Od Machníkova výnosu ke „kompenzačním vyjednáváním“

Co předcházelo Mnichovské dohodě 
Friedebert Volk

František Machník (1886-1967).
Foto: Langhans / Wikipedia

Poté, co Sudetoněmecká strana (SdP) Konrada Henleina dosáhla pozoruhodných výsledků při parlamentních volbách v květnu 1935 (44 míst v parlamentu z 200), domnívala se pražská vláda, že musí zesílit nátlak na sudetoněmeckou národnostní skupinu. To se dělo prostřednictvím různých výnosů a zákonů, které ovšem, jak se zdá, korespondovaly s proti-sudetoněmeckými náladami, rozšířenými po celé zemi. A tak Svaz sudetoněmeckých samosprávných korporací (Verband der sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper), jehož předsedou byl Rudolf Lodgeman von Auen, považoval v roce 1936 za moudřejší, upustit od tradiční výroční schůze, protože by se mohla chápat jako provokace. Co to znamenalo, lze pochopit až tehdy, když si člověk objasní význam tohoto svazu: Byl sjednocením 2.276 sudetoněmeckých komun, jejichž jednání vždy navštěvovalo více než 1.000 delegátů a četných prominentních představitelů z politiky, hospodářství a vědy. Tato setkání se v letech 1919 až 1935 konala čtrnáctkrát bez narušení.

Machníkův výnos 

V této atmosféře se dodatečně postaral o rozruch Machníkův výnos, vydaný 28. ledna 1936. Byl pojmenován po českém ministru obrany Františku Machníkovi (český agrárník) a doručován pouze německým firmám. Ty se z něj dozvěděly, že do budoucna mohou pčítat se státními zakázkami pouze v tom případě, pokud se v jejich osazenstvu bude odrážet poměr národnostního složení. Tento výnos by byl býval nadbytečný, kdyby šlo pouze o oslabení sudetoněmeckého hospodářství, protože podle statistických údajů obdržely sudetoněmecké podniky v letech 1933 až 1935 beztak pouze 18,1% státních zakázek. Smysl ale spočíval v tom, aby se do německyjazyčného území vpravilo více dalších Čechů.

SdP ve výnosu spatřovala přestupek vůči ochraně národnostních menšin dle odstavce VII, čl. 86 Versailleské smlouvy a dne 24. dubna 1936 podala nanejvýš pečlivě vypracovanou stížnost u Společnosti národů v Ženevě. Anglie chtěla dopomoci k úspěchu této stížnosti, protože v této zemi mezitím Lloyd George, Harold Nicolson, Hunter Miller a další pomocí svých knih vzbudili pochybnosti o upřímnosti Čechů při jednáních v St. Germain. A lidé si ještě dobře vzpomínali na vystoupení Konrada Henleina v Chatham House dne 9. prosince 1935. Přesto všechno ale zůstala tato stížnost, podobně jako již 24 (!) jiných předchozích, bez úspěchu, protože Československá republika nezstarostně prohlásila, že napadený výnos nikdy nebyl použit.

Zákon na obranu republiky

Dne 13. května 1936, tedy brzy po Machníkově výnosu, vydal pražský parlament takzvaný zákon na obranu republiky. Opravňoval vládu již v období míru označovat osoby za státně nespolehlivé a zbavovat je určitých práv. Právní cesta byla vyloučena, pročež se brzy na to hovořilo o "kabinetní justici" a "prezidiální diktatuře".

Geograficky se zákon týkal pouze 55 pohraničních okresů a tím 86 procent sudetských Němců. Byla tam zřizována uzavřená území se zvláštním režimem, byly zabavovány nemovitosti a vydávány zákazy fotografování a shromažďování. Mezi sudetskými Němci se tomuto zákonu říkalo jednoduše „odnárodňovací zákon“.

Protože československá ústava vyžadovala jednotnost a nedělitelnost státního území, porušoval tento zákon vlastně i ji.

Kompenzační vyjednávání 

V půli ledna 1937 nabývali sudetští Němci ještě jednou naděje, když němečtí sociální demokraté vyjednali s ministerským předsedou Hodžou, který byl Slovákem, jistá ulehčení pro sudetské Němce a československý parlament je 18. února 1937 odsouhlasil. Zamýšlela se vylepšení při přidělování státních zakázek, při zaopatřování práce (také ve státní službě), při výstavbě péče o mládež, ve školství a v kultuře, přizpůsobení jazykových směrnic na úřadech a jazyková usnadnění v parlamentu.

Wenzel Jaksch (vedoucí činitel sudetoněmecké sociální demokracie – pozn. redakce) oslavoval tento program na četných stranických shromážděních jako úspěch aktivistické politiky, obvzláště pak jako úspěch jeho strany, a mezi sudetskými Němci se šířila euforie. Dokonce i Henleinova SdP tím byla zachvácena a dostavila se vlna vystupování ze strany, během níž vrátilo stranickou knížku minimálně 30.000 (!) členů. (Pramen: Seibt, Ferdinand: Deutschland und die Tschechen, S.332).

Brzy se ovšem dostavillo rozčarování, protože ani jeden ze slibů nebyl dodržen. Dne 20. června 1937, tedy čtyři měsíce po proklamaci, požádala skupina starostů z oblasti Olomouce vládu, aby „věnovala úmluvám z 18. 2. 1937 zvýšenou pozornost“. Ale i přes odvážně vložené slůvko „zvýšenou“ se opět nic nedělo. Naopak, odmítnut byl další návrh zákona, podaný SdP, který měl být prospěšný (sudetoněmecké) národní ochraně v návaznosti na Moravské vyrovnání.

S trpělivostí u konce 

Události let 1936 a 1937 ukázaly opětovně na nedostatek české ochoty k porozumění. Mnoho sudetských Němců proto nevidělo žádnou jinou alternativu než k přičlenění k Říši. Přesto tento požadavek chyběl 24. dubna 1938 mezi osmi Karlovarskými body a vnitrostátní řešení by bylo stále ještě možné. Tím spíš, že většině příznivců Henleina šlo primárně o hospodářské přežití, a ne o nacionálněsocialistickou ideologii, což ostatně dokazuje zmíněných 30.000 výstupů ze strany. Ideologie hrála roli spíše u Čechů, kteří si nedbaje na realitu, vsadili do hlavy myšlenku homogenního národního státu. Zapírání reality bylo ale odjakživa znakem ideologické umíněnosti.

Tento text vyšel v únorovém čísle "Witikobrief" a byl přeložen a zde převzat se souhlasem autora.