Lukáš Beer
Na jaře 1988 jsem v bytě mých prarodičů jedno takové číslo Signálu prolistovával. Dnes už snad mohu otevřeně přiznat, že jsem v té době na svůj věk (15 let) poněkud nadprůměrně jevil zájem o politické dění, vystřihovával si každý den články z Rudého práva, vlepoval je do speciálního deníku a doplňoval je vlastnoručně psanými poznámkami – výpisky zpráv z českého vysílání západoněmeckého Deutschlandfunku, sídlícího v Kolíně nad Rýnem, a také z vysílání BBC v češtině. (Hlas Ameriky byl na můj vkus už poměrně vulgárně antikomunistický a Svobodnou Evropu člověk kvůli neúnavným rušičkám nemohl poslouchat). Prozrazuji to veřejně až nyní, jelikož mezi mými vrstevníky by to svého času sotva působilo jako „cool“. Často tam v rádiu mluvili o panu Václavu Havlovi – tehdy jsem si jej ještě představoval jako nějakého kultivovaného moudrého profesora s prošedivělými vlasy, oděného do obleku, vůbec pána galantního vzhledu s neobyčejným charisma.
Má posedlost zakázanými západními sdělovacími prostředky byla nezkrotná – situaci přitěžovala i skutečnost, že jako syn vojáka z povolání jsem neměl žádnou šanci vycestovat s rodinou ani do neutrální Jugoslávie. Marně a bezúspěšně jsem ve čtrnácti letech loudil po redakci mnichovského Rádia Svobodná Evropa, zda by mi nemohla zadarmo poslat nějaké starší číslo „Süddeutsche Zeitung“ nebo „Frankfurter Allgemeine Zeitung“. Žádné pošty ze Západu jsem se nikdy nedočkal. A to jsem se pokoušel několikrát – mí rodiče doma „telefonní stanici“ neměli, proto jsem v bytě mých prarodičů vyčkával vždy vhodné příležitosti, kdy nikdo nebyl zrovna doma, a pak s rozbušeným srdcem a s knedlíkem v krku hbitě volil číslo s předvolbou „0049“, které diktovali hlasatelé na Svobodné Evropě. Jenže pokaždé se ozval jen záznamník, na čež jsem se zmohl s rozechvěným hlasem a co nejrychleji (volání na Západ bylo neskutečně drahé!) sdělit mou prosbu a nadiktovat adresu, kam mají noviny poslat. Možná mi noviny tehdy skutečně poslali, ale není těžké si domyslet, že bystří českoslovenští celníci si s nimi uměli poradit zcela jinak!
Nicméně má touha po „zakázaném Západě“ přerostla v přání udržovat s někým z druhé strany alespoň písemný kontakt, s tou vyhlídkou, že by mne tam mohl někdo snad i nějak pozvat. V "Mladém světě" psali, že to nějak jde a ve "Světě v obrazech" vycházely zjednodušené turistické plány západoevropských měst – jednou to musí klapnout, doufal jsem.
Sestra mé zesnulé prababičky byla sice po válce vyhnána a žila pak na jih od Stuttgartu, nicméně i ona už byla na onom světě, a když jsem se pokusil na její adresu obrátit s prosbou, zda by mi nemohla v Německu najít někoho na dopisování, obdržel jsem zanedlouho dopis od její dcery, napsaný očividně roztřesenou stařeckou rukou. Bohužel neměla pro mne potěšitelné zprávy – v příbuzenstvu na nějaké dopisování prostě nikdo neměl chuť a ani věk. Přepadla mě deprese.
Má naděje však ožila v květnu 1988. Tehdy vyšel v časopise Signál velký článek o rozsahu tří stran, pojednávající o jakémsi soudním procesu v západoněmeckém Wuppertalu. Jako svědek v něm vystupoval jakýsi Adolf Burger, bývalý vězeň koncentračního tábora. V textu se navíc uvádělo, že tento muž aktuálně pomáhá v Západním Berlíně při natáčení nějakého filmu o Druhé světové válce.
