Obsazování pohraničí začalo 3. 11. 1918, v době, kdy tato území ještě nebyla československému státu přiřčena. Do Vánoc byla většina německých sídelních území v českých zemích za cenu asi 30 obětí na životě (počet kolísá) anektována. Státoprávně ale patřily české země do podepsání saint-germainské mírové smlouvy 10. 9. 1919 k Rakousku, právně vstoupila mírová smlouva v platnost až 16. 7. 1920. Pro vpád československého vojska do německých sídelních území a jejich připojení byl zneužit článek 4 smlouvy o příměří s Rakouskem-Uherskem z 3. 11. 1918, podle kterého Dohoda a její spojenci, tedy i Československo, mohli obsadit strategické body na jeho území, pokud to považovali za nezbytné. Strategické body, ne však celé oblasti nebo celé pohraničí!
Proti záboru protestovala rakouská vláda v čele s kancléřem Karlem Rennerem, ještě věřícím v princip sebeurčení národů, a rakouské ministerstvo zahraničí navrhlo Praze arbitrážní řízení v této věci, které československá vláda 7. 11. 1918 odmítla. Renner se pak obrátil na státy Dohody se žádostí o vypsání plebiscitu v německých sídelních oblastech českých zemí. (Poměr obyvatelstva německé a české národnosti v českých zemích byl 1 : 2, v německých sídelních oblastech žilo tehdy 5 až 6 % jazykově českého obyvatelstva.) Beneš se k tomu v Paříži musel oficiálně vyjádřit. Protože se neodvážil argumentovat výše uvedeným článkem 4 smlouvy o příměří, jehož zneužití poradil předtím vládě doma, vymyslel si jako příčinu obsazení oněch území nebezpečí jejich bolševizace z Německa, Rakouska a dokonce i z Maďarska (!). (Logiku v českém zdůvodňování nehledejte – např. po válce s Maďarskou republikou rad na Slovensku požadovala ČSR zaplacení válečných škod po Německu!) Dalším Benešovým zdůvodněním obsazení pohraničí bylo, že hospodářská konsolidace Československa si vyžadovala začlenění německých sídelních oblastí do „provizorních hranic ČSR“ [Jaksch, Wiskemann]. Francouzská diplomacie šla na ruku Československu, 20. 12. rakouský návrh zamítla, britská a italská teprve až koncem ledna 1919 [Petráš].
14. 8. 1920 byla uzavřena spojenecká smlouva mezi Prahou a Bělehradem proti Maďarsku. Její ironický název Malá dohoda, prezentovaný v ČSR zcela vážně, pochází z maďarského tisku. Zavazovala Československo a Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (SHS) ke vzájemné pomoci při nevyprovokovaném útoku Maďarska proti jednomu ze smluvních států. Smlouva obsahovala i tajný dodatek, který stanovil ozbrojenou neutralitu smluvního partnera, pokud by se druhý signatář rozhodl pro samostatnou preventivní akci, tj. napadl by vojensky Maďarsko. Tedy byl to agresivní pakt obcházející stanovy Společnosti národů a ohrožující mír. Protože se jednalo o tajný dodatek ke smlouvě, veřejnost se o agresivní podstatě tohoto paktu nedověděla. Rumunsko se připojilo k Malé dohodě 23. 4. 1921.
Jinak tomu bylo o patnáct let později. 2. 5. 1935 byla podepsána francouzsko-sovětská smlouva o vzájemné pomoci navazující na smlouvu o neútočení z 29. 11. 1932. V protokolu ke smlouvě se v článku I. pravilo: „Kdyby Rada (Společnosti národů) z jakéhokoli důvodu žádné doporučení (o nevyprovokované agresi) nevydala nebo nedospěla k jednomyslnému usnesení, bude závazek pomoci přesto splněn“. Francie a SSSR, členové Společnosti národů tak veřejně deklarovaly, že její stanovy nehodlají dodržovat. Smlouva byla viditelně zaměřena proti Německu. 16. 5. 1935 se připojuje k této agresivní smlouvě i Československo za explicitně uvedeného předpokladu, že žádnou akci nebude muset podniknout bez Francie. Čeští historici o smluvně zakotveném ignorování usnesení Společnosti národů v této trojsmlouvě a eo ipso i o porušení mírových smluv z pařížských předměstí obsahujících stanovy Společnosti národů, svorně mlčí.
