Proč po roce 1942 ztroskotala plánovaná spolupráce evropské mládeže
Lukáš Beer
 |
| Vídeňské vydání Völkischer Beobachter z 15. září 1942 psalo o jednomyslnosti a harmonii při zakládání Evropského svazu mládeže. Stranický list NSDAP věnoval "evropské sounáležitosti" v těchto dnech velkou pozornost. Foto: archiv autora |
I vídeňské vydání stranického listu Völkischer Beobachter věnovalo založení Evropského svazu mládeže velkou pozornost, jak již ukázala předchozí kapitola. „Mládež Evropy v jedné frontě“ a „Za nový sociální a nacionální řád Evropy“ zněly titulky listu, referujícího o „historickém aktu“ založení svazu: „Velké dílo míru a výstavby pro budoucnost, postavené uprostřed do velké ničící války současnosti, se stalo skutečnosti: V pondělí [14. 9. 1942] odpoledne bylo za účasti vůdců státních mládeží a delegací vedoucích 14 národů Evropy v župním domě ve Vídni [budova dnešního rakouského parlamentu] uskutečněno založení Evropského svazu mládeže formou jedinečného přihlášení se mládeže Evropy k osudovému společenství národů tohoto kontinentu (...) Nad Vídní vlají v těchto dnech vlajky mladých národů Evropy, jejichž mládež se v tomto městě sjednotila, aby dala najevo svou silnou vůli k těsné a kamarádské spolupráci, jež nalezla svou viditelnou formu ve společném boji na společné frontě a nabyla nyní také svůj organizační ráz založením Evropského svazu mládeže.“ [1] V následujících dnech hovořil list o „jednomyslnosti a harmonii“ mezi účastníky a o tom, že se mládež rozhodla nastoupit cestu „duchovní jednoty tohoto kontinentu navzdory všem překážkám“. „Skutečnost, že ji přitom nemohou omezovat ani výhrůžky zastaralého světa demokraticko-bolševického ražení“, dokazovaly podle novin i projevy zúčastněných evropských vůdců mládeže, „kteří opakovaně zdůrazňovali, že mládež Evropy připraví evropské rodině národů cestu do lepší budoucnosti“. [2]
Samostatné články listu přinášely zprávy o průběhu a výsledcích jednání jednotlivých tématických pracovních výborů. Jedním z nich bylo „pracovní společenství sport“, kterému předsedal říšský vedoucí sportu von Tschammer und Osten. Je zde například citován jeho projev, ve kterém tento politický činitel hovoří nadšeně o „společné lásce evropské mládeže ke sportu“ a navrhuje vytvoření „Evropských her“, které ovšem neměly být chápány jako protiklad her olympijských. Von Tschammer und Osten se vyslovoval pro výměnu zkušeností mezi Evropany, formuloval požadavek vytvořit ze sportu „evropský vzdělávací faktor jedinečného charakteru“ a nastínil své úsilí organizovat v budoucnu sportovní „rytířské boje na bojových dráhách míru a porozumění“. [3] Völkischer Beobachter ocitoval také ve svých příspěvcích o reakcích evropského tisku na tuto událost z několika zahraničních a cizojazyčných deníků. Hned po citátech italského tisku přinesl výňatky z článků některých českých deníků a v úvodu napsal: „V českém tisku vyvolávají zprávy o založení Evropského svazu mládeže krajně silnou odezvu. Listy označují toto jednání za působivou politickou demonstraci mládeže Evropy proti dekadentnímu světu, který propadl úpadku.“ [4]
Ale tento vnější, široké veřejnosti nabízený harmonický obraz evropské spolupráce měl i své překážky. Možná může vzbuzovat podiv, že ne každému významnému nacionálněsocialistickému politikovi a funkcionáři se tento přístup prezentování „evropské myšlenky“, jaký zastával zcela zjevně io nejvýznamnější stranický tiskový orgán NSDAP, zamlouval. Poznámka německého říšského ministra zahraničí von Ribbentropa k otázce „propagace evropské myšlenky“ ze 6. září 1942 prozrazuje, proč veřejnosti přístupné konkretizování uspořádání poměrů mezi evropskými národy mělo být