojenou armádou v roce 1938, bylo etické a správné a z hlediska národa legitimní v roce 1941-1942 vystavit neozbrojený český národ očekávanému nacistickému teroru?“
Podle historika nepřinesl atentát „zásadní zvrat do právní pozice Edvardem Benešem vedeného londýnského centra odboje“. Z hlediska posílení Benešova mocenské dominance se však bezesporu jednalo „o úspěch, vykoupený ale utrpením mnoha obyvatel Protektorátu“, uzavírá Nedvědický. (-lb-)