V důsledku připojení se k této francouzsko-sovětské smlouvě nebyl Beneš nucen se snažit o přátelské vztahy s Berlínem. Při příležitosti jejího podepsání v Moskvě prohlásil Beneš 17. 5. 1935 v rozhovoru se sovětským deníkem Pravda, že o smlouvě se Sovětským svazem snil už dlouho a umožnění vstupu Sovětského svazu do Evropy bylo jednou ze základních myšlenek jeho politického směřování. Bez aktivní účasti sovětských představitelů by podle něj zajištění světového míru a rovnováhy sil nebylo myslitelné. Beneš zašel dokonce tak daleko, že Stalinův Sovětský svaz označil za „pevnou záštitu míru v Evropě“, aby při řeči o říjnové revoluci roku 1917 ztratil smysl pro míru zcela a bolševický puč přirovnal ke zrodu Československa 28. 10. 1918. „Tyto dvě významné revoluce“, citovala Pravda Benešův výrok, „tvoří nové a pevně základy pro nové a pevné přátelství mezi našimi národy“. Zahraniční diplomaté v Moskvě rozhovor okamžitě přeložili a rozeslali do celého světa. Benešova ztráta soudnosti přispěla valnou měrou k následné diplomatické izolaci Československa, která přivedla Beneše do začarovaného kruhu: spojenectví se Sovětským svazem oslabilo československé vztahy se západní Evropou, na což mohl Beneš reagovat jen ještě větším přimknutím k Moskvě. Jedinou alternativou k tomu všemu byl smír s Německem – a ten si Beneš nepřál [Lukeš].
Uvedený rozhovor poskytnutý Pravdě a Benešovo nadšení vším sovětským vtiskly Benešovi nesmazatelný cejch Stalinova pohůnka, což Beneš potvrdil bezprostředně po svém návratu z Moskvy 24. 6. 1935 při přijetí britského vyslance v Praze Josepha Addisona, kdy mu svou návštěvu Sovětského svazu podrobně vylíčil. Vyprávěl mu o prosperujících kolchozech a továrnách plných šťastných dělníků a rolníků, „placených a živených lépe než v samé ČSR“. Ke „standardu prostého sovětského občana patří strávit každý rok s celou rodinou šest (!) týdnů na Krymu“. Zásobování obyvatelstva bylo podle Beneše na vynikající úrovni, což potvrzuje i jeho žena Hana, která se vydala po nákupech a nenarazila nikde na nedostatek zboží (!). Nejdůležitější informací z Benešova sdělení bylo, že komunismus jako ideologie kvapem mizí, protože Stalin si byl sám vědom neúčinnosti komunistické propagandy za hranicemi SSSR. Beneš zdůraznil, že po nástupu Hitlera k moci je „nezbytné získat Rusko pro Západ, aby v Evropě opět mohla být nastolena rovnováha". Ve svém hlášení do Londýna vykreslil Joseph Addison Beneše jako naivního snílka, který se nechal ošálit průhlednými triky moskevských politruků. Dále naznačil, že Beneš se stal souputníkem Sovětského svazu už dřív a že do Moskvy už odjížděl s přesvědčením, že bezpečnost Československa zajistí lépe spojenectví se SSSR než se Západem [Lukeš].
Československo přesvědčilo celou Evropu o své agresivitě mobilizací vyhlášenou 20. 5. 1938, tzv. první, květnovou, částečnou. Německo na ni vojensky vůbec nereagovalo, ani před ní ani po ní nemobilizovalo. Byla vyvolána zprávami o koncentraci německých vojsk při československé hranici, které nebyly pravdivé. Americký historik Igor Lukeš dovozuje, že podle všeho se jednalo o profesionální provokaci sovětských tajných služeb [Lukeš]. Podle britského historika Zbyňka Zemana nelze vyloučit variantu, že Beneš využil podvržených zpráv, které obdrželi i Britové, k vojenskému obsazení pohraničí pod záminkou mobilizace, aby při nadcházejících, dlouho odkládaných komunálních volbách (měly se konat ve třech termínech počínaje 22. 5.) zabránil možným pokusům vyhlásit tato území za německá. Tentýž uvádí, že českoslovenští vojenští zpravodajci označili zdroje zpráv o koncentraci německých vojsk za nevěrohodné, ale vláda s Benešem přesto mobilizaci vyhlásila [Zeman].
