Tomáš Krystlík
 |
| Mnoho dalších zajímavých informací čtenář nalezne v knize Mnichovská dohoda a osud sudetských Němců. |
(1) V článku 19 prvního dílu versailleské smlouvy se praví a v saint-germainské a trianonské mírové smlouvě se to opakuje: „Shromáždění (Společnosti národů) může čas od času vyzvati členy Společnosti (národů), aby znovu přezkoumali smlouvy, které se staly nepoužitelnými, a mezinárodní poměry, jejichž další trvání by mohlo ohroziti světový mír.“ A právě zachování oněch částí mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností v československém státě mír ohrožovalo.
(2) Ve versailleské smlouvě je též článek 86, kde se píše: „Stát československý… přijímá ustanovení, která tyto mocnosti (tzv. čelné mocnosti Společnosti národů) budou pokládati za nutná k ochraně zájmů těch obyvatelů v Československu, kteří se od většiny obyvatelstva liší rasou, jazykem neb náboženstvím.“ Tímto ustanovením bylo umožněno čelným mocnostem Společnosti národů zasahovat v daném smyslu do vnitřních poměrů v ČSR včetně secese území. Statut čelných mocností ve Společnosti národů měly mezi válkami Francie, Velká Británie a Itálie – USA mírové smlouvy, tedy ani stanovy Společnosti národů, neratifikovaly. Všechny čelné mocnosti byly tudíž i účastníky mnichovské konference a po ní dozíraly na průběh odstupování území. Pro účely vídeňské arbitráže delegovaly své pravomoce Itálii.
(3) V Locarnu v roce 1925 podepsaná dvoustranná československo-německá smlouva, tzv. arbitrážní (obdobně i polsko-německá) se stala součástí přílohy E locarnské smlouvy (rýnského garančního paktu) a zavazovala oba státy v článku I takto: „Všechny spory mezi Československem a Německem, ať jsou jakékoli povahy, při nichž by strany byly ve sporu o nějaký právní nárok a které by nemohly být přátelsky rozřešeny obvyklou diplomatickou cestou, budou předloženy k rozsouzení buď rozhodčímu soudu, nebo Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti.“ Německo sice v roce 1936 locarnskou smlouvu vypovědělo, nicméně si pospíšilo obratem ujistit ČSR a Polsko, že ony bilaterální arbitrážní smlouvy platí i nadále.
Spojenecká smlouva s Francií z roku 1925 a připojení se k francouzsko-sovětské spojenecké smlouvě v roce 1935 teoreticky poskytovaly Československu ochranu před vojenským napadením, ne však před změnou státních hranic. Nakolik si územní nestabilitu českého státu vyplývající z mírových smluv a později i z locarnského paktu Češi uvědomovali? Lze nahlédnout, že tyto okolnosti jim tehdy byly sdělovacími prostředky zatajovány. I dodnes jsou českými historiky zamlčovány, stačí si jen pročíst příslušná historická pojednání o první republice. Podle všeho si důsledky oněch výše uvedených mezinárodních smluv neuvědomovala ani naprostá většina československých meziválečných politiků. Jedinými z nich, kteří dávali své námitky veřejně najevo, byli ministerští předsedové Vlastimil Tusar a Milan Hodža. Hodža nikdy nebyl přesvědčen o životaschopnosti Československa jako samostatného státu, Tusar připomínal možné budoucí obtíže, nebude-li soužití s menšinami ve státě vyhovovat. (Tusar ale brzy zemřel a Hodža se vlivem intrik Hradu dostal do rozhodující pozice příliš pozdě.) O výše uvedených omezeních československého státu mezinárodními smlouvami ale museli dobře vědět úředníci ministerstva zahraničí a zcela jistě Beneš a Masaryk. Jenže ti mlčeli.
Dne 19. 9. 1938 časně odpoledne předali britský a francouzský vyslanec na Pražském hradě Benešovi návrh svých vlád, které „jsou přesvědčeny, že po posledních událostech bylo dosaženo bodu, kdy další setrvání oblastí převážně obývaných sudetským Němectvem v rámci hranic Československa nemůže být od nynějška fakticky prodlužováno, aniž by tím byly ohroženy zájmy samého Československa a zájmy evropského míru“. Ty vyžadují postoupení zmiňovaných oblastí Německé říši, a to přímo, neboť plebiscit by přinesl potíže. Československá vláda tyto návrhy o den později odmítla, mimo jiné argumentovala nutností se řídit arbitrážní smlouvou s Německem.
Po předání dalších nót Velké Británie a Francie Benešovi brzo ráno 21. 9. vláda odstoupení území s více než 50 % německého obyvatelstva schválila a demitovala. Nová československá vláda sice 25. 9. vznesla protest proti znění poněkud odlišných badgodersberských požadavků, ale původní zásadní souhlas vlády předchozí s odstoupením území s více než 50 % německého obyvatelstva neodvolala, takže účast zástupců ČSR na mnichovské konferenci, upravující po československém souhlasu s odstoupením pohraničí modality jeho předání, byla zbytná. Chamberlain ji sice dvakrát požadoval, ale další účastníci konference ji zamítli.
Nestabilita meziválečných československých hranic vyplývající z mezinárodních smluv je dodnes jednou z nejvíce utajovaných skutečností z historie novodobého českého státu. Kdyby to bylo všeobecně známo, tak by se dnes již pátá generace Čechů musela ptát, čím byla způsobena ona mimořádná stupidita meziválečných československých politiků a proč hrozby rozpadu nebo okleštění státu neeliminovali slušným zacházením s menšinami a lepšími vztahy se sousedními státy – s výjimku Rumunska si je Československo po svém vzniku během krátké doby všechny znepřátelilo. Příčinou byl český šovinismus, který generoval a udržoval bludy o vlastním národě coby vyvoleném, miláčku Dohody a nadřazeném ostatním národům. Český nacionalismus a relikty těchto představ jsou pozorovatelné dodnes. Jenže to je už jiné téma.
Mocnosti, tj. Francie, Velká Británie a Itálie, Československo nezradily, jen napravily mnichovskou smlouvou a vídeňskou arbitráží svou chybu při vytvoření Československa v daném rozsahu a ne podle etnografických (jazykových) hranic českého a slovenského obyvatelstva. V rozporu s tvrzením českých historiků Velká Británie, USA a SRN nikdy neuznaly neplatnost mnichovské dohody od samého počátku.
Z mnichovských událostí ale dokázali Češi mnoho vytěžit. Dostali se do pozice těch, kdo byli Hitlerovi zdánlivě prvním nepřítelem, předvedli světu, jak „chtěli bojovat“, ale „vzdali“ to s ohledem na druhé. Náležitě zdůraznili, že ohled na mezinárodní společenství, podobně jako jedinečná záliba lidu v mírumilovnosti, demokracii a humanismu, přinutily Čechy vzdát se po úporném rozhodování a neméně úporném slzení. Naprostá většina Čechů se identifikovala a dodnes identifikuje s postojem „chtěli jsme bojovat, a oni nám to nedovolili“ a „v nás Mnichově zradili“. Tyto slogany přece poskytují skvělé alibi pro totální selhání české státnosti. V roce 1938 se Čechům vymstil vypjatě nacionalistický postoj při formování a vedení vlastního národního státu, ve kterém neměli ani většinu a který byl přes všechna různá prohlášení státem pouze pro Čechy, kde menšiny byly jen trpěny.
Tento text vyšel původně na autorově blogu a je zde zveřejněn s laskavým souhlasem autora. Diskutovat lze pod uvedeným odkazem.