ponecháno až na období po ukončení války – týkalo se to samozřejmě i průběhu nastávajícího jednání Evropského kongresu mládeže ve Vídni, jenž bylo na pořadu dne o týden později po sdělení tohoto stanoviska: „Jakémukoliv konkretizování nového uspořádání a nového řádu Evropy se musí dle názoru pana říšského ministra zahraničí předběžně zabránit, protože by se tím neulehčoval náš boj o existenci, nýbrž by se komplikoval. Až teprve jakmile budou učiněna poslední vojenská rozhodnutí, a tím vytvořeny mocenské předpoklady pro Německo, a až už nebudeme muset brát žádný ohled na přátele a nepřátele, se smí otevřeně vystoupit s velkogermánskou myšlenkou. (...) Při nové úpravě Evropy byla vždy za základ brána fundamentální myšlenka, dle které budoucí Německá říše má pokud možno co nejrychleji zaujímat silnou a semknutou pozici, zatímco ostatní státy našeho kontinentu mají být udržovány pokud možno v rozpolcenosti a slabé.“ [5]
Toto stanovisko německé veřejnosti ale známo pochopitelně nebylo. Ale také na německém ministerstvu propagandy nenalézal patetický projev Baldura von Schiracha, o kterém pojednávala předchozí kapitola, příliš sympatií. Joseph Goebbels se domníval, že Schirachovým slovům o kulturním společenství Evropanů, proneseným ve Vídni, světová veřejnost jen tak nebude ochotna uvěřit. Goebbels na jedné poradě říšských ministrů ostře polemizoval proti „tlachání o Nové Evropě“. Podle dochovaných dokumentů nepovažoval za správné, pokud se okolo tohoto tématu dělá takový humbuk: „Nikdo na světě nám nebude věřit, že bojujeme za nějakou novou Evropu, aniž bychom přitom neměli materiální zájmy. O Němcích obecně by ještě byli ochotni si myslet, že bojují jen za nějakou ideu, ale o nacistech se ví, že vedou boj o ropu a obilí a o materiální zvýhodnění svého národa a neběhají na nějakým fantomem.“ [6] V tomto smyslu se Goebbels vyjádřil na ministerské poradě, jak je patrno z dochovaného záznamu.
Ale také politické nevraživosti mezi některými státy, jejichž národní reprezentace se zúčastnily zakládajícího sjezdu Evropského svazu mládeže, částečně komplikovaly efektivní činnost tohoto mezinárodního střešního mládežnického svazu. V knize Hitlerovi Češi, kde se o samotném průběhu kongresu a jeho stanovách pojednává, je vyjmenováno všech 16 jednotlivých pracovních společenství různých oblastí práce s mládeží (sport, kultura, práce s dívčí mládeží, národní zvyky a tradice, sdělovací prostředky, etická výchova, právo, školní výchova, zdraví apod.), jejichž předsednictví bylo rovnoměrně rozděleno mezi funkcionáře všech 15 zúčastněných mládežnických organizací ze 13 států. Jedním z nich bylo pracovní společenství „Předvojenská výchova“, za jehož předsedu byl určen Maďar Beldy. Když si tento funkcionář vyžádal od rumunského kolegy generála Iliescu informační materiál o předvojenské přípravě rumunské mládeže, zamítl mu to Rumun s tím, že se jedná o vojenské státní tajemství. Iliescu se obával, že by Maďaři, kteří v této oblasti výchovy mládeže byli podle jeho úsudku poněkud pozadu, mohli rumunský model použít pro své vlastní účely a možná i proti Rumunsku. Že takovéto konflikty mezi maďarskými a rumunskými zástupci příliš nenapomáhaly naplňovat atmosféru evropské spolupráce, proklamovanou na kongresu ve Vídni, není třeba nějak zvlášť zdůrazňovat. [7] Srovnatelné potyčky se mezi Maďary a Rumuny zřejmě vyskytly ještě bezprostředně před konáním kongresu ve Vídní v druhé půlce září 1942, protože vůdce maďarské mládeže Beldy požadoval před svým přicestováním na mezinárodní setkání, aby se během jednání zabránilo jakékoliv politické polemice. [8] Napětí podobného druhu panovalo i mezi bulharskou a rumunskou reprezentací.
