 |
| O Stadlerově pobytu na Krymu přinesl článek "NS" ZDE . |
V interview před několika dny upozornil na nepoměr při nahlížení na situaci v Sýrii na straně jedné, kde je Assad kritizován za to, že postupuje proti vlastnímu obyvatelstvu, a na Ukrajině, kde tamní přechodná vláda útočí na vlastní obyvatelstvo dokonce i s tanky: „Vůbec si nejsem jist tím, zda v Sýrii Assad postupuje vůči svému vlastnímu obyvatelstvu. Ale je to spíš tak, že v první řadě útočí na žoldáky, kteří zneužívají syrské obyvatelstvo proti své vlastní vládě k tomu, aby zinscenovali občanskou válku. Skutečnými agresory jsou žoldáci, financovaní většinou ze Saúdské Arábie a Kataru a jsou vybavováni zbraněmi. Tedy to, co se nám jaksi podává jako spontánně vypuknutá válka, je ve skutečnosti dobře organizovanou, společně se žoldáckými jednotkami organizovanou občanskou válkou, která zatěžuje obzvláště křesťanskou menšinu v Sýrii, jež byla Assadovým režimem doposud vždy chráněna. Proto se domnívám, že tyhle dvě záležitosti nelze ani srovnávat. Skutečností je, že ukrajinská pučistická vláda postupuje vůči východní části země, protože tato východní část země jednoznačně signalizuje úmysl orientovat se směrem na Moskvu, což je naprostým právem obyvatelstva, v jakékoliv jiné části světa by se na to každopádně dívali stejně.“ Stadler dodává, že pokud Západ soudí Assadův režim za násilí páchané vůči vlastním lidem, je neakceptovatelné, že tak nečiní v případě ukrajinské vlády.
Nepochopení u něj vyvolalo i vyhrožování amerického prezidenta na adresu Putina, který nechává přemísťovat vojenské jednotky na západ k ukrajinským hranicím, jež tam provádějí vojenské manévry. Stadler připomíná, že Američané jako členský stát NATO, jsou vojensky přítomni v Evropě, jako například v Maďarsku: „Můžeme to stejné pozorovat v Polsku a baltských zemích. Evropa by si vůbec měla vybavit, které přísliby byly Rusku učiněny po německém znovusjednocení a každopádně ještě před uzavřením budapešťského memoranda (z roku 1994 – pozn. red.), na které se odvolávají, když jde o teritoriální integritu Ukrajiny. Tehdy Rusům opakovaně slíbili, že se NATO na východě rozšiřovat nebude. Pak se velmi brzy přičlenilo Česko, pak Slovensko, Polsko, baltické státy, Rumunsko, Bulharsko – a Rusko nereagovalo. Ale nyní v souvislosti s vyjádřením úmyslu pana Rasmussena přijmout do NATO dokonce Ukrajinu nebo Gruzii, je nutno uznat a akceptovat, že Rusko nyní vidí své oprávněné bezpečnostně politické zájmy v ohrožení, a proto musí reagovat. Žádný stát nemůže akceptovat, aby nekolik stovek kilometrů od vlastního hlavního města byly jaksi zřizovány raketové opěrné body, které jsou v vlastně směřovány proti Rusku. To by Amerika nikdy neakceptovala, kdyby Rusové prováděli to stejné na Kubě nebo v Kanadě či v Mexiku, tak by měl každý pocjopení pro to, že se zde uplatňují oprávněné bezpečnostní zájmy. To stejné, stejný respekt očekávám v tom případě, když v bezprostředním sousedství Ruska NATO vytváří opěrné body.“
Dvojité měřítko v přístupu se podle Stadlera obzvlášť projevilo po poslední konferenci v Ženevě. Rusům bylo nejdříve vyčítáno, že se vměšují do záležitostí Ukrajiny, pak v rámci rozhovorů v Ženevě byla uzavřena dohoda a pak pučistická vláda v Kyjevě použila dokonce násilně zbraně proti obyvatelstvu na východě Ukrajiny: „Poté volá pan Kerry ministru zahraničí Lavrovovi a najednou požaduje, aby se Rusko vměšovalo do vnitřních záležitostí na východě Ukrajiny – takže jak tedy? Nejprve se vyčítalo, že se Rusové vměšují, a teď se zase mají postarat o to, aby tamní obyvatelstvo vyklidilo vládní budovy a pro případ, kdy se nebudou vměšovat, se jim nyní vyhrožuje sankcemi? Jde to ještě hloupěji? To je skutečně politika Západu, obzvláště Evropské unie a Američanů, kterou člověk nechápe.“ Stadler přiznává východu Ukrajiny právo na sebeurčení, lidé tam mají právo sami rozhodnout, ve kterém státě chtějí žít: „Toto právo bude mimochodem třeba také velmi brzy zaručit i zbytku obyvatelstva, protože až Ukrajincům dojde, že jejich pučistická vláda nebude ani schopná zaplnit obchody zbožím, aby mohli nakupovat svoje potraviny, až tato pučistická vláda nebude schopná zaplatit účty a lidé budou takřka nuceni ve svých bytech mrznout, pak si velmi brzy uvědomí, kde sedí jejich skutečný partner. A to je totiž v Moskvě, a ne v Kyjevě.“
Ewald Stadler si kriticky vyjadřuje i ke znění nejrůznějších zpráv o stavu dodržování lidských práv v různých státech a poukazuje na jev, že mnohé z těchto institucí, vytvářejících zprávy, jsou v určitém partnerství se Spojenými státy, kde se vykonává trest smrti a „jsou pošlapávána lidská práva“: „Považuji za neakceptovatelné, jestliže nějaká strana sama zabíjí civilisty používáním bezpilotních letadel a označuje to pak cynicky za koletarální škody, ale zároveň každému jinému na světě vyčítá špatné zacházení s lidskými právy.“ A k americké kritice zácházení s lidskými právy v Rusku říká: „To slyšíme zrovna od někoho, kdo má ve své zemi prakticky systém dvou politických stran, který je v podstatě systémem jedné politické strany. To slyšíme zrovna od někoho, kdo ve své zemi prakticky kontroluje sdělovací prostředky, kdo nestydatě obelhává veřejnost, jak jsme to zažili v předvečer války s Irákem.“ Rusko prý navíc není žádnou americkou provincií, aby si nechalo líbit podobné výtky: „Rusko samo ví, jaký standard demokracie je tam potřebný, jaký standard demokracie a lidských práv zemi prospívá, protože ne všechno, co my považujeme za lidská práva, by této zemi také prospívalo. Nýbrž by to přispívalo k destabilizaci tamní společnosti, aby se pak jaksi stala poddajnou. Jinými slovy, vždy za tím je nějaký politický zájem, a to když si člověk poté uvědomí, vidí tyto zprávy o stavu lidských práv jinýma očima.“ (-lb-)