 |
| České dívky z Kuratoria pro výchovu mládeže (Blansko, konec června 1944). Foto: archiv Lukáše Beera |
Je sice běžnou praxí při ověřování si studijního materiálu si v takovýchto případech knihu pokud ne přímo zakoupit, tedy alespoň zaopatřit v knihovně a seznámit se podrobně s bohatým poznámkovým aparátem v knize (p. Lukáč je studentem posledního ročníku magisterského studia oboru historie – český novověk), nicméně tento zájemce by si „názor na knihu, obzvláště takto kontroverzního tématu a dá se říci i kontroverzního autora, s přihlédnutím k jeho webu a vazbám na určitá hnutí“ rád učinil ještě před zaopatřením knihy. Domnívá se dokonce, že „kniha nesplňuje hlediska vědecké publikace, nýbrž populárně naučné literatury, tj. nenašel jsem poznámky po čarou upřesňující zdroj a na konci knihy není ani odkaz na archivní fondy a prameny, které pomohly autorovi k bádání.“
Není tomu tak, zájemce se spoléhal pouze na ukázkové stránky publikované na e-shopu, a proto to podstatné přehlédl. Kniha je vybavena velmi bohatým poznámkovým aparátem, který byl řešen souběžně jak formou vytvoření poznámek pod čarou, tak i poznámkovým aparátem uvádějícím podrobně jednotlivé archivní a studijní zdroje, jež autor využíval. Kniha je rozdělena do 13 tematických celků, a tedy i samostatných kapitol. Podrobný poznámkový aparát se nachází vždy na konci příslušné kapitoly pro snadnější vyhledávání a ověřování zdrojů v knize o více než 650 stranách – nenajdete jej tedy v souhrnné podobě až na konci knihy. Z toho důvodu bylo zvoleno samostatné číslování poznámek pro každou kapitolu zvlášt. Zdrojových poznámek za kapitolami kniha obsahuje celkem 307 a k tomu dalších 275 poznámek pod čarou (poznámky pod čarou mají v knize doprovodnou vysvětlující a doplňující funkci, zatímco poznámky za kapitolami uvádí až na nepatrné výjimky pouze podkladové archivní a studijní zdroje).
Protože zveřejnit kompletní rozsáhlý seznam použité literatury by zde překročilo publikační rámec tohoto příspěvku, odpovídám zde na čtenářovu otázku ohledně využitých archivních zdrojů. Jedná se o čtyři fondy Národního archviu (Úřad říšského protektora pro Čechy a Moravu, Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, Německé státní ministerstvo pro Čechy a Moravu a fond Státní tajemník u říšského protektora v Čechách a na Moravě). Jde tedy očividně o archivní fondy běžně využívané dosavadní českou historiografií. O to víc je překvapující, že jejich využití v určitém směru podléhalo a podléhá zjevně cílenému selektivnímu výběru ze strany historiků, přičemž někdy se setkáváme dokonce i s dezinterpretací či chybnými překlady dobových německojazyčných dokumentů.
Nejrozsáhleji byly mnou tyto archivní fondy využívány při tvorbě kapitoly „Místo české mládeže v Říši“, jež zároveň tvoří nejobsáhlejší část celé knihy. Jedná se – a to si troufám řící – o doposud nejrozsáhlejší a nejkomplexnější studii, dokládající na příkladě úmyslů s převýchovou české mládeže v říšském druchu a formování nového českého říšského nacionálního smýšlení co nejobjektivnější a dosti barvitý obraz o germanizačních úmyslech říšské správy v Protektorátu. V několika kapitolách bylo navíc intenzivně využíváno citací ze situačních zpráv německého Sicherheitsdienstu pro dokreslení postojů a smýšlení protektorátního obyvatelstva nejen vůči aktivitám Kuratoria pro výchovu mládeže, ale i ve vztahu k protižidovským opatřením a vůbec ke světovým událostem apod.
Vážný zájemce o studium českých protektorátních dějin si zajisté vybaví skutečnost, že čeští historikové doposud relativně hojně využívali právě oněch situačních zpráv Sicherheitsdienstu ve svých studiích (mnozí bezpochyby znají např. knihu Borise Čelovského „So oder so. Řešení české otázky podle německých dokumentů.“, jež je toho ukázkovým příkladem.) V tomto ohledu kniha Hitlerovi Češi nepochybně dokládá, že mnohdy ve výběru těchto zpráv postupovali někteří čeští historikové velmi selektivně. Kniha nejen podává co možná nejrealističtější obraz o germanizačních úmyslech německé správy, ale ilustruje velmi barvitě a bez ideologických přikrášlování, charakteristických pro českou historiografii zabývající se obdobím Protektorátu, smýšlení a politické postoje řadových Čechů v letech 1943-1944.
Dosti překvapivým pro mne nebylo ani tak zjištění, že čeští historikové vystavují tyto archivní zdroje nápadné selekci. Díky zcela náhodnému studiu totožných pramenů u mě narůstá stále více nedůvěra v kvalitu jejich překladových výkonů při práci s původními německými dokumenty. Opakovaně podotýkám, že se jednalo pouze o čistě náhodné objevy při studiích shodných archivních materiálů. V knize například dokládám, jak se historikovi Tomáši Pasákovi díky chybnému překladu podařilo do určité míry pozměnit význam dopisu Himmlera adresovaného Heydrichovi a jak je tento chybný překlad českými historiky nekriticky recyklován. Jistým překvapením pro mne bylo také náhodné seznámení se s naprosto převrácenou interpretací významu jednoho z dokumentů autorkou Radkou Šustrovou, která přišla v roce 2012 s jinak velmi zajímavou a jinak fundovanou studií o zřizování dětských táborů KLV na území Protektorátu (pomineme-li některé neodmyslitelné distancující se doplňky ideologického rázu; vydala Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze).
Uvedené příklady tedy bohužel dokládají, že tím, že si v případě českých historiků ověříme pouze použité archivní zdroje, z nichž čerpali, nezískáváme ještě jistotu, zda byly v případě německojazyčných textů významově správně interpretovány či přeloženy. Jak jsem uvedl, jednalo se o v uvedených případech o zjištění náhodná, nikoliv o cílené přezkoumávání, které by zajisté přineslo další zajímavé výsledky.
Jaké vazby a na jaká „hnutí“ se čtenáři jeví jako „kontroverzní“, nad tím mohu jen spekulovat, ale bude se zde zřejmě jednat o další neopodstatněné předsudky a domněnky. Osobně mne tyto poznámky spíše rozveselují a pokud by mělo zůstat nakonec pouze u nich a případná polemika by se zmohla pouze na to, zda jsem "kontroverzním autorem" či nikoliv a netematizovala by vlastní obsah knihy a tvrzení v nich uváděná, pak by to bylo pouze pozitivním potvrzením kvalitně odvedené práce.
Ostatně jsem skálopevně přesvědčen o tom, že tento čtenář, který se oboru zřejmě bude chtít později věnovat profesně, pokud si knihu opatří, dospěje k závěru, že zpracovaný materiál a vyvozené závěry jsou věcně a fundovaně podložené. Věcná polemika je naprosto vítaná.
Je pozoruhodné, že kontroverznost některých českých historiografů a historiků a dokonce jejich návaznost na některá hnutí (například sokolské nebo na Český svaz bojovníků za svobodu apod.), zpravidla nebývá předmětem úvah veřejnosti. Nemluvě o tom, že na českém knižním trhu se hojně setkáváme s díly zaměřujícími se na období Protektorátu, o jejichž odborné kvalitě si nemůžeme činit žádné iluze.