Ve Vídni se také dohodl další termín konání kongresu evropské mládeže, který se měl uskutečnit počínaje 14. říjnem 1943 v Itálii. (Ostatně sám Schirach ve Vídni ve svém projevu oznámil, že každá ze zúčastněných zemí se dočká možnosti uspořádání evropského kongresu ve své vlastní zemi, bylo tedy logické, že po Německu bude jako druhý pořadatel následovat Itálie.) Během oněch dvanácti měsíců až do konání dalšího kongresu se měly sejít všechny jednotlivé pracovní výbory v té zemi, která výboru předsedala. Byl to ovšem z pohledu Berlína a Říma nepříznivý průběh války od podzimu 1942, který se odrazil na další práci pracovních výborů. Vedle tohoto rozhodujícího faktoru „vznešené“ plány evropské spolupráce mládeže narušovaly tedy již zmíněné neshody mezi říšským vedením mládeže na straně jedné a říšským ministerstvem zahraničí, říšským ministerstvem propagandy a úřady SS na straně druhé. Zatímco pracovní výbor „Tisk, film a rozhlas“ (který měl italského předsedu) se v říjnu 1942 mohl sejít k poradám v Římě a pracovní společenství „Rodina a mládež“ (španělský předseda) se v prořídlém stavu sešel v Madridu, nemohla se například už uskutečnit setkání plánovaná na únor 1943 v hlavním městě Norska (výbor „Služba na venkově“) a na jaro 1943 v Itálii (Italové předsedali také výboru věnujícímu se „Výchově vůdců“). [9] Říšský mládežnický vůdce Artur Axmann k důvodům ve svých vzpomínkách po válce poznamenal: „Převálcovaly nás vojenské události.“ [10]
Ve Vídni se v září 1942 dohodlo také mnoho v oblasti evropské spolupráce na půdě sportu. V roce 1943 měly proběhnout zimní sportovní soutěže v Cortina d‘Ampezzo a letní soutěže v Breslau (Vratislav). Pro rok 1944 se ucházely Španělsko a Maďarsko jako pořadatelé mezinárodních sportovních her. Když se ale vojenská situace ve druhé zimě války se Sovětským Svazem čím dál více přiostřovala, muselo se od pořádání dalších sportovních utkání evropské mládeže upustit. Nehledě na skutečnost, že Adolf Hitler již v listopadu 1942 vydal výnos, který jasně signalizoval, že německé ministerstvo zahraničí stejně jako ministerstvo propagandy nemají neměly zvláštní zájem na provádění evropské mládežnické politiky, kterou vybudoval a zahájil Baldur von Schirach. [11]
V onom Hitlerově výnosu ze 4. listopadu 1942 se říká: „Politické, kulturní a odborné kontakty, které jsou pěstovány stranou, jejími organizacemi a přidruženými svazy se zahraničními vládními zástupci, organizacemi a jednotlivými osobnostmi, jsou součástí německé zahraniční politiky. Aby se zamezilo účinkům, jež by mohly narušovat nebo škodit zahraničně politickým cílům Říše, je nutné jednotné řízení kontaktů říšským ministrem zahraničí, jenž za toto výlučně odpovídá.“ [12] Tento výnos dále stanovil, že se zakazuje „nasazení pověřenců nebo zástupců úřadoven NSDAP v zahraničí“ a že se již v zahraničí působící pověřenci a zástupci mají okamžitě vrátit a jejich úřady mají být zrušeny. Tímto opatření byli v první řadě postiženi „pověřenci vůdce mládeže Německé říše“ v zahraničí, které okamžitě povolalo zpět německé ministerstvo zahraničí. [13]
