 |
| Bernd Posselt, prezident německé Pan- evropské unie, sedí ve Štrasburku díky CSU už dvě desetiletí. Zjevně se mu ne- líbí, že do "evropského parlamentu" by se chtěly dostat i kritické malé strany a "extremistické síly", které obdrží méně než 5% hlasů. Foto: Mef.ellingen/Wikipedia |
„Hodina štěstí“, jak to komentoval Helmut Kohl. Kdo by bývalému německému kancléři chtěl protiřečit? Vyhnanci z vlasti už vůbec ne. [Autor G. F., narozen v roce 1942 v Karlových Varech, je dlouhodobý dopisovatel springerovského listu Die Welt a členem křesťansko-demokratické CDU – pozn. red.] Pro ně byla Evropa vždycky kódem naděje, že se nacionalismus a šovinismus dají navždy zahnat do kumbálu dějin a že bude možné vyloučit „nové etnické čistky“ na půdě kontinentu. Částečně se to také podařilo.
Přinejmenším teoreticky nabízí společenství osmadvacítky ochranný štít, který své národy „chrání před kyselým deštěm globalizace“, jak míní Bernd Posselt. Pokusy bývalého českého prezidenta Václava Klause zvěčnit v evropské chartě základních práv Benešovy dekrety, odporující Evropě a mezinárodnímu právu, ztroskotaly. Nová vláda nad Vltavou zaujmula odstup od tohoto záměru, což by se nemělo podceňovat. Vlastní skandál se tím ovšem neeliminoval, ale změna v postoji Prahy jej pouze o něco zmenšila. Vnitrostátně se dekretům nic neděje, zůstávají součástí českého právního řádu. Navzdory zapřísáhávání evropských „hodnot".
Kdo nechce podvádět sám sebe, musí umět pojmenovat deficity Evropské unie. Projevují se aktuálně jiným způsobem než v roce 2004, když byla EU infikována virem nadále existujících dekretů bezpráví. Co se týče politiky vůči Ukrajině, jednala Unie, popř. Západ – vyjádřeno opatrně – diletantsky. Politika Západu učinila zjevně tu chybu – jak ostatně lituje spisovatel Eugen Ruge ve své pozoruhodné obhajobě vyrovnání s Ruskem –, že před svým pokusem přivést Ukrajinu k EU nemluvila se všemi, kterých se to týká, a nebrala ohledy na zájmy všech. A vzhledem k přiostření situace by bylo „největší chybou v této chybě pokračovat a opakovat ji“. Vskutku bylo ve velké míře ve hře přecenění vlastních možností. A také vydatná porce imperiálních představ Evropské unie, respektive hegemoniální velmoci USA.
Z války slov a výstředních srovnávání Putina k Hitlerovi, naposledy z úst německého ministra financí Wolfganga Schäubleho, měl ruský prezident největší prospěch. Mohl se holedbat souhlasnými procenty, která překračovala osmdesátiprocentní hodnotu. Západu, slepému k dějinám, došlo příliš pozdě, že ekonomicky a politicky chřadnoucí Ukrajině by lépe prospěly vazby jak k EU, tak i k Rusku. Což nemusí být bezpodmínečně to stejné jako politika, která si mění stanoviska mezi frontami podle aktuálních potřeb. V Kyjevě se během minulých deseti let zanedbalo vytvoření transparentních státních institucí a prosazení koherentních reforem. Místo toho se upevňovala vláda oligarchů ve spojení se zkorumpovanými politickými třídami.
