Co Tomáš Krystlík zamlčel ve své kritice Winklerova textu
Lukáš Beer
Publicistovi Tomáši Krystlíkovi se nelíbí poslední otištěný denní komentář Michaela Winklera, ve kterém tento německý autor komentuje skutečnost, že přibližně 40.000 přeživších Židů dostane vyplacený důchod za práci v německých ghettech zpětně od roku 1997: „Winkler v čtenářích implicitně navozuje antisemitismus, který je zřejmě hlavním cílem jeho hloupého přípisu“, píše Krystlík. Dále argumentuje tím, že Winkler prý zamlčel podstatné informace. Tomáš Krystlík následovně tyto chybějící informace doplňuje: „Bundestag se v roce 2002 usnesl na výplatě důchodů od roku 1997 i v případech, kdy žadatelé nevyplnili žádosti o důchod přesně podle požadavků německých úřadů, protože se ve formulářích nevyznali nebo mu nerozuměli. Jejich tehdejší pracovní poměr v ghettech podléhal povinným odvodům sociálního pojištění.“
Diskuse a výměna názorů je vždy přínosná a vítaná. Moudrá redakční doporučení pana Krystlíka je ovšem třeba zařadit do poněkud jiné kategorie, kterou ponechme v tuto chvíli stranou – to by byl nejspíše námět na nudný pokus o zvláštní psychogram, tématicky naprosto nezapadající mezi zdejší texty. Ostatně tohoto webu nedůstojná záležitost. Omezme se tedy na matérii Našemu směru vlastní a důvěrně známou, na kterou jsou zdejší čtenáři zvyklí.
Pan Krystlík tvrdí, že Winkler neuvádí některá fakta. Ač sám zamlčuje zcela zásadní okolnost, která hrála primární roli přitom, proč se realizace zmíněného německého zákona zpočátku potýkala s problémy. Krystlíkovy námitky jsou tedy střílením do duchů, které vyvolává a vidí pouze on sám. Zatajuje čtenáři celou problematiku, na kterou ve svém komentáři v podstatě narážel Winkler.
Co tedy Krystlík neuvedl?
V půli roku 2002 se německý Spolkový sněm, jak správně uvádí, usnesl na tzv. Ghettorentengesetzu (což je zjednodušená zkratka zákona, kterou lze přeložit jako „zákon o důchodech z ghetta“). Hned na začátek podstatná informace: jedná se o zákon, který uznal za odškodněníhodnou DOBROVOLNOU práci („a z vlastního rozhodnutí“) v rámci židovského ghetta za nacionálního socialismu. Tento zákon byl přijat v důsledku rozsudku Spolkového sociálního soudu ohledně židovského ghetta v Lodži, ve kterém se praví, že práce v něm vykonávané „vykazovaly znaky řádného pracovního poměru“. Tj. včetně rádného odvádění sociálního pojištění. Tato práce byla dle Spolkového sociálního soudu zprostředkována židovskou správou ghetta – „židovskou radou“, „která odpovídala městské správě včetně rozsáhlé správní byrokracie“. Z toho tedy mělo vyplývat, že postižené osoby a jejich pozůstalí mají nárok na důchod.
Oprávněný je podle tohoto zákona ten, kdo v rámci ghetta vykonával práci. Lhůta na vyplácení důchodu byla stanovena zpětně od 1. července 1997 a končila v červnu 2003. Zákon ale stanovoval, že žádosti se mohou podávat i později, ovšem v těchto případech se vyplácení důchodu mělo začít až v měsíci, kdy byla (kladně vyřízená žádost) podána.
V červnu 2009 byl výklad tohoto zákona v některých bodech pozměněn. Šlo o to, že doposud bylo mnoho žádostí zamítnuto s následujícím argumentem: Důchod byl uznáván pouze za „dobrovolnou práci“, kdežto typická práce v ghettu byla v zamítnutých případech chápána posuzovatelem jako nucená práce, která již byla odškodněna Nadací vzpomínka, odpovědnost a budoucnost. Kromě toho spolková vláda ještě v roce 2007 rozhodla, že osoby pracující v ghettu, které neodváděly sociální pojištění, obdrží jednorázově 2000 eur odškodnění. Německé velvyslanectví v Tel Avivu explicitně uvádí, že ten, kdo již dostal výplatu z fondu „Nadace vzpomínka, odpovědnost a budoucnost“, může si zažádat o další peníze, pokud vykonával práci ještě v jiném ghettu apod.