Vztah nacionálněsocialistické ideologie vůči ostatním evropským národům formuloval Adolf Hitler ve svém nařízení z listopadu 1942 takto: „Při péči o mezistátní vztahy stranickými místy se nesmí nikdy opomínat, že základy a poznatky nacionálněsocialistického světového názoru vycházejí z charakteru německé krve a nemohou být přenášeny na cizí národy. Soužití národů vyžaduje oboustranné taktní ohleduplnost vůči jejich svérázům, daným přírodou. NSDAP a její organizace nemají tedy za úkol plnit žádnou misionářskou úlohu, vztahující se k Evropě nebo světu. Oblast zahraniční politiky není vhodná pro experimenty a osobní ambice.“ [14]
Martin Bormann, vedoucí říšské kanceláře a Vůdcův tajemník, označil zakládající kongres Evropského svazu mládeže pohrdavě za „Baldurův dětský svátek“. [15] Ale také odpověď Adolfa Hitlera na pozdravný telegram čestných prezidentů svazu, Schiracha a Ricciho, zveřejněná posléze v novinách Völkischer Beobachter, vyzněla poněkud rezervovaně: „Děkuji Vám a všem vůdcům evropské mládeže zastoupeným ve Vídni za pozdravy ze zakládajícího dne Evropského svazu mládeže, jež mi byly předány, a opětuji je mým nejlepším přáním, aby jednání mělo naprostý úspěch.“ Od Mussoliniho přišla mnohem nadšenější odpověď. To neušlo ani vedení Hitlerovy mládeže. Schirachův šéf propagandy v říšském vedení mládeže, Kaufmann, si nad Hitlerovým pozdravem kongresu posteskl, že takový telegram „na kongresu svých organizací stejným způsobem dostávají také evropští pěstitelé včel nebo sběratelé dopisních známek“. [16] S podobným despektem jako Bormann se o Evropském kongresu mládeže vyjádřil také Joseph Goebbels na ministerské poradě 18. září 1942, tedy v době, kdy už kongres právě probíhal. Srovnal sjezd s „mládežnickou poutí“ a krom toho podle něj bojující fronta a pracující vrstvy v Německu sotva „o takové věci mají zájem“. Goebbels se zřejmě nedokázal bez výhrad spřátelit ani s některými formulacemi „evropské myšlenky“ prezentované na vídeňském kongresu a dožadoval se, aby „z autoritativní strany bylo vytvořeno alespoň trochu jasno o otázkách souvisejících s novou Evropou“. Dnes si podle Goebbelse každý píše a vykládá o „nové Evropě“ co chce, a to podle něj Říši mimořádně škodilo. [17]
V březnu roku 1943 se setkali němečtí a italští vůdci mládeže k prvním rozhovorům po vídeňském zakládajícím kongresu a radili se o budoucím uspořádání bilaterálních a mezinárodních kontaktů mládeže. Ovšem jak zde již bylo uvedeno, dle Hitlerova výnosu z listopadu 1942 nebylo pořádání evropských kongresů povoleno, ačkoliv se předtím vůdci mládeže dohodli už na dalším evropském sjezdu v na říjen 1943 v Itálii. Další evropský kongres mládeže musel být tedy odvolán a Evropský svaz mládeže přestal vyvíjet činnost. další spolupráce mezi německou a italskou mládeží byla směrována na potřeby války. Tím byl osud evropského svazu zpečetěn.
