 |
| Renomovaný německý státní "Institut pro soudobé dějiny" vydává v roce 2000 pozoruhodnou knihu. |
Již v roce 2000 zveřejnil mnichovský Institut für Zeitgeschichte (IfZ; byl založen v roce 1949 z podnětu Spojenců jako společný projekt demokratického Německa a spolkové země Bavorsko) více než šestsetistránkový svazek, obsahující objemnou sbírku interních příkazů vedení tábora Osvětim určených tamnímu strážnímu mužstvu jednotek SS a pocházejících z let 1940-1945. Ústřední úlohou institutu IfZ je „vědecké zpracování moderních německých dějin“, přičemž zejména zpočátku jeho činnosti byla středem jeho zájmu epocha nacionálního socialismu. Z celkového počtu více než 9000 posudků a odborných studií, které tato instituce doposud vypracovala pro různé soudy, úřady a ministerstva, se většina z nich zabývala obdobím let 1933-1945. Kromě badatelské a publikační činnosti spravuje tento státní ústav rozsáhlý archiv a knihovnu.
Obsáhlý svazek s názvem Standort- und Kommandanturbefehle des Konzentrationslagers Auschwitz 1940-1945 ("Posádkové a velitelské rozkazy koncentračního tábora Osvětim 1940-1945") nashromáždil veškerá dochovaná, svého času hektografovaná sdělení určená personálu v Osvětimi, která byla po válce porůznu roztroušena v německých, polských a ruských archivech. Zásadní je, že tomuto archivnímu materiálu doposud (tedy do roku 2000) nebyla skoro vůbec věnována pozornost na půdě historiografie. V zakázce IfZ tento materiál zpracovalo pět odborníků – Norbert Frei, Thomas Grotum, Jan Parcer, Sybille Steinbacherová a Bernd C. Wagner. Kniha je dodnes v prodeji a lze si jí koupit za 124 euro.
V anotaci ke knize se o těchto přetištěných dokumentech doslova uvádí: „Svým bohatstvím na detaily jsou působivým svědectvím ,každodenního života‘ příslušníků SS na dějišti hromadného ničení a kromě toho významným pramenem dějepisectví holocaustu.“
Přesto vydání této knihy prakticky zůstalo bez odezvy sdělovacích prostředků, jednalo se takřka o jakési „skryté zveřejnění“. Po tomto prvním svazku následoval svazek druhý („Germanizační politika a vraždění Židů v Horním Slezsku“), třetí („Nucené práce a likvidace vězňů tábora Monowice“; tj. tábora Osvětim III) a čtvrtý („Vykořisťování, likvidace, veřejnost. Nová studie o nacionálněsocialistické táborové politice.“)
Poté (tedy až po kompletním vydání všech 4 svazků s rozdílným obsahem i tématikou) vyšlo několik recenzí v německém tisku, přičemž příznačné je, že jejich autoři reagovali na obsah všech čtyř svazků kompletně a často nerozlišovali obsah prvního svazku nikterak zvlášť, přeskakovali od jednoho tématu ke druhému.
Ve Frankfurter Rundschau vyšel v září 2000 článek Wernera Renze, který takto právě postupoval. O prvním svazku autor novinového článku pouze samostatně usoudil, že v „pečlivě editované“ sbírce pramenů nic nepoukazuje za vraždění Židů, ale „o to více jednoznačněji prameny vrhají světlo na každodenní život vojáků SS, umístěných v Osvětimi, a jejich rodin, které si příslušníci rádi na toto místo nechávali za sebou přistěhovávat“. Ve stejné době vychází také článek ve Frankfurter Allgemeine Zeitung od Wolfganga Benze, ve kterém autor o obsahu prvního svazku píše, že je to „důležitý svazek pramenů“, jenž sice neobsahuje žádné mimořádné nové údaje, ale jehož zásluhou prý je, že demonstruje „monstrozitu služebního provozu“ v Osvětimi. Díky nasbíraným rozkazům a nařízením z Osvětimi byla prý ukázána „trivialita“ všedního dne pachatelů. Recenzent Arno Orzessek se v renomovaném listu Süddeutsche Zeitung v červnu téhož roku už vůbec konkrétně o obsahu jednotlivých svazků nevyjadřoval, zato zmínil, že název koncentračního tábora Osvětim je vůbec metaforou nacistických hrůz, ale až v posledních létech se ukazuje trend soustředění se ze strany historiků na samotný táborový život. Dále pak Orzessek napsal, že hlavním trumfem všech čtyř svazků (aniž by však blíže diferencoval) je vyhodnocení východoevropských pramenů, které doposud pro bádání nebyly dostupné.
O co tedy v rozkazech přímo jde, kdo je vydával a komu byly určeny?