„Západní Berlín“ - na ten jsen slyšel velmi dobře, znal jsem jej pouze z druhé strany berlínské zdi – kamarádka Heike z východního Berlína mi jej z dálky ukazovala z věže Francouzského dómu, z které bylo při dobrém počasí vidět až k troskám západoberlínské Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche. V článku Signálu psali, že pan Burger bude nyní do Západního Berlína jezdit častěji, navštěvuje tam i školy a pořádá diskuse se žáky.
Nějak jsem v té době nevnímal souvislosti, kvůli kterým se soud ve Wuppertalu konal – měl jsem před očima pouze lákavou vidinu dopisování si s někým ze Západního Berlína. (Mimochodem: tehdy Češi vůbec neznali slovo „holocaust“, v článku se vůbec ani jedním slovem nezmiňoval židovský původ pana Burgera – tenkrát se v tisku hovořilo o československých obětech, nezdůrazňovalo se zvláštní utrpení nějakého konkrétního etnika. Lidé přesto nebyli méně citliví vůči lidskému utrpení a hrůzám, páchaným na lidech.)
V časopise byla dokonce fotografie obálky, kterou zaslal Adolfu Burgerovi soud z Wuppertalu, a na ní byla čitelná celá adresa příjemce. Rozhodl jsem se Adolfu Burgerovi napsat – udělal jsem to trochu „fikaně“, aby má prosba nevypadala příliš sobecky – napsal jsem mu, že já a mí spolužáci by si přáli navázat dopisovací přátelství s kamarády ze Západního Berlína ("nebo alespoň z Wuppertalu"), zda by nám tedy nemohl náhodou nějak pomoci, když je tak často ve styku s našimi vrstevníky.
„Milý příteli, velice mne potěšil Tvůj dopis a rád Tobě i Tvým spolužákům pomohu. Vaše snaha osvojit si další jazyk je správná. Napsal jsem řediteli gymnasia ve Wuppertalu, aby zprostředkoval studenta, který by měl zájem si s Vaší skupinkou korespondovat. Mám za to, že během krátké doby obdržíš dopis z Wuppertalu.“
To znělo v mých uších velmi blaženě.
Adolf Burger mi ještě pro jistotu napsal celou adresu ředitele oné německé školy, včetně telefonního čísla, a pokračoval: „Je velmi dobré, že se snažíte navázat přátelské vztahy se svými vrstevníky v cizích zemích. I to, že se navzájem poznáváte, je příslibem do budoucna, že Vaše generace nikdy nezažije ty hrůzy, které fašismus přinesl lidstvu. A žel, stále ještě přináší v Chile, v Jihoafrické republice a v jiných zemích. Fašismus je stále stejný, nelidský a bestiální. Je naší povinností proti nim bojovat, ať se objeví kdekoliv. Proto jsem jel svědčit do soudu do Wuppertalu. Milý příteli, až přijedeš někdy do Prahy, budu rád, když mne a mou rodinu navštívíš. S pozdravem A. Burger.“
Asi o dva týdny později se ve schránce objevil dopis se „západoněmeckou“ poštovní známkou – těžko někomu dnes mohu vysvětlit pocit, který se mne v té chvíli zmocnil, dlouho jsem obálku se známkou prohlížel, než jsem jej otevřel. Ale obsah dopisu byl však poněkud zdrcující – ředitel wuppertalského gymnázia psal, že se sice pokoušel někoho na dopisování sehnat, ale že sám doznává, že mládež má úplně jiné zájmy a starosti, a dokonce mi detailně popsal, jak tráví volný čas. Neměl jsem tehdy moc tucha o tom, že život „západní mládeže“ se od toho „našeho“ poněkud lišil.