Nehledě na to se ale říšské vedení mládeže opakovaně u ministerstva zahraničí pokoušelo oživovat evropské aktivity mládeže. Ještě v červenci 1943 byly vyvíjeny pokusy propůjčit 7. letním sportovním soutěžím Hitlerovy mládeže v Breslau (srpen 1943) mezinárodní charakter a přinejmenším pozvat na akci vůdce mládežnických organizací, které se rok předtím zúčastnily sjezdu ve Vídni. Od toho si říšské vedení mládeže slibovalo propagandistický účinek jak v Německu, tak i v zahraničí.
Vzhledem ke katastrofální vojenské situaci v létě 1944 byly v červnu tohoto roku stanoveny nové direktivy mezi ministrem zahraničí Ribbentropem a říšským vůdcem mládeže Axmannem o mezinárodní práci s mládeží. Od této doby měla být v této podporována pouze spolupráce germánských států. Evropský svaz mládeže sice formálně nadále existoval, ale jeho funkce spočívala už pouze ve sledování vztahů mezi jednotlivými mládežnickými organizacemi. Veřejně svaz už nevystupoval. [18] Na okraj ještě poznamenejme, že direktivy z léta 1944 o omezení spolupráce pouze na mládežnické organizace germánských států se nikterak netýkaly „kooperace“ Hitlerovy mládeže s českým Kuratoriem pro výchovu mládeže, která samozřejmě pokračovala nadále. Český národ a jeho mládež zaujímal v koncepcích nacionálněsocialistické politiky zcela specifickou roli a „česká otázka“ nespadala pod zahraničně politickou agendu Říše. Naopak tedy, budování Kuratoria bylo teprve v podstatě za vydatné podpory říšského vedení mládeže a dobrozdání nejvyšších míst SS zahájeno. Zatímco byly aktivity teprve založeného Evropského svazu mládeže za krátkou dobu umrtveny, mohlo české Kuratorium za spoluúčasti říšského vedení německé mládeže prožívat ještě v létě roku 1944 vrchol své dosavadní činnosti, dříve než i v samotném Protektorátu Čechy a Morava musely být kvůli katastrofální válečné pozici Německa pozastaveny veškeré veřejné sportovní a kulturní akce a život byl soustředěn k „totálnímu nasazení“ v oblastech válečného hospodářství, jež nyní mělo absolutní prioritu. Není bez zajímavosti, že Karl Hermann Frank označil založení českého Kuratoria pro výchovu mládeže a zavedení „povinné služby mládeže“ pro Čechy za „výchovnou příležitost rovnající se evropské úrovni“ a za „akt zrovnoprávnění vůči ostatním národům“, ke kterému by prý „česká mládež bez pomoci Říše nebyla schopná“. [19] Patrně zde narážel na úplně jiný postoj Slováků, kteří se ještě před válkou sami začali věnovat výchově mládeže v „novém duchu“ a díky tomu byly mezi prvními národy, které byly mezi do Vídně v září 1942 na zakládající kongres Evropského svazu mládeže pozváni. Můžeme samozřejmě polemizovat o tom, zda Franka k této výpovědi vedly „altruistické“ motivy ve vztahu k českému národu, nicméně byl tento muž přesvědčen o tom, že založením Kuratoria se podaří českou mládež vyvést z morálního marastu a úpadku, protože tato byla doposud „bez nějakého vedení a zčásti se poflakující vystavena vlivům destruktivní části české inteligence“. Podchycení české mládeže českou napodobeninou Hitlerovy mládeže bylo podle Franka „jak v zájmu Říše, tak i českého národa“. [20]
