Muž, který málem zabil Edvarda Beneše

Atentát na Beneše: V dubnu 1945 unikl „československý prezident“ možná jen díky náhodným okolnostem smrti, kterou mu chystala skupina Čechů z Kuratoria a Slováků z Hlinkovy gardy
Lukáš Beer 

Za myšlenkou fyzické likvidace Edvarda Beneše stál na počátku roku
1945 německý poradce v Kuratoriu pro výchovu mládeže v Čechách a na
Moravě, SS-Untersturmführer Krannich (na levé fotografii společně s ge-
nerálním referentem Kuratoria Františkem Teunerem, který je blíže k
objektivu). Atentát mělo provést 6 mladých mužů, mezi nimi v první
řadě funkcionář Kuratoria, teprve 24-letý Jan Svoboda (portrét vpravo).
Foto: Archiv Lukáše Beera

Český historik Ivo Pejčoch tento příběh sice již důkladně popsal ve své práci „Fašismus v českých zemích“ (Academia, 2011) – ale obličej muže, který se málem proslavil tím, že jako „protipól“ atentátníků Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše na sklonku války zneškodnil hlavu západního „československého odboje“ Edvarda Beneše, česká veřejnost vlastně vůbec nezná. Novinář Stanislav Motl před rokem ve svém pořadu „Stopy, fakta, tajemství“ o této (veřejnosti donedávna prakticky neznámé) kapitole českých dějin zajímavě referoval, celé jméno hlavního hrdiny příběhu však neprozradil.

V ústředí Kuratoria pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě působila celá řada německých poradců Hitler-Jugendu. Vedle vedoucího poradce pro celé Kuratorium mělo svého německého poradce i každé dílčí oddělení (organizační skupina, tělovýchovná skupina, skupina sociální výchovy, skupina duchovní výchovy a skupina pro pracovní nasazení české mládeže). Patřil mezi ně i SS-Untersturmführer Krannich – muž, který dle poválečných výpovědí má stát za nápadem spáchat atentát na Edvarda Beneše a některé další členy tehdejší tzv. exilové vlády. Dr. Krannich si počátkem roku 1945 pozval k osobnímu pohovoru jednoho z čelních funkcionářů Kuratoria, čtyřiadvacetiletého Jana Svobodu.

Jan Svoboda v uniformě Kuratoria.
Foto: Archiv Lukáše Beera

Svoboda je rodák z Brna (25. ledna 1921). Po absolvování gymnázia se jako aktivní stoupenec nacionálního socialismu již aktivně zapojil do přípravných prací založení nové protektorátní organizace české mládeže Kuratoria. Vedle Václava Krigara, Karla Mihalíčka, Karla Žaluda, Marie Pechové a Jiřího Málka, o kterém bude ještě řeč, patřil k úzkým spolupracovníkům budoucího generálního referenta Kuratoria, dr. Františka Teunera, který s těmito lidmi organizoval přípravné práce. Svoboda byl také frekventantem hned prvního kursu instruktorů Kuratoria, který proběhl v červenci 1942 na Slapech, a vzápětí se také zúčastnil tzv. první studijní cesty Kuratoria po Říši, v rámci které byli mladí čeští muži seznámeni mj. s různými institucemi Hitlerovy mládeže a prošli zvláštní přípravou. Historik Miloslav Moulis označil Jana Svobodu ve své knize z roku 1966 za „velmi nebezpečného agenta, který se před odbojovými pracovníky vydával za pokrokového člověka“. Měl na oko pomáhat zakládat ilegální skupiny a pak je podle Moulise udávat Gestapu. A tak se z patnáctičlenné „odbojové skupiny mládeže“ B. Logaje nemělo podle historika vrátit 13 lidí. Svoboda podávat zprávy Gestapu pod krycím jménem „Páter“- to mu pak bylo vyčítáno při zatčení po válce.

Vraťme se však na počátek roku 1945: Dr. Krannich se na osobní schůzce s Janem Svobodou svěřil s názorem, že porážka Německa je neodvratná, ale nacionalisté by měli usilovat o to, aby po válce byla zajištěna samostatná existence státního útvaru Čech a Moravy a nemělo by se znovuobnovit Československo. K dosažení tohoto cíle by mělo dopomoci fyzické odstranění hlavy zahraničního odboje a čelného propagátora znovuobnovení státu, Edvarda Beneše. Dále by prý bylo dobré, kdyby mezi západní a východní emigrací došlo k zásadnímu rozporu. V poválečné výpovědi z listopadu 1946 Jan Svoboda řekl, že mu Krannich vysvětlil, že je třeba vyslat na Slovensko lidi, kteří tam budou dělat různé sabotáže.  Několik z nich by mělo urychleně připravit atentát na dr. Beneše, který v Košicích dlel s československou emigrantskou vládou už od začátku dubna 1945. Beneš přijel do Košic 3. dubna 1945 a stanul tak po více než šesti letech na půdě bývalého Československa. Zde také jmenoval novou, tzv. košickou vládu.

Krannich vyzval Svobodu, aby sehnal spolehlivé muže a atentát sám provedl. Svoboda se s úkolem svěřil okresnímu pověřenci Kuratoria, třiadvacetiletému Jiřímu Málkovi (narozen 24. dubna 1922) a požádal jej o spolupráci. Málek doporučil následně dalšího muže – Vladimíra Kauckého. Útočný tým podle údajů historika Pejčocha doplnili tři Slováci se znalostí tamního prostředí – příslušníci Hlinkových gard Jozef Belan, Ladislav Depta a jistý Danihel. Ty přivedl do Prahy poručík Hlinkových gard Morávek, který uprchl ze Slovenska s některými svými muži a původně jednal s vedením Kuratoria o možnosti vstoupit s nimi do Dorbovolnické Svatováclavské roty.

