Tomáš Krystlík
 |
| Foto: Archiv Lukáše Beera |
ČSR si během své krátké existence brzy všechny sousední státy znepřátelila, výjimkou bylo pouze Rumunsko. Všechny sousední státy, s výjimkou Rakouska a Rumunska, měly vůči Československu územní požadavky a hodlaly je v roce 1938 dosáhnout podle potřeby i vojensky. V případě války s Německem by vpadla armáda polská a maďarská do Československa, aby si ona území zajistila a získala nějaká navíc.
Francie podle spojenecké smlouvy by přispěchala v ozbrojeném konfliktu na pomoc ČSR jen tehdy, označila-li by Rada Společnosti národů Československo jako oběť nevyprovokované agrese. Poté a po vojenském zásahu Francie proti Německu by se smluvně otevřela cesta pro pomoc SSSR. Tuto možnost si Češi zmařili sami svými dvěma mobilizacemi, které Společnost národů zásadně pokládala podle svých stanov za agresivní válečný akt. I kdyby polská a rumunská vláda souhlasily s transportem Rudé armády přes svá území, dorazily by sovětské vojenské síly na slovensko-moravské pomezí asi za šest týdnů. To už by Československo zřejmě neexistovalo.
Obranné pevnosti byly ve výstavbě, dokončení bylo naplánováno na rok 1951 (!). V Čechách byly koncipovány jako tříliniové (plus lokální ochranné linie před některými velkými městy), žádná linie ale nebyla dostavěna, mezi pevnostmi jedné linie byly i proluky široké několik desítek kilometrů. A Wehrmacht měl podrobné mapy s umístěním pevností i s jejich palebnými úhly. Nikam nebylo namontováno ani jedno pevnostní dělo, v těžkých pevnostech byly jen občas nainstalovány těžké kulomety a rozmístěny asi dvě stovky polních (mobilních, tedy ne pevnostních) protitankových (nenamontovaných a nenamontovatelných) děl. Naprostá většina pevností byla tedy jen lepší kulometná hnízda. Wehrmacht by prolukami v jednotlivých liniích bez boje pronikl, kde by došlo k boji, museli by se obránci z menších pevností do pár minut vzdát, protože na rozdíl od velkých pevností měly mít nucenou ventilaci pouze na ruční pohon, která nebyla v září 1938 namontována – zplodiny ze zbraňových závěrů při palbě by je spolehlivě z bunkrů vypudily. Jeden z hlavních německých úderů měl jít přes Krkonoše a další přes západní část Jeseníků, kde byly podle plánu výstavby československých opevnění chráněny lehkými bunkry jen silnice a železniční trati.
Generální štáb naplánoval při německém útoku ústup československého vojska po pěti silnicích na Slovensko, protože jediná pořádná železniční trať na Slovensko vedla v bezprostřední blízkosti nepřátelského Polska a v dosahu Wehrmachtu ze Slezska. Luftwaffe by stačilo na několika málo místech bombardovat ustupující jednotky s těžkými zbraněmi, aby se ústup zcela zastavil. Na Slovensku měla československá armáda vyčkat vojenského vystoupení Francie a SSSR proti Německu. Tento plán se dal ještě aplikovat i za polského útoku na Těšínsko, Oravu a Spiš. Přistoupil-li by k tomu současný boj i proti Maďarsku, pak by nebyly ani nejmenší vyhlídky na úspěch, což náčelník generálního štábu Ludvík Krejčí sdělil Benešovi i nejvyšším československým politikům.
Přesto existovala řešení, ale pro české chápání značně netradiční. Buď se dohodnout s Poláky, popřípadě s Poláky, Maďary a Slováky, a nedat nic Němcům, nebo se spojit s Němci a nedat nic Polákům a Maďarům, obojí však znamenalo připojit československý stát buď k Polsku, případně vytvořit polsko-česko-maďarsko-slovenskou federaci, nebo k Německu. V každém případě Češi světu předvedli, že si svůj stát nedokáží udržet.
Tento text původně vyšel na autorově blogu, kde je možné s autorem diskutovat. Článek jsme převzali s jeho laskavým souhlasem.