Tento vývoj přetrvává a neomezuje se pouze na Ukrajinu. Také v jiných bývalých komunistických zemích mají oligarchové dobré vyhlídky získat volbami různé posty. Můžeme vyčkávat, jak dopadne nejnovější experiment tohoto druhu. Na Slovensku zvítězil v prezidentských volbách do značné míry neznámý podnikatel Andrej Kiska, který vydělal milióny spotřebitelskými kredity v době, kdy se banky ještě zdráhaly poskytovat startovní podporu při zakládání firem. Je to muž bez jasného politického profilu. Kiska zjevně přilákal voliče, kteří nedůvěřovali politickým profesionálům. „Voliči se rozhodli pro muže s čistým kabátem“, komentoval list Süddeutsche Zeitung vítězství milionáře, „to si lze vysvětlit jako naivitu – nebo ale také jako varování na adresu politiky cestou, kterou to lze provést.“ Zda tento muž bez vlastností bude dobrým nebo špatným prezidentem, dokáže sotva někdo předpovědět.
To stejné platí také o „čokoládovém králi“ Petro Porošenkovi, který by se chtěl stát novou ukrajinskou hlavou státu. Dne 25. května. Tento den, to se dá říci už dnes, se stane historickým datem. Nejen pro Ukrajinu, toto roztrhané příhraničnní území s haličskou metropolí Lvovem (Lemberg), ve které se kdysi odrážela habsburská různorodost etnií, jazyků a náboženského vyznání.
25. května jsou vyzváni občané 28 členských států Evropské unie k účasti na volbách do Evropského parlamentu. Ten bude mít víc kompetencí než současné shromáždění ve Štrasburku. Lisabonská smlouva předepisuje, že při určování předsedy Evropské komise musí být zohledneny volební výsledky. Zda tomu tak skutečně bude?
V otázce Eura neměly úmluvy ani cenu papíru, na kterém byly pevně uvedeny. S pověstí Evropské unie, respektive její bruselské komise, to nevypadá dobře. „Člověk by musel být slepý a hluchý, aby nerozpoznal, že Evropa má co vysvětlovat.“ Tato věta pochází od hlavního kandidáta evropských Křesťanských demokratů a Křesťanských sociálů, Jeana-Claude Junckera. Průzkum veřejného mínění potvrzuje úsudek bývalého šéfa lucemburské vlády. Sedmdesát procent občanů se necítí být Evropskou unií přiměřeně zastupováno, tito lidé „oprávněně pochybují“ (řekl Juncker).
Otevřený diskurs o chybách minulosti a budoucí podobě Unie, o lepší Evropě, by byl šancí na zvýšení zájmu o volby. Také konkurence názorů prostě oživuje politické řemeslo. Ale co dělají etablované politické strany vzhledem k výskytu nových uskupení, která se netají svou skepsí vůči nejednomu štrasburskému nebo bruselskému mocenskému nároku a usilují o získání potenciálu voličů, který se volbám doposud vyhýbal nebo musel frustrovaně přihlížet, jak jeho hlasy padají pod stůl? Chovají se tak, jak to u monopilostů známe: Rivalové jsou nemilosrdně očerňováni a – bez rozdílu – jako nějaká otravná malá politická uskupení anebo dokonce extremistické síly zařazováni někam mezi pofidérní ušmudlance.
Najednou se do hledáčku kritiky dostal Spolkový ústavní soud, o kterém si doposud nikdo nedovolil pochybovat, když přivedl k pádu pětiprocentní hranici při volbách do Evropského parlamentu. Bernd Posselt si stěžoval na „nezodpovědný Spolkový ústavní soud“. Posselt je prezidentem německé Panevropské unie, díky „jízdence“ německých křesťanských sociálů (CSU) sedí již dvě desetiletí ve Štrasburku a je mluvčím a spolkovým předsedou Sudetoněmeckého krajanského sdružení. To je silný tabák, toto pokárání na adresu soudců! Když jde o stranickou politiku a nároky politických stran, tak to se měřítka rychle posouvají. Škoda! Volby do Evropského parlamentu v roce 2014, uprostřed periody různých krizí, by vlastně zasloužily racionální, pokud možno od předsudků očištěné nahlížení – také z perspektivy sudetských Němců a všech ostatních lidí, kteří byli násilím zbaveni vlasti.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 10. dubna 2014.