Začátkem března – jak jsme již informovali v posledním vydání – vypršela lhůta k podání restituční žádosti ze strany všech oprávněných podunajských Švábů. Zprávy sdělovacích prostředků, které uváděly, že relativně malý počet 321 Rakušanů podunajskošvábského původu uplatňoval v důsledku konkrétních restitučních uzákonění své právní nároky, komentuje Rudolf Reimann, předseda svazu VLÖ (Verband der Volksdeutschen Landsmannschaften – střešní organizace německých vyhnaneckých a vysídleneckých krajanských sdružení v Rakousku) následovně: „Navzdory nejvyššímu úsilí ze strany VLÖ a Pracovního společenství podunajských Švábů (DAG; Dounauschwäbische Arbeitsgemeinschaft) ve smyslu opakujících se tiskových prohlášení a informačních pořadů v ,Domě domoviny' se v dostatečné míře podařilo senzibilizovat ohledně podání žádosti prakticky jen vlastní členstvo svazu, přičemž následovně bylo zprostředkováno do ruk důvěrných srbských advokátů necelých tisíc žádostí. Skutečnost, že poté opět necelé dvě třtetiny všech žadatelů své žádosti opět stáhly zpět, lze patrně odůvodnit obzvláště v souvislosti s přeci jen velmi komplikovaným stavem srbských zákonů a poměrně pestrými možnostmi odvíjení procesu vyřizování žádosti. Zde si to od žadatele vyžaduje výdrž a trpělivost.“
Svaz VLÖ a společenství DAG podle něj téměř po dva roky intenzivně prováděly informační kampaň mezi podunajskými Šváby a motivovaly je, aby si podali žádost, přičemž například byly na internetu žadatelům poskytovány všechny důležité podklady, zdůrazňuje Reimann. Zároveň ovšem vyjádřil politování nad tím, že se tohoto citlivého tématu nechopily více aktivně a odhodlaně jak sdělovací prostředky, tak i státní místa. „Díky tomu bohužel neomohlo být zaručeno široké informování lidí, kteří byli potenciálně oprávněni podat žádost. Proto se generace, která přišla na svět až poté, často vůbec nedozvěděla, resp. dozvěděla se až příliš pozdě, o možných restitučních nárocích“, uvedl Reimann.
„Během posledních týdnů dostávaly VLÖ a DAG pak přeci jen denně často i ve větším množství dotazy od podunajských Švábů, majících dědický nárok, kteří projevili zájem o podání žádosti“, doplnil jej generální tajemník VLÖ ing. Norbert Kapeller. „Včasné zpracování žádostí srbskými advokátními kancelářemi nebylo pak už z důvodu již existujícího a často velmi heterogenního objemu žádostí myslitelné“, dodává k tomu Kapeller.
„Dále je to určitě také znakem či indicií skutečnosti, že vyhnancům z vlasti často jde čistě jen o symbolické gesto. Srbsko přiznalo spáchané bezpráví a poskytlo vyhlídky na poskytnutí náhrad. Tím se téma vyřídilo pro mnohé, kteří se ve své nové vlasti Rakousku dopracovali k blahobytu, pozdější generace tento blahobyt zajistila a všichni se stali relativně spokojenými Rakušany“, uvedli Reimann s Kapellerem. „To umožňuje také činit závěr, že obavy Čechů a Slováků z hrozící ,re-germanizace‘ cestou podobných restitučních procesů jsou absurdní a bezdůvodné, a proto je nejvyšší čas, aby oba tyto státy následovaly příklad Srbska“, řekl Reimann.
Také advokát z Lince Ralf Brditschka, zastupující četné podunajské Šváby v restitučních jednáních, listu „Sudetenpost“ potvrdil dojem informačního deficitu: „V rámci mnoha rozhovorů mi bylo sděleno, že o restitučních možnostech v Srbsku se lidé dozvídali pouze náhodou. Domnívám se, že nedostačující šíření informací určitě přispělo k tomu, že žádost podalo tak málo osob.“
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 10. dubna 2014.
