Atentátník Jan Svoboda před nedávnem zemřel

Muž, o kterém málem psaly české učebnice dějepisu, zemřel v prosinci 2011 ve věku 90 let
Lukáš Beer 

V roce 1942 přinesl ilustrovaný časopis Pestrý týden reportáž
o Kuratoriu pro výchovu mládeže, kde se objevil i tento portrét
Jana Svobody (vlevo, foto: archiv L. Beera). Na pravém snímku
je Jan Svoboda v roce 2000 při přebírání ocenění "Blanický rytíř"
(Zdroj: www.blanicti-rytiri.cz)

Bývalý významný funkcionář Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě (1942-1945), ve svém mládí přesvědčený nacionální socialista a člověk, jenž byl počátkem roku 1945 pověřen úkolem spáchat atentát na dr. Edvarda Beneše, který se nakonec nezdařil (Náš směr přinesl zvláštní samostatný příspěvek), již není mezi živými. Jan Svoboda byl v roce 1947 odsouzen k trestu smrti, posléze prezidentem Benešem omilostněn a odpykal si ve vězení 17 let (do roku 1963). Vše nasvědčuje tomu, že ve svém okolí byl po svém propuštění až do konce života, jako velmi oblíbený a vážený občan a člověk, mylně považován za účastníka protikomunistického odboje, který byl odsouzený až po komunistickém převratu v únoru 1948. Náplní druhé půlky Svobodova života byl až do vysokého věku zájem o regionální národopis Podblanicka, kde se v tomto směru hodně zasloužil.

V posledním vydání „NS“ byla nastolena otázka, zda je pan Svoboda dnes ještě mezi živými, protože historik Ivo Pejčoch ve své knize „Fašismus v českých zemích“ z roku 2011 uvádí, že podle jeho informací v době vydání knihy pan Svoboda ještě žil, a publicista Stanislav Motl v pořadu České televize z roku 2013 neuváděl Svovodovo jméno a ani rok úmrtí. Skutečnost je každopádně taková, že Jan Svoboda zemřel 6. prosince 2011 ve věku nedožitých 91 let.

Jan Svoboda se narodil 25. ledna 1921 v Brně v rodině státního úředníka, právníka Jana Svobody. V roce 1930 byl otec z Brna přeložen a rodina se odstěhovala do Prahy. Zde Jan Svoboda vystudoval klasické gymnázium a byl přijat ke studiu medicíny. Byl členem „Vlajky“ a jako aktivní stoupenec nacionálního socialismu se po svém vyloučení z Vlajky v lednu 1942 již aktivně zapojil do přípravných prací založení nové protektorátní organizace české mládeže Kuratoria. (O Svobodových aktivitách v letech 1942-1945 pojednává náš samostatný podrobný článek.)

Vězněn byl Jan Svoboda od roku 1947 v Mírově a ve Valdicích. Jaký byl jeho osud po propuštění v roce 1963?

Uvádí se (časopis Pod Blaníkem, č. 1/2012), že střídal různá zaměstnání, naposledy byl strojníkem u Staveb silnic a železnic. Hlavním osobním koníčkem pana Svobody se stala regionální historie. Od roku 1978 žil Jan Svoboda ve Vlašimi. Zde pan Svoboda v osmdesátých letech realizuje svůj koníček v rámci Vlastivědného kroužku. Byl dopisovatelem Národopisné společnosti při Akademii věd. Po listopadu 1989 Jan Svoboda spoluzaložil Nezávislou památkovou unii a stal se jejím prvním jednatelem a redaktorem jejího časopisu Dědictví koruny české. Zapojil se jako zpravodaj i do činnosti Státní památkové péče, kde v roce 1993 přebírá funkci konzervátora. V roce 1993 obdržel "Čestné uznání za záslužnou a dlouholetou práci v oboru národopisu". Jeho největší aktivitou koncem 90. let byl soupis drobných sakrálních objektů okresu Benešov, kdy v období 4 let a za pomoci 15 spolupracovníků, které shromáždil, podchytil přes 1500 kapliček, křížků, zvoniček a Božích muk. Byl dlouholetým členem Českého svazu ochránců přírody, kde se věnoval především péči o kulturní památky a inicioval projekty na jejich obnovu. Svou publikační činnost Jan Svoboda završil vydáním dvou knih ve spolupráci s Josefem Moudrým. V roce 2003 vychází Vlašim nejen na starých pohlednicích a v roce 2006 kniha Vlašim po stopách předků.

V roce 2008 odchází Jan Svoboda do Velvar, do domova pro seniory, kde prožil zbytek svého života. Přátelé a známí jej oceňovali pro jeho „úžasnou paměť“ a výbornou znalost němčiny a latiny. (V časopise Pod Blaníkem se mylně uvádí, že Jan Svoboda byl odsouzen v roce 1948, což zřejmě přispělo k dojmu – resp. pramenilo z dojmu –, že Jan Svoboda byl účastníkem protikomunistického odboje. O své politické minulosti se prý nesvěřoval.)