 |
| Wilhelm Sebekovsky (1906-1981), o kterém se Jan Urban zmiňuje ve svém článku. Blíže o této postavě v článku Franze Chocholatého Grögera o sudetoněm. Svazu kamarádství. |
Zde pan Urban přestal kriticky přemýšlet a reprodukoval lež, kterou nám vtloukali v českých školách do hlavy, že sudetští Němci chtěli rozbít Československo. To však není pravda. V osmi karlovarských požadavcích není nic o celistvosti československého území nebo o secesi německých sídelních území. Požadavek připojení k říši byl poprvé vznesen Henleinem až 15. 9. 1938, jen dva týdny (!) před mnichovskou konferencí v jeho rozhlasovém projevu z Lipska, nestačil se vžít. Naprostá většina Sudetoněmců si přála až do konce nějakou formu autonomie v rámci ČSR.
Sedmý bod z karlovarských požadavků pan Urban dezinterpretuje ve formě, že se jedná o „právo dosazovat svoje soudce a prokurátory“. Tento požadavek i ve znění pana Urbana pouze znamená, že soudci a prokurátoři budou stejné národnosti jako obyvatelstvo oblasti, ale jmenovat je bude československý stát! Formulace pana Urbana ale silně navozuje jejich dosazování nezávisle na československém státu. Kde pan Urban sebral bod 7 v tomto znění, je záhadou. V německém originálu zní bod 7 takto: „Uznání a provedení zásady: v německém území němečtí zaměstnanci veřejné správy.“ Veřejná správa nejsou jen prokurátoři a soudci.
Pak všemu pan Jan Urban nasazuje korunu, když píše, že „jejich přijetí (karlovarských požadavků) by znamenalo rozbití Československa jako nezávislého státu.“ To je typická lež českých historiků, tudíž i učitelů dějepisu. Znamenalo by to pouze přetvoření republiky z nespravedlivého českého národního státu určeného jen pro Čechy na národnostní stát plně respektující menšiny v něm žijící, přičemž by republika poskytla demokratická práva konečně všem národnostním skupinám, které nepatřily ke státotvornému národu československému.
Jediným požadavkem sudetských Němců, který vypadá nedemokraticky, je druhá část osmého požadavku: „Plná svoboda přiznání se k německému národu a německému světovému názoru.“ Všimněte si, jak jeho znění pan Urban opět komolí: „úplnou svobodu ,německého světového názoru´ (tj. nacismu)“. Jenže to byl požadavek, aby československý stát upustil od perzekuce budoucích poltických stran s takovou ideologií (dvě takové strany byly československým státem v první polovině 30. let zakázány, respektive se pod soudním tlakem samy rozpustily, aby se už neobnovily). Návrh požadavků je jedna věc, bývá maximalistický, na čem se obě strany nakonec dohodnou, je věc druhá. Dá se předpokládat, že kdyby česká strana (oficiálně československá) při jednání proti oné druhé části bodu 8 vystoupila, bylo by od požadavku přiznat se k německému světovému názoru upuštěno. Jenže československá strana jednat se sudetskými Němci o jejich osmi podmínkách odmítla.
Proč, když nakonec Beneš na nátlak Runcimana ze všech osmi karlovarských sudetoněmeckých požadavků bez jakékoliv změny (!) vytvořil 4. 9. 1938 tzv. IV. plán s jedinou výhradou, že mezinárodní závazky ČSR zůstanou nedotčeny? Kdyby to bylo panu Urbanovi známo, neuchýlil by se k takovým nepravdivým výrokům.
Jednou chybně naučené, navždy chybně naučené. Úlety pana Jana Urbana nelze vysvětlit nedostatečnou pozorností, jsou dokladem toho, jak Češi mají své historické bludy zažrané pod kůží.
Tento text vyšel na blogu autora a je zde převzat s jeho laskavým souhlasem. Diskuse k článku je možná pod uvedeným odkazem.