„Dílo kamarádství a práce“

K událostem před 70 lety 

Miroslav Potužník, jeden z významných zakla-
datelů a funkcionářů Kuratoria pro výchovu
mládeže. Foto:sbírka Lukáše Beera

V předchozím článku byla nastíněna „náladová situace“ obyvatelstva Protekorátu Čechy a Morava na přelomu června a července 1944, tedy přesně před 70 lety. V předvečer konání „Týdne české mládeže 1944“, pořádaného Kuratoriem pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě, poukazovaly na blížící se akci protektorátní sdělovací prostředky, jež především v hrubých obrysech bilancovaly dosavadní práci „Kuratoria“. V Poledním listě vyšlo 26. 6. 1944 při této příležitosti i krátké vyprávění jednoho z významných zakladatelů a funkcionářů Kuratoria o tom, jak probíhaly úplné začátky této protektorátní práce s českou mládeží.

Miroslav Potužník (narozen 4. srpna 1919) byl účastníkem prvního výcvikového tábora Kuratoria a také se zúčastnil v září 1942 cesty do Vídně na Evropský kongres mládeže (podrobněji o tom v knize Hitlerovi Češi). Ale blíže sebe představí ve svém článku on sám. Potužník byl v době, kdy článek napsal, také odpovědným redaktorem „Tiskové služby české mládeže“ a podílel se na krátkovlnném vysílání Kuratoria pro české krajany žijící mimo Protektorát a mimo Říši. Po válce byl odsouzen v rámci tzv. „poúnorové retribuce“, a sice na jeden rok. Nakonec skončil dokonce v sítích československé StB, ale tato spolupráce, zahájená v roce 1958, trvala pouze dva roky. Počátkem 80. let byl však „spící agent“ M. Potužník opět kontaktován a úkolován zapojením do akce „Simeon“ proti židovskému disidentu Rudolfu Slánskému mladšímu. StB si na Potužníka vzpomněla proto, že čirou náhodou pracoval ve stejném podniku jako Slánský a také oba měli chatu ve stejné obci. Slánský (1935-2006) byl synem komunisty popraveného generálního tajemníka KSČ Rudolfa Slánského a signatářem Charty 77. Potužník, v té době mimochodem člen Československé strany lidové, se měl úkolu údajně s nadšením ujmout. Novinář Jan Gazdík před téměř jedním desetiletím případ připomněl a napsal, že „český fašista“ Potužník se rád tohoto úkolu chopil, protože tito lidé po válce považovali stíhat bývalé odbojáře, zvlášť když byli Židé, za svůj „svatý úkol“. Pro nedostatek vzájemných kontaktů mězi oběma muži, tj. mezi Potužníkem a Slánským, však z nasazení nakonec sešlo. (-lb-)


Dílo kamarádství a práce
Miroslav Potužník

Červen 1944: Písecký okresní pověřenec Kuratoria, Josef Reichmann, předá-
vá ocenění vítězům sportovních disciplín. Foto: sbírka Lukáše Beera

Bylo to jednoho dne koncem ledna 1942, kdy ke mně přišel posel, že mě volá Dr. Teuner. V sedm hodin jsem byl na místě. Ve velkém pokoji již bylo shromážděno pět nebo sedm kamarádů, již se dnes nepamatuji. Všichni to byli staří kamarádi z politického boje. I když nás osud na nějaký čas rozvedl, sešli jsme se onoho večera opět. Na moji otázku – kde je doktor? – bylo odpovězeno: musíme čekat, je ještě u pana ministra. Tak jsme čekali. Bylo už po osmé hodině, když Dr. Teuner přijel. Vzrušený, pozdravil nás, chvatně si sedl a chvíli mlčel, my také a čekali jsme. Nikdo z nás nevěděl, o co vlastně půjde. Na podobné náhlé srazy jsme byli zvyklí, a proto nás nepřekvapoval, ale přesto jsme byli napjati, neboť v oné době jsme byli všichni na jaksi více méně dobrovolné dovolené z politické činnosti, a že by byl oceněn náš boj o duši mládeže, který jsme několik let vedli, a že bychom byli povoláni opět k práci, to jsme již po řadě zklamání ani neočekávali.

Konečně Dr. Teuner promluvil. Tiše a vzrušeným hlasem. Dnes si již nepamatuji na přesné znění jeho slov, škoda, ale bylo to asi toto: „Byl jsem dnes pověřen panem ministrem Moravcem zorganizovat českou mládež. Žádám vás, abyste mi pomohli. Řekněte mi, kdo půjde se mnou. Nerozkazuji vám, nejsme dnes organizací, žádám kamarádský slib. Ten, kdo se necítí již dosti silným k nové etapě boje o mládež, ten ať řekne ne a zůstaneme kamarády dál.“ Pak se nás jednoho po druhém ptal na naše rozhodnutí. Seděli jsme v půlkruhu a jeden jak druhý odpovídal: „Ano, slibuji, jdu s tebou“ apod., krátce, bez citových výlevů, chlapsky, všichni jsme věděli, do čeho jdeme a přece jsme nevěděli. A pak nám Dr. Teuner teprve vyprávěl o své audienci u ministra Moravce.

