 |
| Sociální demokrat – spolkový kancléř Werner Faymann (vlevo) – nezaslal sudetským Němcům v Rakousku k jejich nejvýznamnějšímu připomínkovému dni žádný pozdravný dopis. Sociální demokrat – spolkový prezident Heinz Fischer (vpravo) – dopis zaslal. Ale zdali jej také psal vůbec on sám? Foto: Manfred Werner / Wikimedia (obě) |
Dobře, momentálně je toho v politice hodně na práci. Ale ve vzpomínkovém roce 2014, kdy ve středu historického zájmu stojí sto let od vypuknutí První a 75 let od vypuknutí Druhé světové války, by se bývalo ovšem i březnové vzpomínání sudetských Němců nabízelo jako příležitost pro návštěvu vysoce postaveného zástupce republiky.
Sociálnědemokratičtí politikové – tedy spolkový prezident Heinz Fischer a spolkový kancléř Werner Faymann – by vlastně měli disponovat obzvláštní afinitou vůči tomuto datu. Nejenom proto, že dějiny rakouské sociální demokracie jsou úzce propleteny s Čechy a Moravou – Viktor Adler se narodil v Praze, Karl Renner se narodil v moravských Dolních Dunajovicích (Untertannowitz), Bruno Kreisky měl jihomoravské a jihočeské kořeny –, ale samotný 4. březen 1919 je hluboce sociálnědemokratické datum.
Tento den se ve Vídni sešla nově zvolená Národní rada Německého Rakouska, čehož se chtěli zúčastnit také zvolení sudetoněmečtí poslanci. Tyto volby byly ovšem českým vojskem zakázány, ačkoliv Češi udávali zavedení svobody a demokracie jako jeden z hlavních argumentů pro přičlenění sudetoněmeckých oblastí. Německé politické strany, v první řadě právě Sociálnědemokratická strana Josefa Seligera, proto vyzvaly k poklidným demonstracím za sebeurčení. Sociální demokraté kromě toho proklamovali generální stávku. Poklidný protest vyústil v krvavou lázeň, kterou si sudetští Němci dodnes každoročně připomínají, jež však žádnému prominentnímu sociálnímu demokratu nestojí za víc, než udělení úkolu svému pisateli projevů, aby přeci jen vytvořil několik pozdravných řádků a zaslal je do kanceláře Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku.
Tím se to vyřídilo. Vzpomínková povinnost byla splněna. A tak nikdo nemůže říct, že by snad vedení státu jednoduše oběti 4. března 1919 ignorovalo.
Zda je tato forma distancované účasti ale také přiměřená, a především důstojná, je ovšem jiná kapitola. Každopádně si právem musíme klást otázku, zda tato ubohá forma vyřizování pozdravných poselství má v sobě snad něco více než pouhý charakter neodbytného plnění povinností a může jejim tvůrcům projít jako upřímné historické vzpomínání?
Provokačně nedbalé zacházení s touto tragédií nelze vysvětlovat pouze nedostačujícím historickým povědomím, protože pak by byly z paměti rakouských sociálních demokratů vymazáni i ti soudruzi, kteří přišli o život během občanské války z roku 1934. Nikoliv, sociální demokrati, usmrcení 4. března 1919 se docela nehodí do konceptu oficiálního dějepisectví. To totiž ocejchovalo sudetské Němce na oběti druhé třídy, protože před svým vyhnáním jásavě vítali Hitlera. Skutečnost, že sudetští Němci v Česku byli utiskováni a vražděni už dlouho před Hitlerovým uchopením moci, jednoduše kazí tento vytvořený obrázek. Takže mnozí mají své potíže s připomínáním si obětí 4. března 1919. Takové potíže, že se raději ani nedostavují osobně ke vzpomínkovým akcím a vykrucují se z celé záležitosti pomocí více či méně mlhavých slovních poselství. Takto vzato je metoda, pro kterou se letos rozhodl kancléř, dokonce sympatičtější, protože byla alespoň upřímná: Werner Faymann totiž ani žádné pozdravné poselství nezaslal.
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 10. dubna 2014.