Winston Churchill, který v té době ještě nebyl ministerským předsedou, Benešovi 12. 4. 1938 poradil, aby mobilizací pohrozil válkou Německu, protože odhadoval pravděpodobnost ochoty Německa jít do války 1 : 50, tedy coby dvouprocentní [Král]. Britský historik David Irving píše, že tak učinil přes pražskou korespondentku Guardianu a Spectacoru Shielu Grant Duffovou, se kterou se 11. 4. vsadil, že v případě československé mobilizace Hitler nezaútočí. Irving cituje záznam Huberta Ripky pro československé ministerstvo zahraničí, které vychází ze zprávy Duffové z 12. 4.: „Churchill důtklivě zdůraznil, že by byl nejraději, kdyby nyní Československo vyprovokovalo válku“ [Irving].
Příznačné je, že ačkoliv do 24 hodin po začátku mobilizace bylo potvrzeno, že zprávy o soustřeďování německých vojsk při hranici ČSR jsou nepravdivé, byla květnová mobilizace odvolána až po měsíci. To svědčí pro zcela jiné motivy mobilizace, než je obrana státu. Mobilizace byla sice částečná z hlediska celé republiky, ale v německých sídelních územích podle počtu útvarů československého vojska plná – německá sídelní území připomínala vojenský tábor a obsazené nepřátelské území. Československý ministr vnitra Josef Černý v rozhovoru se sudetoněmeckými zástupci vyjádřil přesvědčení, že mobilizace představovala „vysloveně jakousi vojenskou revoltu, kterou podnikli štváči kolem Beneše, aby sabotovali obtížně se rozbíhající jednání Sudetoněmecké strany s ministerským předsedou (Milanem Hodžou), jakoby závěrečný úder na tympán“ [Pozorny]. Dodnes zůstává otázka, proč v květnu 1938 hnal Beneš zemi do války, nezodpovězena, vyberte si z výše uvedených hypotéz!
Následky květnové mobilizace nebyly pro Československo příznivé. Nejpozději od ní považovali francouzský premiér Édouard Daladier a jeho ministr zahraničí Georges Bonnet Edvarda Beneše za vážnou hrozbu evropskému míru. Bylo jasné, že Beneš je ochoten obětovat zájmy Evropy malichernému českému nacionalismu [Zeman]. 22. 5. 1938 sděloval vyslanec USA v Paříži, William Bullitt, Franklinu D. Rooseveltovi, že československá mobilizace „musí být pojímána coby podněcování k evropské válce, které může mít pouze jediný možný výsledek – nastolení bolševismu na celém kontinentě“ [Wallendy].
Kdyby bylo bývalo došlo k vojenskému střetu s Německem, byl by Společností národů kvalifikován jako následek vyprovokované agrese ze strany ČSR a Československo jednoznačně označeno jako jeho původce, prezident Beneš jako hlavní viník. Mobilizace se obecně pokládá za casus belli, vypovězení války bez oficiální nóty. Francie by ČSR na pomoc v souladu se spojeneckou československo-francouzskou smlouvou z roku 1925 nepřišla, protože vzájemná pomoc měla být poskytnuta jen v případě nevyprovokované agrese, o to, zda je nevyprovokovaná by rozhodovala Společnost národů. Sovětská pomoc byla podmíněna vojenskými akcemi Francie. Velká Británie spojeneckou smlouvu s ČSR neměla, jen s Francií.
Pokračování následuje ZDE
Zdroje:
Irving, David: Churchill – Kampf um die Macht. Herbig Verlag, Berlin 1990
Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Langen Müller, München 1990; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000. České vydání je neúplné!
Král, Václav (ed.): Die Deutschen in der Tschechoslowakei 1933–1947. Dokumentensammlung. ČSAV, Praha 1964
Lukeš, Igor: Czechoslovakia between Stalin and Hitler. The Diplomacy of Edvard Beneš in the 1930s. Oxford University Press, London, New York 1996; česky: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu. Prostor, Praha 1999
Petráš, René: Menšiny v meziválečném Československu. Právní postavení národnostních menšin v první Československé republice a jejich mezinárodní ochrana. Karolinum, Praha 2009
Pozorny, Reinhard: Wir suchte die Freiheit. Verlag für Volkstum und Zeitgeschichtsforschung, Vlotho an der Weser 1978
Wallendy, Udo: Wahrheit für Deutschland. Die Schuldfrage des Zweiten Weltkrieges. Verlag für Volkstum und Zeitgeschichtsforschung, Vlotho an der Weser 1997
Wiskemann, Elizabeth: Czechs and Germans after Munich. Foreign Affairs 17/1939, London 1939
Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá fronta, Praha, 2002
Tento text vyšel na autorově blogu a byl zde převzat s laskavým souhlasem autora. Pod uvedeným odkazem lze také o článku diskutovat.