Poslední teutonská lest

Pravda o Štěchovickém pokladu
Václav Junek 

Tak vypadá "Frankova štola" v roce 2014. Foto: Václav Junek

Fámy o pokladech, ukrytých v kraji kolem soutoku Sázavy s Vltavou, patří k tradičnímu českému folklóru už celých posledních osmašedesát let. Jenomže se nezačaly šířit až v únoru 1946, kdy speciální americké komando vybralo „Frankovu štolu“ kousek od Hradištka, nýbrž ve skutečnosti ještě dříve. Také ti, co je šířili, se od sebe navzájem značně liší, protože to v různých dobách byli vedle příležitostných lidových vypravěčů nejprve nejvyšší představitelé Protektorátu a Zbraní SS, policejní orgány a politici předúnorového československého státu, poté komunistická Státní bezpečnost a zřejmě také nakonec i ministerstvo vnitra po listopadu 1989. Načež tuto podivuhodnou štafetu převzalo dokonce hned několik částečně romantických, částečně možná naopak naprosto reálných hledačů, z nichž někteří v inkriminovaných místech pátrají dodnes.

Také mne ten příběh o možných skrýších, přeplněných hotovostí Říšské banky, uměleckými skvosty, úžasnými objevy i technickými zázrak Třetí říše a konečně také kompletními archivy dokumentů, jejichž obsah může dokonale převrátit celý dosavadní svět, naprosto uchvátil. Přinejmenším zprvu.. Slyšel jsem totiž o těchto vzrušujících tajnostech od dětství a slýchal jsem o nich velmi často především když jsem se naučil „jezdit na Sázavu“ už počátkem sedmdesátých let minulého století. Toto téma a příběhy s ním spojené přitom navíc dokonale zapadaly do celkového romantického rázu tamního kraje a velmi dobře dokreslovaly jeho už tak jedinečnou atmosféru.

Zámek v Hradištku – bývalé sídlo vedení "Ženijní školy SS". Foto: autor

Mnohem později jsem se začal po významných změnách v mém osobním i profesním životě věnovat literatuře a protože jsem ve většině knížek, které jsem zatím vydal, čerpal většinou z českých témat, také jsem přitom tu a tam narazil právě na připomenutí zde zmiňovaných, tak lákavých záhad. Nezůstalo však zdaleka jen u toho, protože jsem se jim v případě knížky, kterou jsem psal o pravé tváři Květnového povstání v roce 1945, nemohl vyhnout už vůbec. A proto, že jsem zvyklý dělat své věci zgruntu, nedalo mně to a začal jsem bádat také tímto směrem.

Přitom bylo nesmírně zvláštní jak překvapivě rychle a jak snadno se pojila zažitá realita se zněním nejrůznějších příslušných pramenů. Jistě že jsem postupně přicházel na chyby a omyly svých předchůdců, tu nechtěné, tu možná naopak vysloveně účelové. Dokonce jsem se při té příležitosti znovu vrátil do Posázaví, abych si teoretická fakta ověřil osobně, na místě - v celém prostoru mezi Benešovem, Bystřicí, Konopištěm, Kamenným Přívozem, Jílovým, Hradišťkem a Soutokem vůbec. Bylo to celé sice složité a pracné, v konečném výsledku se však přede mnou postupně vyjevila celá podstata i související soubor reálií základního příběhu a pak dokonce skutečná pravda o „Štěchovickém pokladu“. Právě taková, jaká s největší pravděpodobností byla a jak jsem o ní pevně přesvědčen. A tak jsem o tom všem nakonec napsal v knížce, která dostala název „Poslední teutonská lest“, anebo „Pravda o Štěchovickém pokladu“.

Faktický konec Třetí říše byl tolikrát zpracován a vyprávěn, že nemá smysl vracet se v tomto směru k podrobnostem. Postačí tedy, jestliže si připomeneme, že nejpozději od konce léta 1944 až do nejposlednějších dní dubna 1945 bylo cílem německého vojensko-politického vedení ukrýt v důsledku aktuálního neblahého strategického vývoje na všech frontách maximum národního majetku a vůbec všeho, co mělo jakoukoli hodnotu praktickou i ideální. Dílem před nepřítelem, dílem preventivně. Tedy pro čas, který měl přijít po válce. Právě tak vznikly v tom čase na dosud Říší ovládaných územích desítky, anebo spíše stovky deponií v lomech, šachtách, solných dolech, dalších zajištěných podzemních prostorách, někde dokonce pod vodou a vůbec na místech pro to vhodných. Jednak později objevených, jednak dosud neznámých – i takové totiž docela určitě stále jsou. Jenomže se „Štěchovicemi“ tomu bylo (a stále je!) zásadně jinak.

Je pravda, že celý prostor, rozložený zhruba mezi Vltavou, Sázavou, Olbramovicemi a Benešovem byl už od konce roku 1942 vystěhován, neprodyšně uzavřen, co nejpřísněji střežen a využíván jako „Cvičiště Zbraní SS Beneschau“, později „Böhmen“. Jenomže domnívat se, že by bylo v tomto prostoru možné vybudovat podzemní úkryty v rozsahu, o kterém se dodnes leckde uvažuje, je čirý nesmysl – právě pro ten permanentní hustý provoz přinejmenším tisíců vysloveně nepovolaných svědků. A pokud jde o kritickou dobu, tedy o jaro 1945, bylo to zde v uvedeném směru prokazatelně ještě složitější. Není totiž možné uvažovat, že by jednotlivé rychlokurzy tamní „Ženijní školy SS“ něco takového podnikaly bez toho, že by se tato činnost pionýrů SS nikdy neprozradila.

