Vyšlo před 70 lety: Dvojitá role tatíčka Masaryka
Antonín J. Kožíšek
Vídeň očekávala, že Češi za hranicemi povstanou proti Rakousku a nekladla proto profesoru Masarykovi překážky, když chtěl odjet do ciziny. Věděla totiž, že prof. Masaryk za všechno vděčí Vídni, že by se byl nikdy nestal profesorem univerzity v Praze, zvláště když neovládal dobře český jazyk. Seznala z jeho programu, že se naopak bude přimlouvat pro Rakousko a bude působit v cizině ve prospěch habsburské monarchie. Vídeň se s prof. Masaeykem dohodla, jako byla dohodnuta s Benešem, který se dostal za hranice za přispění pohraničního zřízence Říhy, jenž později prohlásil, že se tak stalo na vyší rozkaz.
Proto dostával prof. Masaryk až do roku 1917 svůj profesorský plat. Korespondence, která šla za Masarykem, nebyla na vyšší rozkaz prohlížena. A proto navštěvoval v neutrálních státech rakouská velvyslanectví a konzuláty.
O každém jiném bychom řekli, že dělal Rakousku politického agenta, ba dokonce konfidenta, uvážíme-li, že zanechal ve svém bytě deník, kde byly pečlivě zazamenány všechny osoby, s nimiž byl v jakémkoliv styku. Mimo to se vědělo, že se jednou za války vrátil do Vídně, kde konferoval s různými vládními činiteli.
Masaryk stál za Rakouskem až do okamžiku, kdy se zednáři rozhodli, že habsburskou monarchii rozdělí a utvoří několik států, aby získali větší vliv. Že šlo hlavně o vliv židovský, není zapotřebí nijak dokládat, poučili jsme se o tom k naší škodě více, než bylo příjemné. Proto přestal náhle Masaryk psát pro Rakousko. Vídeňská vláda se domýšlela, že se dá ještě přemluvit, a poslala na stockholmský sjezd sociální demokracie své věrné – Habrmanna, Šmerala a Němce, ale Masaryk, který meškal v té době v Lodnýně, poslal Maxu. Tak se Masaryk vyhnul přímému přiznání a Vídeň ponechal v nejistotě, z které mohl případně těžit.
Masaryk dostal od zednářů příkaz nepracovat více pro Rakousko a stejně diktovali Židé, jimž byl Masaryk velmi nakloněn a otevřeně se pro ně vyslovil v procesu Žida Hilsnera. Dal se do práce, ale byl velmi opatrný. Hrál si na velkého konspirátora, ale zatím jen dobře pozoroval své okolí, informoval se, vyzvídal. Hrál dvojitou úlohu. Chtěl si zachovat přízeň Vídně a neztratit doma důvěru. Posílal domů dopisy, v nichž varoval: „Upozorňuji důtklivě, že všecko vyhráno není, že by byl omyl myslit, že se rozumí samo sebou, že Rakousko bude rozbito a vy osvobozeni.“ Toto typické alibi vyšlo, aniž by Masaryk protestoval, v roce 1932 v díle prof. Pekaře „K českému boji státoprávnímu za války“.
Prostudujeme-li Masarykovu činost za hranicemi nezaujatých pramenů, poznáme, že Masaryk měl dvě želízka v ohni a že by byl zradil boj o českou samostatnost, kdyby jeho důvěra v ní byla sebeméně otřesena. Byl to typický alibista, jemuž český národ byl prostředkem ke kariéře. Do určité doby byly jeho činy takové, že v případě rakouského a německého vítězství se klidně mohl vrátit zpět a nikdo by mu nebyl zkřivil vlásek na hlavě.
Taková byla činnost i jiných členů tzv. Maffie. Námět je příliš obsažný pro novinářský článek, ale snad postačí jediný malý detail a čtenář si laskavě udělá sám úsudek. Po známé "knoflíkové aféře", jejímž strůjcem je rovněž Masaryk, byl zastaven časopis „Čas“, úřadovny zapečetěny, ale kdo tam přesto úřadoval? Pan Hajšman, který byl později prohlášen za vedoucího domácího odboje. V Praze jsou ještě dnes lidé, kteří by nám to mohli vysvětlit. Budou však chtít mluvit?
Český převrat byl znám dlouho před uskutečněním ve Vídni. V „Českém slově“ se svého času pochlubil bývalý ministr Klofáč, že když jel koncem září 1918 do Švýcarska, poslal za ním císař Karel na vídeňské nádraží jednoho generála a poprosil ho, aby převrat v Praze proběhl bez krveprolití. I zde se nevylučuje, že císař byl informován ještě Masarykem.
Jaký byl poměr Masaryka k Židům? První Masarykův telegram poslaný do Prahy zněl: Židům se nesmí nic stát! Věděl, že bolševismus vedou Židé, ale přesto odmítl pomoc generálu Kornilovovi (carský a bělogvardějský generál, bojující proti bolševikům – pozn. red.). Přiznal to sám v ministerské radě bývalé republiky a jeho prohlášení vyvolalo úžas, který měl dokonce neblahé následky pro bývalého ministra Práška, jak to zaznamenal dr. František Zavřel ve své skvělé knize „Za živa pohřben“, v níž dokumentuje, že zášť hradních panošů nešla jen proti nepohodlným politikům, ale i proti takovým geniům, jakým je autor Ceasara. Židé byli kolem Jeho apoštolského Veličenstva. Byli by dali zase všechno do pořádku. (František Zavřel, 1885-1947, spisovatel a dramatik, kritik prvorepublikových poměrů, který byl po II. světové válce vyšetřován pro podezření z kolaborantství. Na nátlak prezidenta Beneše mu byla po válce odebrána i penze – zemřel jako bezdomovec v zuboženém stavu. Karel Prášek – český agrárnický politik první republiky, který byl zapleten do úplatkářské aféry v letech 1923/24, v rámci které navíc vyšlo najevo, že za I. světové války udával rakouské policii české „vlastence“ – pozn. red.)