Adolfa Burgera jsem v Praze pak nikdy nenavštívil a s jeho jménem jsem se zcela náhodně setkal až po dvaceti letech. V roce 2008 dostal Oscara film rakouského režiséra Stefana Ruzowitzkyho "Ďáblova dílna", který vznikl na základě vzpomínek Adolfa Burgera a jeho stejnojmenné knihy, popisující jeho cestu koncentračními tábory v letech 1942-1945. Burger (narozen 1917), který podle vlastních slov přežil koncentrační tábor Osvětim, byl v roce 1944 povolán do Sachsenhausenu a zde se spolu s dalšími vězni podílel na největší padělatelské akci za účelem oslabení britské měny.
Protože padla o snímku „Ďáblova dílna“ zmínka v jednom z předchozích článků Našeho směru, vybavil jsem si jméno Adolfa Burgera znovu a pustil se do hledání. Jeho dopis z roku 1988 jsem našel včetně obálky, na které je uvedena adresa v pražském Spořilově, v zástavbě rodinných domků.
Žije Adolf Burger dnes ještě? Podle všech dostupných informací by tomu tak i přes jeho požehnaný věk mělo být a pan Burger ještě před šesti lety poskytoval rozhovory českým i zahraničním sdělovacím prostředkům. Působí na mně jako čestný muž, který mnohé prožil a mnohé dokáže svými bezprostředními zážitky potvrdit či vyvrátit.
Nevím, zda se mi podaří s ním kontaktovat, ale kdyby se přeci jen stal ten zázrak a já s ním mohl osobně pohovořit, vynořilo by se zajisté větší množství otázek, které bych měl na srdci.
A co by asi pan Burger řekl na případ našeho trestního stíhání? Jako člověk, který ovládá plynule němčinu a zná tedy určitě i obsah mnohých Hitlerových projevů, které byly v knize vydány?
Zda se mi navázání kontaktu zdařilo, či nikoli, se dozvíte.
P.S.:
Kamarády ze Západu na dopisování se mi tehdy nakonec najít podařilo. Ředitel gymnázia obstaral adresu časopisu „Popcorn“, kam jsem nakonec odeslal svůj inzerát s adresou. Následující půlrok představoval velmi těžkou zkoužku mého vztahu se svým vlastním otcem – jak už jsem uvedl, vojákem z povolání, který před rokem 1989 musel povinně hlásit veškeré kontakty svých rodinných příslušníků se Západem. Po zveřejnění inzerátu v západním Německu mi začaly být po několik měsíců doručovány stovky dopisů z půlky západní Evropy (počínaje Itálií, přes všechny německy mluvící země, státy Beneluxu až po všechny skandinávské země). Denně jsem nacházel v dopisní schránce poštu ze Západu, minimálně čtyři obálky nebo pohlednice. A co bylo ještě „horší“, brzy na to začaly k nám domů chodit i turistické prospekty z Rakouska – schránka byla kolikrát tak zaplněná, že „západní nápisy“ pošty nemohly uniknout ani sousedům, dokonce jsem ve schránce našel někdy pouze stopy po vytržené obálce, ve které soused utápěný v komunistické šedi tušil zřejmě nějaký katalog Neckermanna. V domě, kde více než 50% nájemníků pracovalo v československé armádě, to pro mého otce, důstojníka, představovalo mimořádný stres.
Tolik facek jsem v životě nedostal, jako onen zářijový den roku 1988, kdy se ve schránce objevila tlustá průhledná obálka s rakouskými katalogy opěvujícími krásy přírody v Salzkammergutu (samozřejmě československými celníky předtím zkontrolována a poté pečlivě zalepena). Ale nedivte se, situace byla opravdu vážná – když se otec na druhý den vydal na Státní bezpečnost, aby se sám „udal“ kvůli nedobrovolnému kontaktu se Západem, poklepali ho tam soudruzi na rameno a uklidnili, že už mají všechno dávno v merku...