Výcvik skupiny se odehrával jednak v Chebu, ale především v Praze. Dne 27. dubna 1945 proběhl na pražském Střeleckéím ostrově zkrácený kurs výroby explozivních náloží a jejich odpalování, kterého se účastnili Svoboda, Depta, Danihel a Belan. Jan Svoboda působil zároveň jako tlumočník přítomných Slováků. Skupině byly prezentovány různé druhy výbušných látek německé a anglické výroby, mezi jinými také donarit práškový, zabalený v roubcích. Stanislav Motl dále uvádí, že všichni atentátníci také dostali kromě výbušnin a protičeskoslovenských letáků pistoli ráže 7,65 milimetrů. Ivo Pejčoch doplňuje, že Slováci navíc dostali zásobu dvaceti kilogramů výbušnin.

Druhý den, v sobotu 28. dubna, se pět mužů vydalo rychlíkem do Přerova. Na Moravě měli získat poslední pokyny k vykonání atentátu na Beneše. Skupina se potom dostala do Vsetína, kde 2. května 1945 muži získali od tamního vojenského velitelství povolení k překročení fronty. A právě ve Vsetíně se také dozvěděli, že Adolf Hitler zemřel a Berlín padl. „Dostali jsme také informace, že československá armáda stojí již na moravskoslovenských hranicích", vypověděl po válce Jan Svoboda. Ze Vsetína odjeli Svoboda a jeho kamarádi vlakem do Nového Hrozenkova, odkud se vydali pěšky do Karolíniny Hutě. Už v této době docházelo mezi vyslanými muži k prvním rozepřím. Tři z nich, jeden Čech a dva Slováci, na poslední bojové poradě na nádraží v Karolínce navrhovali, aby na celou akci zapomněli a raději se vrátili domů. Proti tomu však byla další trojice – Jan Svoboda, Jiří Málek a Jozef Belan. Jak ve svém pořadu popisuje publicista Motl, situace byla pro mladíky čím dál neutěšenější. Fronta už byla velmi blízko, místní lidé hovořili o tom, že v této oblasti bojují příslušníci československé Svobodovy armády. V dalších hodinách navíc při prudkých dělostřeleckých bojích nastal velký zmatek a místní obyvatelé se obávali toho, že se tu strhne krvavá bitva, protože v okolí stále byly dobře vyzbrojené německé oddíly.

Skupina se tedy nakonec rozešla – ti tři, kteří se obávali zatčení, se rozhodli zmizet na německém území. Zatímco zbývající dva Češi a jeden Slovák se rozhodli pokračovat – zbavili se výbušnin a druhý den ráno přešli přes Javorníky na Slovensko, kde se přihlásili příslušníkům československé vojenské hlídky. Tam Jan Svoboda oznámil, že všichni tři se rozhodli vstoupit do československé armády, aby konečně mohli bojovat proti nenáviděným nacistům. Českoslovenští vojáci mladíky poslali do Turčanského Svatého Martina, kde se měli přihlásit do armády. Cestou vlakem zjistili ale něco, co totálně změnilo jejich plány: prezident Beneš opustil Košice. „Cestovali jsme přes Žilinu, kde jsme se dozvěděli, že tam má s vládou přijet prezident republiky", uvedl Svoboda ve výpovědi. Logicky tedy pochopili, že je vše ztraceno.

Aby vyvázli se zdravou kůží, vyhledali kasárna, kde v té době sídlili příslušníci východní armády, a tam opět oznámili, že chtějí bojovat proti Němcům. Co trojici mladíků vedlo k tomu, že se důstojníkovi obranného zpravodajství nakonec přiznali k plánovanému atentátu, není dle poskytnutých informací zcela zřejmé. Pováleční vyšetřovatelé však dospěli k závěru, že úspěšnému provedení atentátu zabránil pouze předčasný odjezd prezidenta.

Ivo Pejčoch však ve své knize ještě popisuje zvláštní okolnosti návratu Jana Svobody do Prahy. Tam se totiž vrátil v uniformě důstojníka československé armády a účastnil se výslechu jednoho z méně významných funkcionárů Kuratoria, Jaromíra Victorina, bratrance známého Josefa Victorina. Toho Svoboda napadl a zbil tak, že v důsledku zranění ochrnul na spodní polovinu těla. Na chování Jana Svobody poukazoval tisk, který kladl otázku, jak je možné, že muž, který plánoval vraždu prezidenta, je stále na svobodě. Co měla tato událost a její okolnosti znamenat? Jan Svoboda pak následoval ostatní bývalé funkcionáře Kuratoria za mříže vyšetřovací vazby.

Skupina čelních funkcionářů stanula jako hromadný případ před Národním soudem v Praze. Přelíčení probíhalo ve dnech 31. března až 29. dubna 1947. Dne 2. května byl Jan Svoboda odsouzen k trestu smrti. Byl však později omilostněn na doživotní vězení. Zde strávil 17 let – v roce 1963 byl propuštěn jako jeden z posledních retribučních vězňů. Letos v lednu uplynulo 93 let od jeho narození...