Za pomocí historiků se však dodatečně dospělo k závěru, že lidé žijící v ghettu se na rozdíl od koncentračního tábora museli o svou práci postarat sami, a proto čistě z právního hlediska musí být jejich práce považována za „dobrovolnou“. Spolková vláda si v roce 2002 představovala, že se ozve nanejvýš 700 žadatelů, ale nakonec se o peníze přihlásil stonásobek tohoto počtu.
Ale vraťme se nejprve zpět, do období bezprostředně po přijetí zákona. Nejpozději do 30. června 2003 musely být u německých úřadů podány žádosti o důchod – a skutečně, během několika málo měsíců si o ně požádalo 43.000 bývalých obyvatel ghett. Ten, kdo s žádostí hned nepochodil, byl poukázán na sociální soud v Düsseldorfu – tento měl celostátní kompetenci pro žadatele z Izraele.
No a právě zde hraje významnou roli zpráva Německé tiskové agentury dpa, vydaná 17. února 2006, ovšem zveřejněná pouze několika málo sdělovacími prostředky – naprostá většina německých médií ji ignorovala. Proč?
List Berliner Zeitung ji jako jeden z mála zveřejnil. Pravilo se zde, že více než 95% žádostí bylo zamítnuto. Agentura dpa citovala prezidenta sociálního soudu Petera Ellinga, že „zákon sice vedl k velké euforii a k velkým nadějím v Izraeli“. Ovšem justice objevila u většiny žádostí zásadní nedostatek: Výpovědi se nekryly s dosavadním líčením, ve kterém se zpravidla neustále hovořilo o tom, že lidé v ghettech byli Němci nuceni k otrocké práci. Na tomto podkladě od roku 1945 docházelo ke značným finančním odškodněním tzv. přeživším holocaustu a také historiografie se těmito výpověďmi svědků řídila.
Zákon vydaný v roce 2002 však, jak víme, podmiňoval uznání důchodů pouze v případě dobrovolné práce za odměnu. Prezident sociálního soudu Elling řekl dpa doslova: „Tyto podmínky sváděly dotyčné osoby dokonce k tomu, že přikrášlovaly holocaust nebo jej popíraly, aby si prosadily nárok na důchod“. A pokračoval: „Zatímco postižené osoby v padesátých letech podávaly zprávy o násilí, nucené práci a hrozící deportaci do Osvětimi, vyznívají nyní údaje o tehdejší životní situaci v některých stížnostech úplně jinak.“
Co si lze ale myslet o dobových svědcích, kteří – mírně řečeno – variují vzpomínky na tehdejší dobou podle aktuálních materiálních potřeb? A především: Která verze je ta správná? Každá z nich byla spojena s materiální nabídkou....
Kdyby se jednalo o ojedinělé případy, dalo by se nad tím mávnout rukou.
Ale žádosti byly německými úřady odmítány i z jiných důvodů: mnozí žadatelé uváděli, že výplatu v ghettu dostávali ve formě jídla (jak to lze dokázat a jak zde doložit sociální pojištění?). Jinde odmítali Němci akceptovat, že žadateli udáváná místa byla skutečně ghetta. Jindy byli žadatelé příliš mladí na to, aby mohli vykonávat v tehdejší době řádnou práci (pod 14 let). Dále původně úřady neakceptovaly práci v ghettech v Podněstří, které patřilo k Rumunsku.
Nyní jsou akceptovány žádosti i těchto Židů. Vešerá tato zmíněná omezení padla a žádosti jsou povolovány.