Je tedy velmi zajímavé si uvědomit – a příklad hledání koncepce uspořádání „nové Evropy“ či formy spolupráce evropských mládežnických organizací pod vedením nacionálněsocialistického Německa a fašistické Itálie to jen dokazuje –, jaký heterogenní obraz německá zahraniční politika vytvářela dokonce i na vedoucí úrovni a jaký přeci jenom nejednolitý obraz „nacionálněsocialistické skutečnosti“ zde byl, což jen barvitě ilustrují ideové neshody mezi říšským vedením mládeže a říšskými ministerstvy zahraničí a propagandy. V souvislosti se zahraniční politikou Hitlerova Německa se ovšem otázka navrhované politické koncepce uspořádání „nové Evropy“ jeví jako nanejvýš atraktivní. Vzhledem ke skutečnosti, že Berlín za války skutečně neformuloval nějakou jednoznačnou doktrínu k tomuto tématu, je zcela obvyklou praxí, že soudobá historiografie interpretuje německou politiku většinou povrchně jako v podstatě „protievropskou“, jako „rasistickou politiku“, jejímž cílem bylo vlastnímu národu na úkor národů jiných zajistit „životní prostor“. Nezávisle na další nezdařilé historii Evropského svazu mládeže, založeného v září 1942 ve Vídni a odkázaného v následujících letech na naplnění osudu vlastní bezvýznamnosti, poskytují okolnosti založení svazu rezervoár určitých nacionálněsocialistických konceptů evropské spolupráce. A v neposlední řadě se jednalo o jeden ze vzácných případů, kdy se myšlenka Evropy jako společenství v podstatě zrovnoprávněných národů stala díky říšskoněmeckým sdělovacím prostředkům předmětem veřejného diskursu.
Pokračování ZDE
Poznámky:
[1] Völkischer Beobachter (Wiener Ausgabe), 15. 9. 1942, s. 1
[2] Die Jugendführer Europas einig in Ziel und Weg. In: Völkischer Beobachter (Wiener Ausgabe), 16. 9. 1942
[3] Erste Sitzung der Arbeitsgemeinschaft Sport. In: Völkischer Beobachter (Wiener Ausgabe), 16. 9. 1942
[4] Eine historische Tat. In: Völkischer Beobachter (Wiener Ausgabe), 16. 9. 1942, s. 2
[5] Harald Oelrich: Sportgeltung, Weltgeltung: Sport im Spannungsfeld der deutsch-italienischen Außenpolitik von 1918 bis 1945. Münster 2003, s. 526
[6] Tamtéž, s. 553
[7] Tamtéž, s. 546
[8] Tamtéž, s. 545
[9] Toni Morant i Ariño: Evers la nova Europa (i tornada). La col·laboració de la Sección Femenina i del Frente de Juventudes en les activitats ‚culturals‘ de les Joventuts Hitlerianes (1940-1943). (Přednáška na VII Encuentro de Investigadores sobre el franquismo 2009)
[10] Artur Axmann: Das kann doch nicht das Ende sein. Koblenz 1995, s. 303 a 310
[11] Harald Oelrich: Sportgeltung, Weltgeltung..., s. 561
[12] Tamtéž, s. 526
[13] Tamtéž, s. 548
[14] AdR, RSTH Wien, Hauptbüro Schirach, Kt. 378/ Reichsverfügungsblätter. – NSDAP: Reichsver- fügungsblätter, Ausgabe A, Folge 45/42, 11.11.1942 – Verfügung V19/42. Citováno podle: Christoph Kühberger: Europa als „Strahlenbündel nationaler Kräfte“. Zur Konzeption und Legitimation einer europäischen Zusammenarbeit auf der Gründungsfeierlichkeit des „Europäischen Jugendverbandes“ 1942. In: Journal of European Integration History (15), 2/2009, s. 17
[15] Harald Oelrich: Sportgeltung, Weltgeltung..., s. 548
[16] Tamtéž
[17] Goebbels na ministerstké poradě 18. 9. 1942. Citace podle: Christoph Kühberger: Europa als „Strahlenbündel nationaler Kräfte“.
[18] Lukáš Beer: Hitlerovi Češi. Brno 2014
[19] René Küpper: Karl Hermann Frank (1898-1946). Politische Biographie eines sudetendeutschen Nationalsozialisten. Oldenbourg Wissenschaftsverlag 2010, s 231
[20] Tamtéž, s. 230