 |
| Německy hraná filmová opereta se stala v září 1930 záminkou pro pouliční nepokoje v Praze. Foto: Wikipedia |
Ve svém školním zeměpisu napsal Theodor Schacht v roce 1841 o Čechách: „Nejkrásnější a nejvlídnější kraje jsou ty na severu. Většina obyvatel hovoří slovanským dialektem. U hranic a v nejvýznamnějších městech žijí Němci.“ Tito Němci tu byli ještě v roce 1930 a používali stále ještě svůj jazyk. Jediným rozdílem ve srovnání s rokem 1841 bylo to, že mezitím bylo založeno Československo a čeština a slovenština byly prohlášeny za státní jazyky. Němčina byla jako menšinový jazyk na veřejnosti nežádoucí a často bylo možné slýchávat otázku: „Jsme zde v Praze?“ (Sind wir hier in Prag?) nebo „Jsme posud v Čechách?“ (Sind wir noch in der Tschechei?)
Takováto přecitlivělost dosáhla vrcholu, když se v Praze promítaly oba německé zvukové filmy „Zwei Herzen im 3/4 Takt“ (Dvě srdce v tříčtvrtečním taktu) a „Der unsterbliche Lump“ (Nesmrtelný darebák) a ukázalo se, že u lidí zabraly jako trhák. Do biografů proto proudilo nejen německé, ale i české publikum. Technické zpracování filmu bylo nové a mnohý z Čechů měl proto patrně před očima jazykový „overkill“ podpořený technikou – teď se tedy němčina nerozšiřovala pouze prostřednictvím lidí, ale i německy hovořícího stroje!
Ukázka z filmu "Dvě srdce v 3/4 taktu" (1930):
Poháněn těmito obavami se večer 23. září 1930 shromáždil početný dav lidí před dvěma pražskými biografy, ve kterých jmenované filmy byly uváděny. Z davu se ozývalo: „Pryč s Němci!“, „Pryč s německou expanzí!“, „Pryč s Židy!“ a „Ať žije česká Praha!“. Demonstranti procházeli středem města a vrátili se na Václavské náměstí, kde obsadili jedno z kin, ovšem až po konci představení. Policie byla přítomná pouze ve slabém počtu a protože nedošlo k žádnému poškození věcí, zadržela pouze několik málo demonstrantů. Druhý den večer pak demonstrace pokračovala. Bylo vynuceno zrušení promítání obou zvukových filmů a došlo k násilnostem, během nichž byla demolována německá kina, a to dokonce i taková, která měla v programu promítání pouze němé filmy. Dalšími cíli útoků se staly okenní tabule německých a židovských kaváren, stejně jako Německého divadla. Dokonce to odnesla i redakční budova deníku České Slovo, stranického listu českých národních socialistů. Policie byla opět pouze slabě zastoupena a držela se v pozadí.
 |
| Od konce roku 1940 byl v českých kinech promítán film Veita Harlana "Žid Süß". Češi jej hojně nav- štěvovali ještě tři roky po premiéře, jak dokazují archivní tajné zprávy Sicherheitsdienstu ("vyprodáno"). Např. v Třebíči Češi o filmu živě diskutovali a poukazovali na to, že Židé prý "jsou největším nebez- pečím". Blíže k tomuv knize Lukáše Beera Hitlerovi Češi od str. 117. |
Během těchto tři dny trvajících výtržností bylo ale nápadné, že nesměřovaly nikdy jednoznačně a vyloženě proti Němcům, ale že získávaly také protižidovský a dokonce protivládní charakter. A tak byl také ohrožován služební vůz českého ministra zahraničí. Tak nějak bylo možné vycítit, že za těmito událostmi byla nějaká řídící ruka. Jako spoušťedlo posloužily protiněmecké nálady, ale pak se stali terčem Židé a nakonec i vlastní vláda. Zřejmě za tím stál český fašista Gajda, Pergler a Stříbrný. Úmyslem bylo poškodit věrohodnost ministra zahraničí Beneše, který právě pobýval v Ženevě a vychvaloval před Společností národů dobře fungující ochranu menšin ve své zemi. Dále není vyloučeno, že svůj vliv měly také americké filmové společnosti a vydávaly peníze za zaplacené provokatéry, aby tak poškodily německou konkurenci.
České ministerstvo zahraničí se sice pokoušelo o zmírnění škody a reagovalo s plným pochopením na energické protesty německého vyslance Kocha. O to víc údivu vzbudil proto ostrý projev německého ministra Curtiuse z 30. října 1930. Tón projevu ale pravděpodobně souvisel s velkým vítězstvím NSDAP při volbách do Říšského sněmu několik týdnů předtím. Z říšskoněmecké strany došlo také k bojkotování. Například byl zrušen pravidelný zábavný vlak mezi Drážďanami a Prahou a říšskoněmecké sportovní spolky se nedostavovaly na již domluvená sportovní utkání v ČSR, dirigent Furtwängler odřekl koncert berlínské filharmonie, který se měl konat v Praze apod. Došlo také k přerušení hospodářských vztahů. Přitom je ovšem velmi pravděpodobné, že národnostní motiv byl pouze záminkou k těmto hospodářským krokům, tím spíše, že hospodářskými sankcemi byly velmi často postiženy právě sudetoněmecké podniky. Pouze velmi obtížně mohly léčebné lážně z Württemberska skrývat své čistě ekonomické motivy, když polemizovaly proti světovým lázním v Karlových Varech a v Mariánských Lázních. Němečtí lázeňští hosté měli vydávat své peníze v Německu, kde prý byly z části lépe vybavené lázně. Skutečnost, že Karlovy Vary a Mariánské Lázně byla čistě německá města, se velkoryse zamlčovala.
Samotní sudetští Němci se během aféry kolem zvukových filmů chovali klidně a vyčkávali. Zlé jazyky to odůvodňovaly typickou pasivitou sudetoněmeckých středních vrstev. Ale právě tito po staletém soužití v národnostně smíšeném státě věděli, že pomocí ukazování své vlastní převahy se dosáhne málo.
Od 14. listopadu 1930 mohly být německé filmy v Praze opět nerušeně promítány.
(Podle Rudolf Jaworski: Vorposten oder Minderheit, 1977. Zpracoval: F. Volk)
Tento článek vyšel v srpnovém čísle časopisu Witikobrief a byl přeložen do češtiny a zde zveřejněn s laskavým souhlasem autora.