Velitelem koncentračního tábora od května 1940 do listopadu 1943 byl Rudolf Höß, jeho následovníkem byl Arthur Liebehenschel (listopad 1943 až květen 1944) a po něm přišel na řadu Richard Baer (květen 1944 ař leden 1945). „Tábor SS“ v Osvětimi se skládal z velitelského štábu a ze strážní jednotky, rozdělené do několika setnin. Smysl oněch velitelských rozkazů spočíval v řízení každodenního služebního chodu jednoho z největších nacionálněsocialistických koncentračních táborů. Samozřejmě byly takovéto rozkazy vydávány a rozmnožovány i ve všech ostatních nemeckých koncentračních táborech, ovšem dochovaly se pouze ony z Osvětimi a z koncentračního tábora Stutthof. Vydavatelé knihy o obsahu těchto publikovaných rozkazů napsali, že „jejich velká výpovědní hodnota a obzvláště jejich historický význam spočívá především ve ztvárnění permanentního pokusu optimalizace rutinných pochodů“ v koncentračním táboře.
Když ovšem čtenář vynechá příslušný text předmluvy a pečlivě si pročte na oněch 600 stránkách doslovná znění chronologicky seřazených příkazů a nařízení, může snadno nabýt dojmu, že tento koncentrační tábor sloužil k maximálnímu využití veškerého lidského potenciálu pro zbrojařský průmysl Třetí říše a že vedení tábora usilovalo především o to, aby tento lidský materiál udržovalo při maximálně možné pracovní výkonnosti. Jinými slovy: v rozkazech vedení tábora je opakovaně zdůrazňována potřeba udržet v táboře takové podmínky, aby vězni byli schopni podat odpovídající pracovní výkon. O přímých úmyslech vyhlazování lidí nelze v těchto rozkazech nic vyčíst. Tvrdí to i samotní vydavatelé v předmluvě: „Přímý vztah ke ,konečnému řešení židovské otázky‘ lze v rozkazech nalézt pouze zřídka, ovšem podnětné je často to, co stojí mezi řádky. (...) Význam posádkových a velitelských rozkazů lze v neposlední řadě vysvětlit skutečností, že se z největšího koncentračního a vyhlazovacího tábora ,Třetí říše‘ sotva jinak dochovaly jiné písemné zdroje. (...) Proto jsou posádkové a velitelské rozkazy – vedle podkladů pro výstavbu tábora a jeho zařízení příslušného ústředního stavebního vedení Waffen SS (ZBL), jejichž objev patřil na počátku devadesátých let k mimořádným objevům v takzvaném zvláštním archivu v Moskvě (,Osobyj‘) – jediným, téměř v kompletním a kromě toho v bezmála bezchybném stavu dochovaným archivním materiálem táborových SS v Osvětimi.“
Do jaké míry tyto dokumenty dokazují charakter vyhlazovacího tábora Osvětim? To vydavatelé knihy píší v předmluvě. Hned v prvním odstavci. Bude nejrozumnější zde převzít celou tuto pasáž u úvodu:
Úvod
V srpnu 1942 došlo v Osvětimi k pracovní něhodě: Jeden příslušník SS si během plnění svých úkolů v areálu tábora přivodil otravu kyselinou kyanovodíkovou – sice ne smrtelnou otravu, ale přeci jen natolik silnou, aby byl na přechodnou dobu prohlášen za neshopného služby. Rudolf Höß okamžitě reagoval; zvláštním rozkazem varoval velitel tábora své podřízené, že plyn, který je od nedávna používán, obsahuje ,méně přidaných zapáchajících látek [sic]‘a ,je proto zvlášť nebezpečný‘. [Pozn.: Rozkaz z 12.8.1942]
Scény podobné této – šlo o zacházení s Cyklonem B, který byl v té době v Osvětimi téměř jeden rok používan nejen na odvšivení ošacení, nýbrž také k usmrcování lidí – se stále znovu nacházejí ve zde předkládaných dokumentech, přímé pokyny k masovému vraždění naproti tomu ne: Také na centrálním místě zločinu se SS řídily vlastními pravidly kamufláže. Přesto, anebo snad dokonce právě proto jsou posádkové a velitelské rozkazy z Osvětimi neobyčejně líčícím pramenem koncentračních táborů SS.
Tuto převzatou informaci vydavatelů knihy ponechme bez komentáře.
V Německu bylo znění těchto rozkazů částečně využito při tzv. „velkém osvětimském procesu“ ve Frankfurtu nad Mohandem (v letech 1963–1965). Byly zde uplatněny při ujasňování skutečností kolem rekrutování vězňů pro výstavbu areálu IG Farben.
