 |
| Blesk.cz, 30. 8. 2014 |
Sedmihradský Sas Fabritius se za předpokladu, že bude tedy zvolen, stane prvním „pozdním vystěhovalcem“ v historii ve vedení již 57 let existujícího svazu BdV. Jeho předchůdci pocházeli většinou z historického východního Německa (tedy z území dnešního Polska – pozn. překl.) nebo se Sudet. Mezi nimi se nachází velká, mnohdy již zapomenutá jména: Linus Kather, Wenzel Jaksch, Reinhold Rehs, Herbert Czaja, Fritz Wittmann a právě také Erika Steinbachová. Ve svých prvních rozhovorech pro média Fabritius ohlásil „nový začátek“. To lze, aniž bychom se ho nějak dotkli, interpretovat jako skryté distancování se od Steinbachové. Divné by to nebylo. Někdo, kdo jako Fabritius přišel do Německa z Rumunska až v 80. letech, má jiný úhel pohledu na problematiku vyhnanců. Jde mu, jak sám naznačil, primárně o „integraci a posílení identity v oblasti pozdních vystěhovalců až po podporu krajanů, kteří žijí ještě v původních oblastech“.
Takže to vše není absolutně nic nového, protože BdV a landsmanšafty se o tyto lidi neustále, pokud to bylo možné, staraly, aniž by kolem toho dělaly nějaké cavyky. Ale může být tohle skutečně všechno, co by oprávňovalo existenci ústředního svazu vyhnanců? Už za Steinbachové nebylo možné zmiňovat před veřejností požadavky ohledně restituce vlastnictví anebo alespoň symbolického odškodnění za uloupený majtek. Na politické scéně v Berlíně ne nenašel nikdo, kdo by podpořil, a také bavorští ministerští předsedové jako patroni sudetských Němců dělali, že o ničem neví, a místo toho raději ve svých utlachaných projevech vychvalovali „zdařilou integraci“ bývalých lidí z Nemanic a nechali se, jako naposledy Horst Seehofer v Praze, oslavovat jako pragmatikové, kteří optimisticky hledí do budoucna.
Vyjadřování solidarity, které bylo odloženo před rokem 1989, už brzy po „převratu“ nemělo žádnou hodnotu. Tzv. „opatrovnická povinnost“ se prakticky stala makulaturou. Ten, kto upomínal na staré přísahy, byl odpovídajícím způsobem napomenut a srovnán s řadou, a sice i v rámci vyhnaneckých svazů. Ve velké koalici se téma už vůbec nachází v seznamu politicky nekorektních požadavků, jedině snad opatrné poukázání na „individuální právo“, které by se mohlo uplatnit, se ještě připouští. Ale i toto právo potřebuje širokou politickou podporu. A po té není ve vedení BdV skoro vidu. Pod vedením Bernda Fabritia se na tom nic nezmění. Svaz, který je finančně na dně a je závislý na příspěvcích ze státní pokladny, poslouchá znění směrnic z Berlína. Jeho vedoucí představitelé se drží úředního vládního příkazu, že se nesmí zatěžovat vztahy s bývalými vyháněčskými státy.
Skutečnost, že Erika Steinbachová nebyla povolána do nadační rady spolkové nadace „Útěk, vyhnání, smíření“, ačkoliv byla tím člověkem, který dal impuls tomuto – mezitím již rozbředlému – projektu, je jednoznačným příkladem toho, že pravidla určuje někdo zvenčí. Němečtí politikové před tím chvatně kapitulovali, mezi nimi se nacházeli i straniční kolegové Steinbachové. Jen pro připomenutí: byl to šéf polské vlády Donald Tusk, který svého času před jedním setkáním se spolkovou kancléřkou Angelou Merkelovou přijal mezi diskutovaná témata požadavek, aby do věcí nebyla zapojena prezidentka BdV. Berlín mu ochotně vyhověl. Na druhé straně se do grémia svazu směl dostat Fabritius. Je tedy logicky správně, když polské sdělovací prostředky vytvářející ve své zemi veřejné mínění vylíčily odchod Steinbachové z předsednictví BdV jako důvod k radosti. Jindy se zas využívalo nesmyslného argumentu, že požadavek této dámy z CDU ohledně Centra proti vyhánění byl prý pokusem k tomu, aby byly nově zhodnoceny dějiny Druhé světové války a pracovalo se na tom, aby byla zpochybněna německá vina na ní. „Tohoto cíle Steinbachová nedosáhla – díky Angele Merkelové“, bilancovaly vlivné noviny Gazeta Wyborcza.
Jako sedmihradský Sas není Bernd Fabritius z Polska nebo České republiky tak napadnutelný jako například nějaký Slezan, východní Prus, Pomořanec nebo sudetský Němec. Vztahy s Rumunskem, se zemí, ze které pochází, nejsou zatíženy neblahou hraniční a teritoriální problematikou. Fabritius si přeje cestu přiblížení, kterou realizoval s Rumunskem, přenést na celý svaz. Náročný cíl, úmysl, ke kterému lze přát jen vše nejlepší. Rumunsko je navzdory všem politickým deficitům, které z části ještě přežívají z éry Ceausesca, jiným případem než např. Polsko nebo Česko. Oficiální Bukurešť se již brzy po pádu komunismu obrátilo na své bývalé německé spoluobčany. Omluvilo se za zavlečení sedmihradských Sasů na nucené práce a na téma odškodnění se dalo nezaujatě diskutovat a na krajanských setkáních v Německu bylo z úst rumunských velvyslanců možno slyšet slova „Chybíte nám“. Kontakty vysídlenců s politikou své domovské země jsou intenzivní a dosahují až úrovně otevřené spolupráce. To je konstruktivní výchozí pozice pro upřímnou politiku stavění mostů, která je žádoucí i ze strany Polska a Česka. Ale bohužel se tam nadále pevně drží vytýkání, zakládajícího se na kolektivní vině, a rasistických dekretů.
Jako budoucí prezident BdV stojí Bernd Fabritius pře úkolem, zabránit tomu, aby z dualismu existujícího mezi pamětnickou generací, jež nadále trvá na vyhojení jí způsobeného bezpráví, a generací hlásící se k odkazu, která si vystačí s péčí o tradice na poli kultury a folklóru, se nestalo něco, co by vedlo k rozkolu ve svazu. Již po epochálním evropském „převratu“ v roce 1989 se vyskytly úvahy o udělení nového názvu Svazu vyhnanců. Slovo „vyhnanci“ se některým ve svazu nejevilo jako hodící se do doby a vyslovovali se pro název „Svaz smíření“. Skutečností, že takovéto myšlenkové skekulace neskončily, se nově jmenovaný nástupce Steinbachové vůbec netají. Prý „docela intenzivně“ přemýšlí o jiném názvu, prozradil Fabritius v rozhovorech se sdělovacími prostředky. Ale všechno to není ještě zralé k diskusi, řekl.
Už jenom tyto veřejné náznaky si zasluhují pozornost. Doslova provokují otázku, zda onen oznámený „nový začátek“ nebude dalším krokem k (vlastní) marginalizaci Svazu vyhnanců?
Tento text byl redakcí měsíčníku “Sudetenpost” laskavě poskytnut k překladu do češtiny a zveřejnění na stránkách Náš směr. Vyšlo dne 7. srpna 2014.