Existuje i názorný příklad z Česka, který demonstruje účelovost svědeckých výpovědí. Portál iDnes.cz informoval přesně před 6 lety o případu tehdy 85leté Věry Vrbové, která podle redaktora Pavla Eichlera „musela podepsat lež“, aby se dostala k výplatě 2000 eur z Německa. Peníze se chápaly jako jednorázové odškodnění za práci v ghettu Terezín. Vrbová měla podle vlastních slov morální výčitky podepsat v žádosti větu „Za práci, která nebyla nucenou prací.“ Nucené bylo podle ní v ghettu i vstávání z postele. "Dobrovolná práce" v ghettu je podle této dobové svědkyně nesmysl.
Dagmar Lieblová, tehdejší předsedkyně Terezínské iniciativy, redaktorovi přiznala, že se stejnými morálními zábranami se na ní obrátilo více pamětníků, ale „bylo jich opravdu málo“. Znamená to, že ti ostatní byli ochotní podepsat lež, aby se snadněji dostali k finanční dávce z Německa? Eichler v článku samozřejmě zamlčel, že případy podobné tomu paní Vrbové Německo odškodňovalo z „Nadace vzpomínky, odpovědnost a budoucnost“...
Jenom si pro rekapitulaci shrňme: V roce 1999 nashromáždil německý stát společně s německým hospodářstvím dohromady 10 miliard marek (plus 500 miliónů marek nákladů), aby se těmito penězi dodatečně vylepšily mzdy, vyplácené židovským a východoevropským dělníkům („nucené práce“, „nucené nasazení“).
Před rokem jsme zde informovali o tom, že se německé ministerstvo financí v jednáních s židovskou organizací Jewish Claims Conference (JCC) zavázalo poskytnout pro roky 2014 až 2017 celkem 772 milionů euro za účelem „domácí péče o přeživší shoah“. Z těchto peněz bude profitovat asi 56.000 lidí v celkem 46 zemích, z nichž jen více než třetina žije v Izraeli. Navíc se spolková vláda s JCC dohodla na uskutečnění konference na podzim roku 2014, kde se bude hovořit o dalším rozšíření odškodňovacích plateb pro Židy, kteří přežili „holocaust“ jako děti.
Kdo by se domníval, že po nynějším zpětném vyplacením důchodu desetitisícům žadatelů, si už konečně může vzít tužku, papír a kalkulačku a udělat si definitvní nebo předběžný součet – přehled, kolik, kdo 70 let po skončení války dostal a ještě obdrží vyplacené německé odškodnění – a také za co – nechť zaznamená ještě tuto relativně čerstvou zprávu (a garantovaně ne poslední svého druhu) z ledna 2014. Internetový portál „Jerusalem Israel Nachrichten“ („Izraelské online noviny v němčině“) informuje: „Německo zaplatí Židům z Amsterdamu odškodnění za nucenou práci (sic!) v ghettu“. Je citována holandská tisková agentura ANP, že více než 1000 lidí se přihlásilo o vyplacení jednorázového odškodnění ve výši asi 2500 eur. Tito lidé žili ve třech okresech nizozemského hlavního města a „museli pracovat pro židovskou obec města“. Flory Neter, předseda nizozemské Unie pro přeživší holocaustu (VBV), řekl agentuře: „Holandští Židé byli vyháněni ze svých profesí a před svou deportací do koncentračních táborů byli namačkáni do ghetta. Zde vykonávali práce, které neodpovídaly jejich povolání, aby živili své rodiny. Nebyla to přímo nucená práce, kterou museli vykonávat, ale byli nuceni k tomu žít v ghttech, nebyli tam dobrovolně.“ VBV jednala celé roky s německou spolkovou vládou, zpočátku bezúspěšně. První žalobu proti Německu prohrála. Podařilo se ií nakonec dosáhnout toho, že alespoň ještě žijícícím obětem budou peníze vyplaceny (ne jejich potomkům). Neter dodává, že mezi těmi, kteří obdrží peníze, jsou i děti, které tehdy musely v ghettech pracovat.
To jsou fakta, která Tomáš Krystlík čtenářům neprozradil.
