Jak je to doopravdy s českým původem lázeňských oplatků?

Čeští výrobci oplatků chtějí, aby EU uznala tento produkt za "tradiční český výrobek". Udělejte si obrázek sami.
Gustav M. Kališ

Lázeňské oplatky jsou druh sladkého pokrmu, který se vyrábí ze dvou křupavých oplatek, mezi nimiž se nachází sladké sypání. Možná pro někoho asi bude „nemilým překvapením,“ že tradici výroby u „nás“ založili Němci…  Archeologické nálezy naznačují, že oplatky byly vyráběny již někdy v 18. století. Z této doby pocházejí první zdokumentované formy na jejich pečení, ale o původu tohoto pokrmu není mnoho známo. Od roku 1856 dochází, především v německých sídelních oblastech Bohemie, ke vzniku prvních průmyslových oplatkáren, které zahájily masovou výrobu oplatek.

Podle vzpomínek zakladatele průmyslové výroby karlovarských lázeňských oplatek, Alfreda Bayera, se oplatky připravovaly v jednotlivých karlovarských domácnostech už před rokem 1800. Dělo se tak zejména v pensionech, v nichž bydleli lázeňští hosté. Zpočátku šlo o jednu vrstvu, posypanou pouze cukrem, až později se objevila varianta se dvěma vrstvami a cukrem uprostřed. Ještě později začaly domácí pekařky k cukru přidávat další koření pro ochucení.

V první polovině 19. století přišla do tehdy již světoznámého lázeňského města za prací mladá německá pomocnice Barbara Nasler, rodačka z Lubence na Podbořansku. Sloužila v pensionu Zur weißen Taube (U bílého holuba). Zanedlouho se seznámila s karlovarským policistou Michaelem Bayerem, rodákem německého původu z Oplotce (Domažlicko). V roce 1854 měli svatbu. To už se Barbara delší dobu zabývala pokusy, jak lázeňské oplatky, které pro hosty pekla, vylepšit. Zdokonalila těsto, které se nyní peklo až dozlatova, a zabývala se také tím, jak zajistit rovnoměrné naplnění cukrem a další náplní mezi dvěma vrstvami. Nejčastěji šlo o oříšky, mandle a vanilku.

První pekárnu oplatek pro lázeňské hosty založila v roce 1867. Nesly označení Barbara Bayer - Oblaten. Pro velmi dobrou chuť a vysokou kvalitu se rychle staly velmi oblíbené, a to i u nejbohatších lázeňských hostů.

V roce 1876 se v Karlsbadu (v Karlových Varech) léčil Joseph Schneider z Berlína, příslušník pruského dvora, který si domů odvezl jedno balení oplatek Barbary Bayer - a krátce na to přišla objednávka od kanceláře císaře Viléma I. na týdenní dodávky oplatek. Konzumovaly se na císařském dvoře a podle svědků je čas od času jedl i sám císař.

Barbara Bayer zemřela v říjnu 1887, rodinnou pekárnu převzal syn Karl Bayer, který nadále uchovával tajný recept na složení těsta a náplně oplatek. Podstatně rozšířil okruh odběratelů, lázeňské oplatky se vyvážely do Španělska, Ruska, Nizozemí, Srbska, Bavorska a Uher. Průmyslová výroba se neustále zdokonalovala, byla zavedena i výstupní kontrola ve formě poklepání na oplatky, která měla prokázat, že oplatka je křehká a není vlhká. Jako další ochrana proti vlhkosti bylo v roce 1895 zavedeno balení oplatek do staniolu. V roce 1899 bylo Bayerovo pekařství lázeňským oplatek jmenováno císařským dvorním dodavatelem pro vídeňský dvůr. Oplatky získávaly mnoha ocenění na světových veletrzích. Rodina Bayerů si nechala patentovat řadu technických vynálezů, které sloužily k výrobě oplatek, především nová pekárenská zařízení.

Na začátku 20. století se oplatky pekly už ve třech provozech. První velká krize přišla po vypuknutí první světové války, kdy bylo s okamžitou platností zakázáno užívání pšeničné mouky, másla a cukru na průmyslovou výrobu sladkostí, od roku 1916 potom vešel v platnost všeobecný zákaz průmyslové výroby oplatek. Slavné jméno karlovarských lázeňských oplatek oživil syn Karla Bayera Karl mladší, po jeho smrti v roce 1932 se továrny ujal bratr Herbert Bayer. V letech druhé světové války narukoval ke službě se zbraní, navíc v dubnu 1945 utrpěla pekárna škody při náletu na Karlovy Vary. Rodina byla v roce 1948 díky Benešovým dekretům vyhnána z vlasti a zahájila výrobu oplatek v sousedním Německu, která ale koncem padesátých let ukončila podnikatelskou činnost, vzhledem k velmi špatnému zdravotnímu stavu zakladatelů. Původní tajný recept opatrují potomci Bayerů, žijící v Bavorsku, dodnes!

Nechám pouze na vlastním uvážení laskavého čtenáře, zda jde o typicky český výrobek anebo o výrobek, na kterém Češi neoprávněně tradičně "parazitují"…

Poznámka: 

V 19. století se obdobný výrobek rozšířil v Horním Slezsku v oblasti Pštiny pod názvem oblaty (z německého obecného výrazu Oblaten pro oplatky) či slezské oplatky. Na poznaňském veletrhu Polagra Farma 2007 získal tento výrobek cenu Perla 2007 v soutěži „Naše kulinární dědictví“ a 17. května 2010 byl polským Ministerstvem zemědělství a rozvoje venkova zapsán na seznam „tradičních výrobků.“

Čeští výrobci oplatek naopak usilují, aby byl tento produkt uznán Evropskou unií jako „tradiční český výrobek“ a získal tak zvláštní ochranu. Tak vážně nevím…

Ale „českého původu“ je zajisté výroba neméně tradiční cukrářské speciality: slavných Hořických trubiček a která je obestřena docela zajímavou legendou z napoleonských válek.

„Když do Hořic zabloudily trosky rozprášené Napoleonovy armády po nezdařeném tažení do Ruska v roce 1812, jedna z místních žen se ujala nemocného Francouze, údajně kuchaře samotného císaře. Uzdravil se jen díky její péči a na oplátku jí svěřil vzácný recept na Napoleonovu oblíbenou pochoutku. Zrodily se slavné Hořické trubičky…“

Trubičky zakrátko dobyly srdce milovníků sladkostí na celém světě. Kromě zemí Rakouska-Uherska se vyvážely i do Francie, Anglie, Německa, Turecka, Afriky a Číny. V Hořicích je nyní vyrábí asi patnáct podnikatelů (některé bohužel pochybné kvality); můžete je „čerstvé“ ochutnat přímo v místní cukrárně či koupit domů v originálním balení.

Věnováno příteli M. Drobečkovi, velkému obdivovateli cukrovinek a obzvlášť Hořických trubiček, respektive Karlovarských lázeňských oplatků.

 Obrázek je pouze ilustrační…