Masarykovu dvojakost, jeho neupřímnost a to, že by byl v případě neúspěchu zradil český národ, znal generál Štefánik. Před odjezdem z Francie vytýkal Masarykovi a Benešovi jejich zrádnou činnost a sliboval, že je doma odhalí. Proto se nesměl vrátit. Ale o tom vědí čtenáři „Nedělního listu“ již dávno, ač Jiří Stříbrný chtěl i ve své brožuře „28. říjen a T. G. Masaryk“ šetřit některé legendy. Po atentátu na Štefánika v květnu 1919 skoupil rychle Beneš od jeho matky všechny písemnosti. Několikrát poslal své lidi, aby se pozeptali, zda se ještě něco neuchovalo – tak se obával, že by Štefánik o něm a o Masarykovi něco zaznamenal. Prádlo, zakrvácené šaty, to jej nezajímalo. Jen kožený kabát a blůza se nenalezla, ty někdo ukradl, protože to mohl být kompromitující materiál. Před deseti lety (1934 – pozn. red.) se objevil v „Moravsko-slezské stráži“ článek o tom, co se stalo se Štefánikovým šatstvem a prádlem. Bylo sbaleno a odvezeno do Vajnor do Bratislavy, kde bylo dáno do sklepa do železné bedny na popel. Až se o tom dozvěděl „Slovák“. Šatstvo potom putovalo ze sklepa na půdu. Jinak se nestalo nic. A přece něco. Málem bych zapomněl. Správce vládní budovy dal rozkaz, aby byly sbírány zbytky doutníků, máčeny a touto močkou polévány šaty, aby byly chráněny od molů. Teprve v roce 1930 byly slušněji uloženy a posypány naftalínem.
Tady není třeba připisovat ani řádek. Jaké povahy měli oba „osvoboditelé“, ukazuje již to, že pátrali jen po písemnostech – jinak je nezajímalo nic.
A oba dlužili Štefánikovi za vše. K Benešovi neměl nikdo důvěru a Masaryk byl znám jako zastánce Rakouska. Štefánik byl však vědec, přijímaný v nejvznešenější pařížské společnosti. Beneš nebyl oblíben. Časem si na něho zvykli, zvláště, když se přesvědčili, že je ochoten v každém směru vyhovět. Seznámil-li se s někým, dovedl toho řádně využít, ale nezapomněl se odvděčit, jak může dokázat Madame Boas de Jouvenel, s níž se seznámil prostřednictvím generála Štefánika. Tato panička, rozvedená žena francouzského velvyslance Henry de Jouvenela, vedla v Paříži, boulevard Saint Germain č. 284, velký společenský salon, kde přijímala politiky, literáty, finančníky atd. Boas de Jouvenel seznámila Beneše s Briandem a ten opatřil první peníze – asi 300.000 franků – pro české zahraniční vojsko. Za odměnu si vybrala každý rok nejméně sto tisíc franků, které jí vyplácel vyslanec Osuský. Beneš jí za osobní služby, které mu tato politická makléřka prokazovala při různých příležitostech, platil zvlášť. Podle samotného doznání této paní jí nemohl Beneš nic odepřít, protože o něm příliš mnoho věděla. Tato dáma byla sice velmi řečná, dovedla leccos okrášlit, ale nedovedla si sama nic vymyslet. Co řekla o Benešovi, byla vždy pravda.
Není zapotřebí si nic nalhávat. Není také nutné užívat hrubých slov vůči Masarykovi a jeho podivné činnosti, na jejímž konci byla tak jako tak zrada českého národa. Stačí se podívat na věci zpříma a podle pravdy a nikoliv podle legend hradních pisálků, Čapků, Peroutků a ostatních padělatelů historie. Československá armáda byla ustavena teprve 16. prosince 1917, kdy prezident Poincaré a ministerský předseda Clemenceau ji uznali pod vrchním francouzským velením. Itálie ji uznala mnohem později, ač byl ministerský předseda Sonino ovlivňován z mnoha stran a v příhodné době, kdy po italských porážkách Beneš nabízel 10.000 českých válečných zajatců.
Legendy nelze nikdy srovnávat s pravdou. Beneš sám řekl spisovateli Pierrovi Crabitésovi, který o něm napsal knihu, že si vydržoval publicisty a že jejich služeb diskrétně užívá. Masaryk si často pod pseudonymem posloužil sám. Tak se vytvářely legendy, jimiž rozptylovali Masaryk i Beneš pochybnosti o ryzosti svých charakterů, jež dřímaly v duších mnohých českých lidí, pozorujících zlé činy těchto samozvaných českých vládců.
Vyšlo v "Poledním listu" dne 16. dubna 1944.