V knize čtenář nenajde pouze pokyny, nařízení a rozkazy osvětimských velitelů. V menší míře jsou zde otištěny písemnosti nesoucí atorství Oswalda Pohla, který byl po válce při norimberských procesech odsouzen k trestu smrti a v roce 1951 popraven. SS-Oberfruppenführer a generál Waffen-SS Pohl byl vedoucím Hlavního hospodářského a správního úřadu SS a od července 1943 byl na této pozici služebně označován jako „správní šéf říšského vedení SS“. V této funkci Pohlovi podléhala otázka koncentračních táborů („generální inspekce koncentrační tábory“). V létě 1942 nahradil Pohl téměř třetinu velitelů všech existujících koncentračních táborů.
Nyní se zcela záměrně podívejme, co o roli Oswalda Pohla z hlediska jeho účasti na „mašinérii holocaustu“ soudí německá Wikipedia:
Pohl měl v úmyslu ve větší míře využít vězně koncentračních táborů pro zbrojařský průmysl. V jednom rozkazu z 30. dubna 1942 nařídil: „Velitel tábora je sám zodpovědný za nasazení pracovních sil. Toto pracovní nasazení musí být v doslovném smyslu slova vyčerpávajícím, aby bylo docíleno nejvyššího stupně výkonu. [...] Pracovní doba není vázána na žádné hranice. [...] Nástupy okrádající o čas a polední přestávky pouze za účelem jídla jsou zakázány.“
(Podtržení textu: Lukáš Beer.)
Tento Pohlův rozkaz – který si v takovéto podobě obsahem poněkud protiřečí (lze dosáhnout maximálního výkonu tím, že pracujícím nedopřeji polední přestávku na jídlo a maximálně je fyzicky vyčerpám?) – je v německé Wikipedii ozdrojován takto: International Military Tribunal: Der Nürnberger Prozess. Svazek XXXVIII, s. 366 / Doku. 129-R.
Znění tohoto Pohlova rozkazu z 30. dubna 1942, předeloženého při norimberských procesech, nechť si čtenář zvlášť zapamatuje. Bude mít příležitost porovnat jej se zněním rozkazu, který byl vydán Pohlem a otišetěn německými historiky v roce 2000.
Při poválečných procesech Pohl vytýkal orgánu oprávněnému podat obžalobu, že v něm hrají rozhodující úlohu židovští zástupci, kteří jsou prý naplnění touhou se pomstít a nenávistí. Pohl popíral, že by o vyvražďování Židů něco věděl. Řekl, že z jeho vlastní iniciativy nebyl deportován ani jeden Žid a ani jeden Žid takto nezahynul. Pociťoval to tak, že byl odsouzen neprávem náhradou za ty, co spáchali sebevraždu (a tím se vyhnuli procesu), nebo za ty, co jej nyní zatěžují jako korunní svědci, protože se vysvobodili „zradou“. Prý 33 let bezúhonně sloužil své vlasti a není si vědom spáchání nějakého zločinu. Soud jeho obhajobu neakceptoval a odsoudil ho jako jedince páchajícího zločiny z přesvědčení, „ze světonázoru“, jako člověka, který byl jeden z hlavních jedinců odpovědných za vražedné poměry v koncentračních táborech.
Nepomohla ani intervence delegace poslanců Německého spolkového sněmu, která žádala amerického nejvyššího komisaře Johna Jay McCloye o Pohlovu amnestii. Členy této delegace byl sociální demokrat (sic!) Carlo Schmidt, ale přímo i předseda spolkového sněmu, křesťanský sociál Hermann Ehlers a jeho další dva straničtí kolegové z parlamentu.
Pohlův obhájce dr. Alfred Seidl u soudu ve své závěrečné řeči doslovně prohlásil:
„Zkoumání důvodů obžaloby dospělo k závěru, že se odpovědnost obžalovaného Pohla po začlenění inspekce koncentračních táborů do Hlavního hospodářského s správního úřadu omezovala na jednotné řízení pracovního nasazení vězňů. Navzdory tomu projevoval obžalovaný Oswald Pohl ve své funkci šéfa Hlavního hospodářského a správního úřadu snahy, aby se účelným výkladem a dobrovolným rozšířením svého pověření zlepšily životní podmínky vězňů. Jeho snahy mimo jiné tedy směřovaly k tomu, že odstraňoval se svých služebních postů ty vedoucí táborů, kteří jak se zdálo neměli dostatečné pochopení pro lidské uspořádání pracovního nasazení, a nahrazoval je jinými vhodnými vedoucími. Vycházeje z těchto zjištění je třeba chápat návrhy obžalovaného Pohla, které předkládal říšskému vůdci SS Himmlerovi a které se vztahovaly na přeložení jistých táborových velitelů.“
Seidlovo tvrzení bylo takřka v diametrálním rozporu s obžalobou.
POKRAČOVÁNÍ ZDE
Co se dočtete příště:
*Znění Pohlových rozkazů táborovým velitelům a další vybrané rozkazy táborových velitelů z Osvětimi.
*Zvláštní příkaz ohledně používání mateřštiny pro příslušníky Wehrmachtu a SS českého původu v koncentračním táboře Osvětim.