Manfred Maurer
Anketa, iniciovaná hornorakouským Sudetoněmeckým krajanským sdružením společně s listem Sudetenpost o postoji vyhnanců (popř. jejich potomků) k otázce vlastnictví naprosto zabrala. Ačkoliv tyto noviny oslovují pouze zlomek sudetských Němců, je reakce ohromná. A ačkoliv konečný výsledek ještě není k dispozici, už se rýsuje, že bude jednoznačný.
Pouze malá část čtenářů, kteří se na této (ještě neuzavřené) anketě podíleli, se chce definitivně vzdát svého majetku, který jim byl konfiskován na základě Benešových dekretů. Samozřejmě by bylo nečestné a neseriózní, kdybychom tento výsledek jednoduše vztáhli na celek sudetských Němců a tvrdili, že více než 90 procent vyhnanců trvá na restituci popř. odškodnění. Samozřejmě je nutné brát ohledy na skutečnost, že se mnohé osoby neúčastnily vyplnění dotazníku zřejmě proto, že je téma mezitím už vůbec nezajímá a proto nechtějí klást žádné požadavky, anebo protože považují jakékoliv nasazení za tuto záležitost za příliš beznadějné, a proto jim to nestojí ani za hnutí prstem. Nicméně může být odezva na tuto dotazníkovou akci označena za ohromnou. A i kdyby chtěl nazpět požadovat svůj majetek jen úplně malý počet lidí, neznamenalo by to, že by se politika o to neměla starat. Protože právo není žádnou otázkou většin.
Tento působivý signál je o to důležitější, že se zrovna zdá, že vyhnanecká politika vstoupila do nové fáze. Éra krásného klamu, ve které většina politiků konfrontovaná s touto otázkou měla alespoň ještě snahu tvářit se jako obhájce vyhnanců a dělat alespoň na oko, že jako lvi bojují za právo a spravedlnost, tato éra se blíží svému konci (což neznamená, že během předvolebních kampaní přechodně neožije). Nyní začíná nová fáze ignorování, do které vstoupil Horst Seehofer začátkem července pražským „svátkem normality“.
Ouvej, ouvej, Bernd Posselt bohužel neměl kvůli jiným povinnostem čas, takže – jaké to nezměrné neštěstí – součástí bavorské delegace nemohl být žádný zástupce sudetských Němců. Seehofer zcela určitě dlouho hledal, aby mohl angažovat jiného reprezentanta sudetských Němců jako doprovod na cestu. Ale ach ich ouvej, nikdo se nenašel. A tak u nejednoho novináře vznikl dojem, že Seehofer ve své delegaci vůbec žádného sudetského Němce mít nechtěl. Ať už byly skutečné důvody pro absenci zástupce vyhnanců v Seehoferově delegaci jakékoli, rozhodující je dojem, který tímto způsobem vznikl – totiž, že tématika vyhnanců už není tak důležitá.
Úplně stejný dojem zprostředkoval také rakouský spolkový kancléř, který českého předsedu vlády Bohuslava Sobotku poctil tři týdny po Seehoferovi zdvořilostní návštěvou. Skutečnost, že se v rakouské delegaci nenacházel žádný čelní sudetoněmecký funkcionář, nemusela být nějak extra zdůrazňována pouze proto, že něco takového beztak nikdy nebylo zvykem. Dříve se alespoň prováděl rituál – podobně jako u tématu jaderné elektrárny Temelín, kdy mezi Vídní a Prahou nemůže panovat jednota, byly u bilaterálních kontaktů zdůrazňovány například rozdíly u postojů ve vztahu k Benešovým dekretům. Rakouští politikové tedy alespoň navenek činili tak, jako kdyby v této otázce nepolevovali. Nyní se ale Faymann se Sobotkou v Praze věnovali mnohým tématům, v podstatě všem, které stojí na bilaterální agendě. Pouze jedno téma se nevyskytovalo – sudetoněmecká otázka se nyní neobjevuje ani ve formě bezobsažné slovní fráze.
Minimálně jeden pozitivní aspekt člověk této fázi nemůže upřít – protože je alespoň upřímnější než fáze stylu „na oko děláme, že je to pro nás důležité“.
Politikou, která téma vytěsňuje z denního pořádku na jedné straně mlčením a na druhé straně muzealizací, se vládní kruhy v Berlíně, Vídni a Mnichově domnívají docílit toho, že si ušetří nepříjemnosti, plynoucí z konsekventního zastupování sudetoněmeckých záležitostí.
V tomto smyslu je signál účastníků ankety jasným varováním: Politikové, dávejte pozor, venku existuje ještě několik lidí, kteří se nedají jen tak mizerně odbýt!
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 6. září 2014.