Od toho dne to začalo. Všichni jsme dál zůstali ve svých místech a pracovali po večerech a po nocích. Dr. Teuner sám byl také stále ještě sekundářem Pelnářovy kliniky a jeho byt ve všeobecné nemocnici nám sloužil za hlavní stan. Naše shromaždiště ke společným poradám byly opět soukromé byty. Pracovali jsme jak za časů ilegality hnutí, nevadilo nám to, byli jsme na tento styl práce zvyklí a neubíralo to nic na nadšení, ba dokonce právě naopak. Hned kdybychom byli dostali ihned přepychové kanceláře, byli by se z nás stali byrokrati. My však jsme zůstali lidmi, kteří vyšli z politického hnutí a dovedou pracovat za každých podmínek. Práce pro mládež pro nás není úřadem osmi pracovních hodin, ale ta práce začíná teprve po oněch pracovních hodinách, tak jak dříve, kdy jsme ještě nebyli úřadem, ale politickým hnutím mládeže, kterým také chceme zůstat.

Co se dělo na oněch schůzkách? Nic kolosálního pro politické partikáře, hodně pro ty, kteří

se chtěli poctivě připravit na nové úkoly. Učili jsme se – četli jsme knihy o výchově podle nacionálně socialistických názorů a debatovali o použití těchto metod v naší mládeži, zpívali

jsme, učili jsme se životnímu postoji Novoevropanů, vypracovávali organizační plány, obrušovali jsme se a přiváděli zase do plné svěžesti a kondice k ofenzivě. Přitom jsme však stále nevěděli, před jakými úkoly stojíme. Věděli jsme jenom, že máme zřídit organizaci mládeže, ale jak, to se teprve rodilo v právních odděleních zákonodárců. Měli jsme tedy svoji přípravu o to těžší, že jsme museli počítat dlouho s každou jen možnou eventualitou.

V některých kamarádech toto čekání vzbuzovalo nervozitu, ale žádný neodpadl, ba naopak přicházeli noví, stále jsme hledali spolupracovníky a měřítko bylo přísné, přísnější než dnes.

Další snímek z "Letního dne mládeže" v Písku v červnu 1944: Nástup závod-
níků při vztyčování vlajek. Foto: sbírka Lukáše Beera

Abych vám jen pověděl o jednom z úseků naší tehdejší práce. Já jsem například vypracoval plány budoucí propagandy. Jen nástupní plány byly vypracovány asi čtyři, byly to plány, které stanovily užití propagačních prostředků od první minuty našeho chopení se úkolů až do konce prvního týdne. A když pak konečně došlo ke skutečnému přistoupení k úkolům, nemohl z nich být použit ani jeden, protože skutečnosti byly přece jen jiné, než jsme mohli předvídat. Pracovali jsme ve skupinách a výsledky jsme předkládali Dr. Teunerovi.

Avšak jednoho dne čekání sknčilo – opět běhali poslové a byly posílány expres dopisy a telegramy – bylo to 17. června 1942. Začali jsme. Velká zasedací síň Valdštejnského paláce

byla naší první úřadovnou. A opět nás tam byl hlouček: Dr. Victorin, paní Pechová, slečna Valášková, Mihalíček, Pipota, Krigar V., Karafiát, Zelníček, Žalud a já a někteří jiní kamarádi, to bylo první vedeni české mládeže. V prvním patře již úřadoval Dr. Teuner, jako generální referent Kuratoria pro výchovu mládeže. První rozdělení úkolů. Je málo lidí, každý přebírá to, co je nutné, já například dostávám vedení sociální práce. První setkání s přidělenými poradci z oddělení Říšského protektora a HJ, výměny názorů a první den Kuratoria pro výchovu mládeže je za námi.

Proč jsem vám vyprávěl historii vzniku Kuratoria? Proto, aby ti, kteří dnes s nadšením vstupují do našich řad, se dozvěděli, jak z usilovné práce malého hloučku, který je odhodlaný a ví, co chce, vyrostlo dílo. Boj Dr. Teunera o mládež, boj, který nezačal ani 17. června 1942, ani onoho lednového večera, ale dávno, již několik let předtím, dávno před rokem 1939, pokračuje, jenže nyní již kolem něho nestojí jen náš malý hlouček, ale milion českých chlapců a děvčat a tisíce intruktorek a intruktorů. A přece takto velká společnost mládí může být stmelena jen jediným poutem. Poutem, které poutalo právě tak náš malý hlouček, sedící v jednom bytě, jako nyní poutá miliony rozložené po celé vlasti, a tím poutem je kamarádství. Proto jsem vám vyprávěl o práci a kamarádství těch, kterým protivníci kdysi říkali – Dr. Teuner a jeho skupina.

POKRAČOVÁNÍ