Argument, že Američané odsud počátkem roku 1946 nakonec doopravdy odvezli nějakých padesát beden s nejrůznějším archívním materiálem, však neobstojí, neboť se jednalo o vysloveně účelovou, výjimečnou záležitost. Protože to skutečně byla „poslední teutonská lest“, jak o tom píši. Karl Hermann Frank totiž potřeboval trumf pro nadcházející očekávatelná jednání se Spojenci a konopišťské velení SS tak získalo lákavé sousto pro Američany, jimž se spolu s celou intaktní armádou SS vzdalo po přátelské dohodě s českými vzbouřenci z Benešova 8. května 1945 v Týně nad Vltavou. Už proto tedy byly počátkem dubna 1945 dotyčné bedny objednávány skoro veřejně, plnily se bez nejmenších tajností celé tři dny na otevřeném dvoře Černínského paláce (zima nezima), cestovaly na otevřených náklaďácích složitě do sklepů na Konopišti a teprve odsud, rovněž bez všeho utajení, do štoly, předem připravené v Závistské rokli u Hradištka. O tomto „pokladu“ se totiž mělo vědět!

Avšak to, že celá věc tak trochu nevyšla, protože ji prozradil jistý zajatý poddůstojník SS Aschenbach, je vlastně docela příhodnou indicií mého předešlého tvrzení. A navíc fakt, že tento „Frankův archiv“ nakonec maximálně posloužil především Státní bezpečnosti jako strašák na bývalé kolaboranty a důvěrníky gestapa, je už jen pověstnou třešničkou na dortu. Toť vše. Konečně – ani v případě zázračného vyzvednutí tajemných beden z šumavského Černého jezera v polovině šedesátých let minulého století tomu nebylo jinak, poučenější dobře vědí o čem mluvím.

Přirozeně, že v dotyčné knize, která vyjde v nakladatelství OLYMPIA nejpozději v listopadu 2014, rozebírám tyto záležitosti mnohem podrobněji a k tomu je jistě navíc pečlivě dokládám. Kromě toho se v ní však věnuji danému tématu v daleko větší šíři: včetně vysvětlení poslání, smyslu a celé historie „Cvičiště“ i včetně detailního rozboru posledních týdnů Protektorátu Čechy a Morava v politických i vojenských souvislostech. Zabývám se tedy zároveň všemi relevantními historickými konsekvencemi, ale současně uvádím na pravou míru celou řadu dalších záležitostí, dosud vesměs značně zamlžených. Nebylo zkrátka jiné cesty. Při této práci jsem ovšem přirozeně narazil také na záhady, nad nimiž zůstává rozum stát dodnes.

Jak to bylo doopravdy s plukovníkem SS Emilem Kleinem? Opravdu mělo velení na Konopišti v úmyslu opevnit západní část „Cvičiště“, anebo to byla jen další více méně politická finta? Jaká byla skutečná role „posázavských“ oddílů SS v rámci pražského Povstání? A vraždili v Praze opravdu Němci?

Otázek, jimiž se v knize věnuji, je jistě víc. Především však v rámci jejích jednotlivých kapitol průběžně dokazuji, že kromě již zmíněné „Frankovy štoly“ v daném prostoru žádný jiný „Štěchovický poklad“ k nalezení není, nikdy nebyl a ani nemůže být.

Nejsem žádným zarputilým bořitelem mýtů za každou cenu a jakéhokoli poctivého lidského nadšení pro věc si nad jiné považuji. A dokonce nikoli bez důvodného osobního obdivu.

Uznávám zaujatost nadšenců, kteří dodnes prolézají husté lesní stráně nad Štěchovicemi v nezakrývané naději, že zde něco najdou. Ptám se však současně po pravých důvodech úsilí, které téže vášni věnovali Josef Mužík a především Helmut Gaensel snad celých dvacet let. Byla to ale doopravdy jen ona vášeň, anebo v tom byl mnohem spíš chladný kalkul? Tak se ptám a tak (ale i na spoustu jiných, podobných otázek), by se měl ptát příští čtenář knížky, kterou jsem o předmětu jejich úsilí dal dohromady nikoli ve snaze o lacinou senzaci, nýbrž co možná seriózní a především maximálně objektivní pojednání.

„Pravda o Štěchovickém pokladu“ jistě není a ani to neměla být žádná literární perla. Jsem si však jist, že zaujme dostatek podobně naladěných jako já. Vedle svého obsahu a smyslu třeba také poměrně rozsáhlým aparátek a přílohou, kterou jsem dal dohromady z poměrně atraktivních dokumentů, podrobných map, vlastních fotografií a konečně i z překvapivě objevených unikátů.

Oponentů a kritiků bude mít jistě dost. Ale to je dobře, protože „Štěchovický poklad“ si přes všechno zaslouží, aby se o něm hovořilo a především přemýšlelo.

Tady všude se kopalo! (Foto: autor)